Maminka.czTěhotenství

Nejtěžší rozhodnutí: Ukončit život jednoho z mých dětí?

Michaela Karavarakis 8.  2.  2013
S manželem jsme se snažili o děťátko víc než pět let. Naší poslední nadějí se nakonec stalo IVF (umělé oplodnění). Vyšlo nám hned na první pokus. Nemůžu popsat naši radost, když mi dva týdny po transferu vajíček odebrali krev a oznámili: jste těhotná. Další překvapení nás čekalo při první kontrole. Na ultrazvuku se objevily dvě malé tečky. Byla jsem těhotná s dvojčaty.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Nevýslovná radost

Tomáš, můj manžel, z toho byl nejdřív trochu vyděšený. I když jsme věděli, že vzhledem k umělému oplodnění tady ta možnost je, stejně nás to zaskočilo. Těch let, co jsme se snažili o miminko a pomalu se vzdávali naděje, že budeme kdy nějaké mít, a teď najednou dvě! Nemohli jsme uvěřit našemu štěstí. O to větší strach mě zachvátil, když jsem v 11 týdnu najednou začala krvácet. Pospíchala jsem do nemocnice, ale ultrazvuk ukázal dvě tlukoucí srdíčka a já byla ujištěna, že je všechno v pořádku.

DOPORUČUJEME: 10 nejlepších článků o těhotenství a porodu

Podezření na syndrom

A pak se to stalo. Screening ve 12. týdnu těhotenství odhalil u jednoho z našich děťátek obávanou abnormálii. Ke zjištění Downova syndromu a dalších vývojových vad se měří tloušťka prosvícené části na krku miminka (odborně šíjové projasnění). Měla by být něco kolem 2 mm. U jednoho z našich miminek byla 1,6 mm, u toho druhého 8,3 mm. Byla jsem v šoku. I když člověk zná příběhy postižených dětí a ví o možném riziku, nikdy si doopravdy nepřipustí, že by se to mohlo týkat jeho.

Obavy potvrzeny

Další návštěva lékaře potvrdila naše nejhorší obavy. Bylo nám řečeno, že jedno z našich děťátek velmi pravděpodobně trpí chromozomální vývojovou vadou – Downovým či Turnerovým syndromem. Byla nám doporučena biopsie, která by podezření definitivně potvrdila či vyvrátila. Biopsie ovšem znamenala nechat se píchnout jehlou do břicha, do velmi specifického místa, kde je uložená placenta děťátka. V životě jsem neměla větší strach.

ČTĚTE TAKÉ: Marta Jandová čeká ve svých 38 letech první miminko

Vaše miminko nebude žít

Výsledky byly devastující. Naše miminko bylo postiženo Edwardsovým syndromem, nemocí, která není slučitelná s životem. Doktor nám oznámil, že pokud se takové dítě vůbec narodí, nedožije se v průměru víc než 3 měsíců. Na jednu stranu nám bylo jasné, co musíme udělat, na stranu druhou jsme se stále nedokázali smířit s faktem, že necháme jednomu z našich dětí dobrovolně zastavit srdíčko. Byly to nejhorší dva týdny mého života. V 16. týdnu těhotenství jsem podstoupila zákrok, který jednomu z našich miminek ukončil život. Bývala by to byla holčička.

Prasklá voda

Dva týdny po zákroku jsem byla v práci, když mi najednou jakoby praskla voda. Letěla jsem do nemocnice, kde mi to potvrdili. Naštěstí to ale nebyla plodová voda našeho zdravého děťátka, nýbrž toho, co už nežilo. Mohla to být reakce na provedený zákrok, ale možná by k tomu došlo tak jako tak a těhotenství by i bez zákroku skončilo spontánně samo. Trochu mi to ulevilo od výčitek.

Konečně porod. Mrtvého i živého děťátka

Jelikož jsem v sobě stále nosila obě děti – to zdravé i to již nežijící, byla zde podle lékařů 80% šance předčasného porodu. V 31. týdnu jsem najednou začala silně krvácet. V nemocnici si mě nechali radši přes noc, ale ultrazvuk neodhalil nic závažného, srdíčko naše děťátka bilo pravidelně a silně. Poslali mě domů s tím, ať se šetřím a jsem co možná nejvíc v klidu. V 36. týdnu ale přestalo naše miminko růst a co se vývoje (růstu a přibírání) týkalo, bylo 2 týdny pozadu. Můj doktor mi oznámil, že nejjistější bude ukončit těhotenství co nejdříve a že příští týden bychom naplánovali porod. Ten večer mi ale začaly kontrakce a zhruba po třech hodinách jsem porodila naši milovanou Klárku. Ještě před tím, než přišla na svět ona, jsem ale musela porodit naši zemřelou holčičku. Sestra souhlasila s tím, že mi ji ukáže. Byla asi 10 cm velká a celá scvrklá. Rozhodnout o jejím životě bylo to nejtěžší, co jsem kdy musela udělat, ale jsem si jistá, že to bylo správné rozhodnutí.

Klárka byla maličká, měla jen 2,4 kila, ale byla v pořádku. Po dvou týdnech v inkubátoru jsme jeli domů už jako rodina. Dneska je jí šest měsíců a na svůj věk je stále trochu menší, ale jinak si vede výborně. Každý den si uvědomujeme, jak jsme šťastní, že ji máme.

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Předškolák, Novorozenec, Školák, Batole, Kojenec, Neplodnost a IVF, rozhodnutí, NEJ, Živo, Úkon, Jed, Šíjové projasnění, Edwards, Nejtěžší rozhodnutí, Správné rozhodnutí, Uložená placenta, Biopsie, Turner, Život