[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mnoho tatínků nebo dědečků má ještě dnes schované plechovky západních nápojů s logem Coca-Cola, Fanta či Sprite, které u nás nebyly k sehnání. Hojně se za socialismu také sbíraly obaly od zahraničních žvýkaček, třeba s motivem Mickeyho Mouse nebo kačera Donalda. Obaly se nejprve důkladně vylisovaly v knížce a poté se uložily do alba. Ti nejvášnivější sběratelé chodili po vlacích směřujících ze západního Německa do Československa a prohledávali odhozené odpadky, zda tam nenajdou kousky, které jim ve sbírce chybí.
Jeden můj známý byl do sbírání tak zapálený, že dokonce objížděl se svým tatínkem parkoviště kamionů a hledal v odpadcích, které tam po sobě zanechali řidiči zahraniční dopravy. Zahraniční limonády, žvýkačky nebo čokolády se v tehdejším Československu daly totiž koupit jen v Tuzexu za tzv. bony. Kdo je neměl, musel si poradit jinak.
V 80. letech byly v módě i igelitové tašky s motivy západních značek. Moje maminka jednu takovou sbírku doma měla a byla na ni prý patřičně hrdá. Dnes se tomu můžeme jen smát, protože se vlastně jednalo o sbírání a schovávání odpadu, který dnes vyhazujeme. Mít a nosit igelitovou tašku s motivem západní značky znamenalo, že mám něco, co nemůže mít každý, a tím se vlastně mohu odlišit a vybočit z davu.
Plastové výlisky ve tvaru písmena C jsou legendární sběratelský hit. Věděli jste, že céčka byla původně ozdobný prvek sukně? Jenže tento trend se úplně neuchytil a po několika letech se z céček začaly vyrábět závěsy, které ale také velkou popularitu nezískaly. A tak se začala céčka ve velkém vyhazovat. Děti je pak začaly spontánně sbírat, protože hýřila všemi barvami, a to bylo v socialistické šedi něco neobvyklého.
Školáci si céčka časem začali mezi sebou měnit a díky možnosti spojování z nich vytvářeli dlouhé řetězy. Ty se nosily jako ozdoby na krku nebo na ruce. Samozřejmě se soutěžilo o to, kdo vlastní nejvíc céček a také nejvíc exkluzivních kusů – nejvzácnější byla neonová a průsvitná céčka. O přestávce nebo po škole se s céčky hrála hra zvaná čára. Dokonce mezi dětmi sloužila i jako platidlo pro výměnný obchod. Ve své době byla céčka tak populární, že o nich Michal David nazpíval v roce 1984 legendární píseň Céčka, sbírá céčka. Ještě dnes ji můžete občas slyšet.
Zatímco před rokem 1989 byly kartičky hokejových hráčů obtížně sehnatelné, po revoluci měl kartičku s Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem každý školák. První sběratelské kartičky se jmény hráčů zámořské NHL se na našich pultech objevily v letech 1990–1991. První ryze česká edice se jmény hokejistů extraligy pak vyšla ke sklonku roku 1994. Sběratelskému koníčku postupně podlehly celé generace sportovních fanoušků.
Balíčky kartiček po deseti nebo dvaceti kusech jste tehdy mohli zakoupit v téměř každé trafice a cílem bylo mít kartičky oblíbených hráčů, případně sestavit série úspěšných týmů konkrétní sezony. Čím lepší hráč, tím vyšší byla hodnota karty. Většina výrobců nevydávala jednotlivé karty a série ve stejném nákladu, což je činilo ještě vzácnějšími. Kartičky se měnily a také ukládaly do tlustých alb nebo lepily do speciálních archů. Zájem o sbírání hráčských karet vrcholil koncem 90. let, poté postupně upadal.
Další sběratelskou mánií byly hračky z Kinder vajíček. Figurky, postavičky, skládačky a hračky z čokoládových vajíček dělají dětem i dospělým radost už skoro 50 let. Ferrero tehdy přišlo s revolučním konceptem vajíčka s hračkou uvnitř, využilo přitom základní lidskou vlastnost – zvědavost – a moment překvapení.
První kus spatřil světlo světa v polovině 70. let v Itálii a Německu a okamžitě se to stalo hitem. Od roku 1974 bylo celosvětově prodáno cca 30 miliard kusů. Nejoblíbenější byly kolekce zvířátek stylizovaných do lidských profesí, postaviček z animovaných filmů, pohádek. Mezi nejdražší série se řadí Šmoulové z roku 1983. Zvlášť za socialismu byly největšími hity postavičky ze zahraničních vajíček, zejména německé edice. Fenomén sbírání kolekcí figurek u nás naplno propukl po revoluci a vlastně stále trvá.
Dnešní děti už sbírání neprožívají tolik jako předchozí generace. Neschovávají si obaly od čokolád a plechovky, protože konzumní doba jim nabízí všeho dostatek. Předměty, které sbírali jejich rodiče, jsou pro ně smetím. Přece jen však některé sběratelské série frčí, třeba kartičky a postavičky Pokémonů nebo edice hrdinů z Tlapkové patroly a dalších dětských seriálů.
Oblíbené jsou také nálepky a tetování z jogurtů, turistické vizitky či pamětní mince z oblíbených míst. Populárním marketingovým tahem je ale tzv. sbírání bodů za nákup v supermarketu – za nasbírané body si pak děti mohou vybrat plyšovou hračku.
Sbírali jste něco jako děti? A co dnes sbírají vaše děti? Napište nám do komentářů!