[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Myslím, že jsem pořád stejný člověk, ale mateřství vše samozřejmě změní v mnoha ohledech. Například se snažím být v různých situacích mnohem trpělivější, tolik nespěchat, být tu pro syna přítomna, jak jen můžu, i když to samozřejmě také nejde nonstop. Občas je těžké věnovat dítěti 100% pozornost, když syn třeba něco říká a já v daný moment tolik nevnímám, co mi chce říct. To jsou věci, které jsou pro mě nové a které se učím. Zažívám stav, kdy láska k dítěti je opravdu to nejvíc. Milovat svoje dítě je ten nejkrásnější pocit na světě. Zároveň ale stejně jako každý rodič vím, že po zbytek života už budu žít ve strachu, aby se synovi nic nepřihodilo. Ale to je zkrátka fakt a život to tak zařídil.
Mateřství je nádherná věc, moc si ho užívám, zároveň je to ale ohromně náročná a těžká disciplína. Tím spíš, když vaše dítě třeba není úplně spací typ. S mateřstvím vidím, že věci, které pro mě třeba byly v minulosti důležité, nyní považuji za naprosto malicherné. Dítě vám zkrátka změní životní priority. Změnil se i můj pohled na tenis, není už pro mě bezpodmínečně na prvním místě. Tam je syn, kterému je jedno, jak maminka hraje, jestli vyhrává, nebo prohrává. On chce, aby maminka přišla domů a byla s ním.
Myslím, že jsem hodně akční máma. Neumím jen tak být, to máme společné s mojí mamkou i sestrou. Den máme vždy naplánovaný a do něj se musí vejít aktivity pro Vincenta i pro mě. V určitých mezích jsem i tolerantní, synek je pořád hodně malinký. Uvědomuji si, že jsem velmi emoční člověk, emoce se snažím krotit, ale když už přeteče pohár trpělivosti, zakročím a přes to nejede vlak. Nedovolím synovi, aby si dělal, co se mu zlíbí. Snažím se být spíše důsledná než přísná. Nechci, aby dítě překročilo mantinel, který já mám nastavený.
Moc bych si přála, aby měl Vincent sourozence. Rozšíření rodiny je v plánu, když se to podaří, bude to krásné, ale zatím na nic netlačíme. Mezitím si v klidu dohraji tenis a pak se uvidí.
Synovi budou za měsíc dva roky, výchova probíhá, ale s ohledem na to, že je ještě malinký, podle toho ke všemu přistupujeme. Začíná mít zrovna období vzdoru, nechce se mu oblékat se, nechce zkoušet chodit na nočník. Mně je to nejdřív protivné, stejně tak mě bolí, že ho nutím do něčeho, co nechce dělat, ale jedná se o věci, které se musí naučit. Vím, že musím být důsledná. Občas míváme krušná rána, kdy nejsme úplně vyspalí a Vincent si tvrdohlavě usmyslí, že zrovna teď chce mléko. A když vám budíček v tu chvíli ukazuje půl šesté ráno, vyžaduje to velkou dávku trpělivosti.
Vím a mám představu, jak by výchova měla vypadat, jak moc důležitá je důslednost. Sama nemám ráda rozmazlené děti a vím, že mantinely jsou důležité. Moji rodiče na mě byli přísní, někdy si říkám, že až moc, ale myslím, že ze mě vychovali dobrého člověka. To samé chci i já u svého syna.
Vincent je velký neposeda, ale neřekla bych, že vyloženě temperamentní. Je hodně akční po mně, ale já jsem za to moc ráda. Má svou povahu, je hodně rozmýšlivý a pořádný, rád má hračky uklizené na svém místě. Když si třeba zapomenu klíče nebo bundu, on mi pro ně jde. Je hodně vnímavý a citlivý.
