[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Nejsem vaše služka!“ Tuhle vyčítavou větu cezenou přes zaťaté zuby jsem slýchávala doma od své mámy. A teď ji ke svému údivu slýchám ze svých úst. Příklad mezigeneračního přenosu? To víte že ano! Z rodiny a celkově ze společnosti přebíráme vzorce a přesvědčení, a to ty pozitivní i negativní. To, co jsme jako děti zažily ve své primární rodině, si neseme v mysli jako kód. Takové cédéčko, kde je obsaženo vše: jak se muži chovají k ženám a naopak, jak se slaví které svátky, jak spolu v rodině komunikujeme… Kolik dnes již dospělých žen si v dětství opakovalo: „Jen ať jednou nejsem taková jako máma!“ A často se stal opak pravdou...
Tak tedy rovnou otázka: Co s tím? A jak tenhle přenos stopnout a neposílat toto téma dalším generacím?
Naše maminky i babičky dělaly to nejlepší, co v danou dobu uměly. A to nejlepší se nám snažily i předat. To, co jim před desítkami let vyhovovalo a bylo jim to přirozené. Na nás pak je krůček po krůčku si v sobě zvědomit, které "poděděné" vzorce nám ještě slouží. Které si ve svém životě ponechat chceme a které chceme nadobro odevzdat, rozpustit. A vytvořit si nové. Abyste ve svém životě nefungovala na „autopilota“, ale rozhodovala se vědomě. A super klíčem na to je být všímavá k sobě, ke svým pocitům, myšlenkám, přesvědčením.
Někdy si říkám, že manžel moji větu „nejsem tvoje/vaše služka“ vůbec nevnímá.
Muži mají problém pochopit, že my ženy, jejich partnerky, to chceme mít jinak. Že chceme mít dostatek času a prostoru na své touhy a potěšení. Oni totiž často vyrůstali v rodině, kde za ně vše dělala jejich maminka a připadá jim takové nastavení přirozené. Takže i tady je to někdy pro ženy výzva – změnit zaběhlé fungování a nastavit si novou komunikaci.
U dětí si pak vůbec nejsem jistá, zda poselství té hlášky vlastně chápou...
Děti velmi dobře cítí energii a náladu, které jsou za slovy. Čtou i gesta a řeč těla. Takže v závislosti na věku, pokud neporozumí pojmu „služka“, tak ten odpor, nechuť nebo strach za tím vnímají určitě.
Vykřikuju „nejsem vaše služka“ a u toho vztekle uklízím rozházené věci. To asi není dobře, že?
U malých dětí probíhá učení nejvíce pozorováním. A tak pokud si sice na něco stěžujete, ale něco jiného děláte, bude dítě nejen zmatené, ale hlavně se bude orientovat spíš podle toho, co děláte. Takže vám může hezky nastavit zrcadlo – pokud vy sama nerespektujete své hranice, nemůžete čekat, že je bude respektovat okolí. I s dětmi je dobré komunikovat přímo a se vzájemným respektem. Ještě bych k tomuto zmínila, že najdeme ženy, které sice těmi „služkami“ nechtějí být, ale stále o tom jenom mluví. Neudělají patřičné kroky k nápravě. A vlastně se samy to té role neustále stylizují. Co se podle vaší praxe s klientkami za takovým přístupem skrývá?
Když jsme jako malé děti toužily po lásce, uznání a ocenění, tak se i v dospělosti snažíme zavděčit, jen abychom v očích dotyčného byly „ty hodné holky“ a okolí nás milovalo. Často na sebe také klademe příliš veliké nároky, honíme se za dokonalostí, která neexistuje. Samy sebe stavíme na poslední kolej a na „ažpak“: až budou děti větší, až bude více času, peněz… Jenže rozdání se pro všechno a pro všechny ještě nikdy žádnou ženu šťastnou neudělalo!
