[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Generace prarodičů je možná zvyklá tyhle věci příliš neřešit. Dnešní generace rodičů je zas někdy opatrná až příliš – váží každé slovo, aby se dítěte nějak nedotkla a nezranila jeho křehkou duši. Babičky a dědové se s tím tak nepářou, nenapadne je, že jejich dobře míněná rada či poznámka může dítě hluboce zasáhnout. K těm nejčastěji se opakujícím patří:
A možná ještě „kluci přece nebrečí“, pokud jde o vnuka. Přesně tohle jsou věty, které sice jejich autor myslí dobře, ale chtít po dětech, aby potlačovaly své přirozené emoce, je špatně. Samozřejmě, pokud pořád pláčou, je to náročné, ale pak je lepší zkusit s nimi promluvit a zeptat se jich třeba, kvůli čemu jsou smutné nebo nahněvané, ne je takto utnout. Povede to jen k tomu, že se naučí skrývat své skutečné pocity a v dospělosti nebudou emoce umět dát najevo.
Téda, ty jsi holka krev a mlíko. Také vás takhle dědeček přivítal, když jste přijela na začátku puberty na prázdniny? Ve chvíli, kdy si dítě neví rady s tím, jak se jeho tělo mění, mu taková poznámka na sebedůvěře rozhodně nepřidá, i když vůbec nebyla míněna špatně. Nejlepší je hodnotit dětskou postavu neutrálně a vyjadřovat se spíš ve smyslu „tobě to sluší“. I proto, že zejména babičky mají často jiná měřítka štíhlosti nebo tloušťky. Hlídat zdravé stravování a hmotnost dítěte je úkolem rodičů.
Ano, tohle je velmi těžký úkol i pro rodiče, ale jestli bychom něco při výchově dětí opravdu neměli dělat, je to jejich vzájemné srovnání. Každé dítě je jiné a má talent na něco jiného. To, co jde jednomu rychle, je pro druhé složitější. A naopak. Pokud jednomu dítěti vytýkáte, že nezvládne to, co sourozenec, začne si připadat méněcenné a podřadné. Ve výsledku pak obvykle prarodiče mnohem víc „zlobí“, aby na sebe upoutalo pozornost, a stejně se chová i vůči dětem, s nimiž je srovnáváno. Lepší je najít u každého dítěte jeho silné stránky a za ty ho pochválit. U těch slabších pak stačí jemně poradit, jak je vylepšit.
Citové vydírání je mocná zbraň. Slovem „nikdy“ by se vůbec mělo šetřit, jeho použití je namístě opravdu jen v situacích, kdy jde o zdraví nebo o život a my potřebujeme dát najevo důležitost situace. Ale používat věty jako „Přestaň, nebo už tě sem nikdy nevezmu,“ je podpásovka. Dítě taková ultimáta velmi stresují, protože třeba v zápalu hry je těžké stále myslet na to, že nesmí křičet nebo dupat. Navíc obvykle mluvčí svoje výhrůžky nenaplní – a tím si do budoucna zadělává na další problémy, protože dítě jeho slova přestane brát vážně.
Samozřejmě jsou věci, u kterých je na pováženou, jestli o nich děti nutně musí vědět nebo jestli by je správně pochopily. Nikdy bychom ale jejich zvědavost neměli odbýt tím, že je označíme za „příliš malé“. Je to totéž, jako bychom jim řekli, že jsou hloupé. Děti se pak budou cítit odstrčené a vyloučené z okruhu lidí, kteří mají být jejich nejbližšími. I když hledat odpověď na každou zvídavou otázku může být únavné, měli bychom se snažit vnoučatům věci vysvětlovat, případně, pokud si nejsme jistí, co říct, je odkázat na jejich rodiče. A rozhodně není nutné bát se odpovědi „nevím, to bych musela někde zjistit.“ Dítě ji rozhodně ocení stokrát víc než mávnutí rukou s tím, že je moc malé.
Je celkem pochopitelné a přirozené, že prarodiče leckdy vůbec nechápou módu, kterou nosí jejich vnoučata. Stejně jako v případě bodu 2 by si ale měli odpustit na oděv svých vnoučat poukazovat v nějakém negativním smyslu nebo si z něj dělat legraci. Děti se hledají a to, co si oblékají, je způsob jejich sebevyjádření. Když zkritizujeme jejich šaty, kritizujeme je samotné. Svůj názor bychom tedy měli formulovat citlivě, ne s výsměchem.
Neboli co se škádlívá, to se rádo mívá, říká se přece. Jenže když vnučka vypráví, že jí spolužák sebral aktovku a vysypal na zem, očekává zřejmě slova podpory a útěchy. Pokud u toho prarodiče nebyli, těžko mohou vědět, nakolik šlo o projev náklonnosti a nakolik o zlomyslnost hraničící s šikanou. Pokud dítěti tohle chování vadilo, neměli bychom ho zlehčovat. Jinak mu tím vlastně říkáme, že zneužívání je přirozené a je projevem náklonnosti. A ten, kdo nám ubližuje, nás má vlastně rád, takže si to máme nechat líbit. A tohle si dítě myslet nesmí. Na místě je mu vysvětlit, že dotyčný spolužák má třeba vnučku opravdu rád, ale dává to najevo špatným způsobem. A vnučka by se proti tomu měla ohradit.
Nálepkování je oblíbená disciplína. Je tak jednoduché zařadit si jiné lidi do různých škatulek, třeba jen podle jediné zkušenosti. Jenže děti mají mít právo dělat chyby (ostatně dospělí také), tím se přece nejlépe učí. Pokud se jim jednou něco nepovede, neznamená to, že jsou nešikovné. A to, že je rozbrečí dojemná pohádka, z nich ještě nedělá přecitlivělé chudinky. Podobné nálepky vedou jen k tomu, že se snaží být za každých okolností dokonalé, ale ve výsledku zažívají jen stres a úzkost.
Možná se vám zdá, že vaše dcera nebo syn vychovávají své děti špatně. Nebo dělají něco jiného, co se vám vůbec nelíbí. Ale pokud to chcete říct nahlas, tak pouze jim a mezi čtyřma očima. Ať už takové hodnocení vyslovíte v nějakém jednorázovém afektu, nebo si to z nějakého důvodu opravdu myslíte, děti takové tvrzení berou doslova a velmi vážně. A pokud uvěří, že jejich rodiče jsou špatní lidé, nebudou k nim mít ani respekt. Ve finále se rodinné vztahy rozklíží a těmi nejvíc zraněnými budou právě děti.
Míněno je to jistě dobře – zejména babičky se někdy bojí, aby děti ve společnosti neřekly něco nevhodného nebo nemluvily hrubě. A tak se jim snaží napovídat, co vůbec mají říkat. Jenže někdy je potřeba sdělovat i méně příjemné věci a i to se děti musí naučit. Pokud je budeme vést k tomu, že si mají všechno „nehezké“ nechat pro sebe, povede to k tomu, že budou v dospělosti zakřiknuté a nebudou umět jasně říct a obhájit si svůj názor a dát najevo, co si myslí a co cítí. Lepším způsobem je pomoct dítěti s vhodným vyjádřením toho, co má na srdci.
Pamatujete si, jaké věty jste od prarodičů slýchávala vy? A jak jste se cítila? Poznamenalo vás to nějak? Napište nám do diskuze...