Skloubit to jde, ale musíte mít pomoc. A tu já mám vrchovatě od své skvělé mamky a tchyně, obě dvě mi obrovsky pomáhají, bez nich bych to nedala. Jde to, ale je to fuška. Dobrovolně jsem si vybrala složitější cestu bez chůvy, bez toho, aby Vincent zůstával s babičkami sám v Čechách, zatímco já bych cestovala s tenisem v zahraničí. Nechtěla jsem to tak. O to je to těžší, snažím se být s Vincentem co nejvíc i během dne, kdy mám tréninky, což znamená, že maličko šidím svou regeneraci. Jsem s tím ale v pohodě, protože to bylo moje rozhodnutí. Dobře si ale uvědomuji, že je to dlouhodobě neudržitelné – mít stejné tempo třeba další dva nebo tři roky. Tělo se začne ozývat, začne mít bolístky a zranění, protože málo spíte a dny jsou hektické. Ale neměnila bych a na nic si nestěžuji.
My jsme hodně sportovní rodina, odmalička jsme sportovali a nejenže jsme se věnovali tenisu, ale dělali jsme i jiné sporty. Syna ke sportu vést budu na 100 %, i když se mi proti tomu bude vzpírat. Sport k životu patří a naučí vás strašně moc – překonávat bolest, a to jak mentální, tak i fyzickou. To vám do života hodně pomůže. Naučí vás totální disciplínu, prohrávat, ale také si užívat pocity vítězství. Naučí vás prožívat nádherné pocity po těžkém tréninku. Vincent sport dělat zkrátka bude, pokud ho bude bavit tenis, tak skvěle, pokud ne, může se věnovat něčemu jinému.
Myslím, že je důležité, aby rodiče své děti ke sportu vedli, aby s nimi čas trávili aktivně a věnovali jim ho. I když je pochopitelné, že ne vždycky to tak jde. Ale aspoň na chvilku. To jsou zážitky, které si pak děti pamatují – že si s nimi šel táta zahrát fotbal, byl se podívat, jak hrají zápas...
Oba dva tituly mají za sebou velké příběhy. V roce 2019 jsem hrála semifinále v singlu se Serenou Williams, porazila jsem tam úžasné hráčky. Tím, že jsme vyhrály čtyřhru, jsem se stala světovou jedničkou. Moje kariéra byla v roce 2019 zaměřená právě na Wimbledon, na úspěch na tomto turnaji jsem čekala opravdu dlouho, v podstatě celou svou kariéru. Úspěch se dostavil a bylo to úžasné. Wimbledon je pro mě srdeční záležitost, takový tenisový klášter. To, že jsme ho vyhrály letos, je zase propsáno do toho, že jsem se stala mámou. A za ty čtyři roky se událo tolik věcí!
Myslím, že letos stála na kurtech jiná Bára než ta před čtyřmi lety. Vidím věci jinak. Letošní účast byla obrovský úspěch, vrátit se po mateřské není snadná věc, tělo vám dává limity, které se snažíte překračovat. Bylo to silné tím, že jsem se stala mámou, dokázala se na kurty vrátit, a ještě zvítězit. Během zápasů jsem cítila, že hrajeme líp a líp, že se nám vrací forma, kterou jsme měly v roce 2019, a troufám si říct, že byly i zápasy, kdy jsme možná hrály i lépe než tehdy. Těší mě, že jsem se dobře připravila. Ale oslavy zatím nebyly vůbec žádné, byly jsme jen s rodinou na večeři. Oslavíme to po US Open, posledním turnaji mé kariéry, a to bude veliké.
To mě překvapuje, protože já se o svatbě s nikým moc nebavím. Ne proto, že by to bylo tajné, to vůbec ne, ale nemám zapotřebí tyto věci sdílet. Samozřejmě se chceme vzít, zasnoubení jsme už několik let, ale kdy přijde svatba, to se uvidí.
Nejčastěji jezdíme na výlety do hor. Je skvělé, že můžeme jezdit autem. Máme Toyotu RAV4, kam se bez problémů vejdou všechny naše věci, kočárky, kola a naše tašky, kterých je s malým dítětem opravdu dost. Je to velmi prostorné auto, do kterého jen nasednete – a vyrážíte. Na horách jsme jako doma, baví nás to tam všechny, chodíme a jezdíme na kolech. Nepatříme mezi ty, kteří by přijeli třeba k moři a jen tak leželi. Jsme akční všichni včetně mého přítele a zbytku rodiny.