Mně na tom domácím nebo rodinném posluhování taky vadí, že není oceněno. Společností, rodinou, natož finančně.
To skutečně není. Bylo spočítáno, že odměna pro ženu starající se o domácnost a děti by čítala milionové částky – a vůbec se tomu nedivím. Ale tady se vedle tématu nastavení hranic a kapacity, toho, co můžu dělat já a co zorganizuje a zařídí další členové rodiny, ukazuje důležité téma vztahu k sobě. Čekám stále ocenění zvenku, a proto to celé dělám? Aby mě pochválili? Z pocitu nedostatku, touhy po přijetí? Tam je lékem láska k sobě a ocenění sebe samé. Pokud se tohle naučíte, nebudete ocenění zvenku vyžadovat. A kupodivu ho bude pravděpodobně přicházet mnohem více než doposud. Zkuste si třeba každý den zapsat anebo i s kamarádkou navzájem sdílet, na co jste dnes hrdá, za co jsem vděčná a po čem toužíte.
Muže asi tato témata a nastavení tolik netrápí. Čím to je? Vychováváme pořád syny jinak než dcery?
Ano, muži většinou nejsou svazováni podobnými myšlenkami. Ale mají také své výzvy, které se sebehodnotou a sebepřijetím souvisí. Nicméně hranice si většinou hlídat umějí. Jsou od přírody ti, kteří jdou do akce a nezdráhají se vydobýt si ve světě místo, které jim náleží. Stoupnout si za sebe a své potřeby.
Že by ženy "od přírody" něco takového neuměly?
Domnívám se, že v ženách přetrvávají některé věci, které se odehrávaly po dlouhá staletí a jsou v nás hluboce zakořeněné. Včetně obrovského utlačení žen, ke kterému zde historicky docházelo. Souvisí s tím ale i naše potřeba neustálé kontroly a touhy po dokonalosti. Mnohdy jsme přesvědčené, že nikdo neudělá danou činnost lépe než my. Z toho důvodu jsme neustále pod tlakem – naše to-do listy neberou konce a v neustálém kolotoči nezbývá čas, prostor ani energie na dosycení vlastních potřeb.
Máte nějaký tip, co s tím?
Uvědomte si, že delegovat a říct si o pomoc není projevem vašeho selhání, ale vaší síly. Moc doporučují knihu Dělej méně od Kate Northrup, která se do detailu věnuje principům fungování ženského time-managementu. Tipy a techniky v ní uvedené se osvědčily desetitisícům žen po celém světě. Bourají totiž mnohá tabu. Například od žen opravdu nemůže nikdo čekat konstantní výkon po celý měsíc. Jsme totiž cyklické stejně jako dění v přírodě.
Co když už jsme si okolí navykly na to, že posluhujeme? Neriskujeme při vzpouře dusno, potažmo i vztahy?
Celé je to o komunikaci. Umět si asertivně, v klidu říct, co máte na srdci, co vás tíží. Že se nemůžete pořád rozdávat na úkor sebe samé. Upřímně vysvětlit, jak se cítíte. Že jste na pokraji sil, že se z vašeho života vytratil nejen elán, ale i radost a chuť. A když to řešíte zavčas, ani na pokraji sil být nemusíte. Bohužel já se se potkávám se ženami, které k opravdové změně reálně vykročí, až se začnou opravdu hroutit.
Samy sebe stavíme na poslední kolej a na „ažpak“: až budou děti větší, až bude více času, peněz… Jenže rozdání se pro všechno a pro všechny ještě nikdy žádnou ženu šťastnou neudělalo!
Máte zkušenost, že lidé okolo pak ženě vyjdou víc vstříc?
Jsem přesvědčená, že každý muž či dítě chce mít usměvavou partnerku, maminku, která má naplněné své potřeby a s radostí a vědomě s nimi tráví čas. Ne takovou, která večer co večer padá vyčerpáním do postele s obavami, co vše musí další den zvládnout.
No, víte, pro mě to zní moc idealisticky.
Jistě, pokud máte v rodině nastavenou určitou míru servisu, který ostatním zajišťujete, a náhle to odmítnete dál dělat, budete možná čelit nevoli. Pokud ale máte silné PROČ – a tím jste vy sama a vaše dobré bytí, máte opravdový důvod si za svým rozhodnutím stát. Změna je možná vždy a někdy proběhne snáze, než očekáváme. Velmi doporučuji nedávat si dopředu zbytečné limity. Pokud chcete změnu, pusťte se postupnými kroky do toho.
Jaké bývají nejčastější překážky na této cestě? Například můj osobní strach je, že když začnu upřednostňovat sebe, nebude mě okolí mít rádo.
Tyto strachy jsou velmi nepříjemné, protože vedou k obavám o vlastní bezpečí. Dříve, když vás komunita vyloučila, mohlo to znamenat sociální izolaci, ale i nouzi o jídlo, prostředky, v dávných dobách dokonce jistou smrt. Jsou to existenční strachy, které v sobě máme velmi hluboko. Zde opět skvěle poslouží zvědomení a současné uznání těchto strachů, plus jejich pochopení.
Taky se bojím, že když se budu starat takhle o sebe, budu někomu ubližovat, budu sobecká. Jako by obětovat se bylo jednodušší…
Tohle může být výsledkem přesvědčení typu „starat se jen o sebe je sobecké“. Začalo to možná už na pískovišti, když vám maminka říkala, abyste nebyla tak sobecká a rozdělila se o své formičky s jiným dítětem. Pod nálepkou „slušného vychování“ bylo mnoho z nás vedeno k upřednostňování cizích zájmů před svými. Teď jsme ale dospělé a je čas, abychom se postavily do své síly!
Kde vzít tu sílu "postavit se do své síly"?
Kdy začnete denně věnovat více pozornosti tomu, co se ve vás odehrává a co je pro vás důležité, co potřebujete, začnou se dít věci. Tyto dílčí úspěchy a změny mohou být velkou motivací k pokračování po cestě sebelásky. To může postupně i vaši mysl přesvědčit o tom, že pokud jste vy sama vyživená a dosycená, máte z čeho dávat ostatním. A to ve zcela jiné kvalitě, než když jste unavená a nespokojená. Já jsem přesvědčená, že respektující komunikace a téma hranic, emocí a vztahu k sobě by se mělo vyučovat běžně na školách. A je moc dobře, že se to postupně už začíná dít.
Možná jste si právě uvědomila, že máte k posluhování partnerovi nebo dětem nebezpečně blízko. Skvělé! Jaké by teď měly být první kroky, kudy z toho ven?
KROK 1: Zvědomte si automatické myšlenky, vzorce a pocity. Všímejte si během dne toho, kdy vám v mysli naskakují neprospěšné věty jako „Všechno jen kazím“ a „Ještě toho dnes musím tolik stihnout“. Dále pocity nedostatečnosti, kdy sama sebe kritizujete nebo se za něco trestáte, výčitky a podobně.
KROK 2: Přepište nevyhovující vzorec. Je fajn, že jste ho vystopovala. Místo kritiky teď hlavně zvolte laskavost k sobě – pochvalte se za to, co už se vám povedlo, dopřejte si zastavení a naplnění vašich aktuálních potřeb.
KROK 3: Rozklíčujte emoce. Může přicházet strach, úzkost, hněv. Je dobré zjistit, co bylo jejich spouštěčem. Pokud vás třeba dítě otázkami nebo pomalým oblékáním dostává do pocitu časové tísně, může přijít vztek. Co ho způsobilo? Nerada chodíte pozdě – proč? A takto se opět můžete dostat až ke schématu hodné holčičky. Odlupujte prostě slupky jednu po druhé, jděte za emocí, dívejte se k jejímu zdroji.
Více www.alchymiezeny.cz