[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsou hračky úplně všude, i tam, kde byste je fakt nečekali, je čas na „redukční dietu“. A nejen proto, že vás vytáčí o ně zakopávat. Ale hlavně proto, že přemíra hraček, byť kvalitních, kupovaných s láskou nebo dobrým úmyslem, dětem ve výsledku škodí.
Ve chvíli, kdy jsme opouštěli panelákový byt a stěhovali se do velkého domu, jsem byla plná naivních očekávání. Jedno z nich se kromě jiného týkalo pořádku v hračkách naší dcery. Promyslela jsem systém ukládání, nakoupila šuplíčky, přihrádky, košíčky…
Ale někde „soudruzi z NDR udělali chybu“, protože najednou, po letech snah, byla hračková realita spíše hračkovou apokalypsou. Přestože si Tina jako dítě z lesní školky vystačí s šutry, klacíky a blátem ještě dneska, v sedmi letech, hračky se u nás namnožily a rozlezly do všech koutů. Do všech.
A pak jsem jednou zapínala v prádelně pračku a sesypalo se na mě stádo dinosaurů, protože tam prý momentálně „hnízdí“. V ten moment se na mě navalil pocit přehlcení.
Uvědomění, že jsme sice tolerovali všechny zbytečnosti od babiček, tetiček i kamarádů, ale že už to tak fakt nechci. A toužím Tinu u vrátit k několika základním kouskům hraček, jako když ž byla ve školce, a sobě zase dopřát pocit, že mám kde prát bez rizika setkání s predátorem.
Díky práci na jejich knížce jsem si znovu připomněla, že přemíra hraček není negativní jen pro nás mámy, ale hlavně neprospívá dětem. Jak Danišovi říkají: Tam, kde je dítě zahlcené hračkami, tam si vlastně ani neumí pořádně začít hrát.
Pro záplavu hraček ani nevznikne prostor pro hraní, protože dítě neví „co by“, chybí mu možnost soustředit se jen na jednu věc, do hry se ponořit, protože jej pořád něco rozptyluje. A tak nakonec i vy jako máma máte pocit, že to vaše mrně „u ničeho nevydrží“, a divíte se proč, když má tolik na výběr!
Ale to je právě ono – ztrácí tím prostor pro svobodnou hru, iniciovanou vlastní fantazií, momentálním laděním i schopnostmi. Protože je uprostřed hraček a neví „co by“. Taky mu neprospívá, že mnohé mají jen jedno konkrétní určení, tedy nedovolují všestrannost a zapojení vlastní představivosti, a další jsou drahé tak, že nutíme děti kolem nich jen našlapovat.
A tak bychom mohli pokračovat. Ale to nejdůležitější, co je třeba si z toho pamatovat, je: „Hry opravdu jen těžko vyrostou v příliš zaplněném prostoru. Dokonce, i když je v pokojíčku záplava kvalitních vzdělávacích, dřevěných a ručně s láskou tvořených hraček, pokud je jich moc, dveře fantazie, jednoduchosti a tvořivosti zůstávají zavřené. Je lepší ochránit dětský prostor (i mysl) před zahlcením.
Stačí odolat nátlaku obchodů a reklam, svým i dětským touhám po rychlé dětské radosti. Protože pokud je něčeho příliš, ztrácí to hodnotu,“ vzkazují Justina a Petr Danišovi. Méně je prostě zase více. A jen samotný fakt, že hračky uložíte do přihrádek, košíků a šuplíčků, také nestačí. Chce to prostě hračkovou „redukční dietu“, která obratem přinese své ovoce. Nejen v tom, že doma přestanete o všechno zakopávat a nebudete se budit tu s plyšákem na obličeji, tu s kostičkou lega vyrýsovanou do zad. Zlepší se samotná herní schopnost dětí.
To Danišovi jako rodiče čtyř dětí vědí až příliš dobře: „Jakmile se u nás doma objeví nějaký nový či nově uklizený prostor, děti mají tendenci jej okamžitě obsadit. Zklidní se a hned je napadají nové příběhy, stavby a hry. Vždy je to, jako by je zaplavila nová vlna fantazie. Naopak, pokud je doma dlouhodobě nepořádek a hromady hraček, děti hledají prostor pro hru jinde.“ A přesně to vídáte určitě doma i vy. Děti sice milují dostávat hračky, my milujeme ten pocit, že jim dopřáváme to nejlepší. Ale tohle prostě nefunguje.
Přitom podle Danišových platí jednoduché pravidlo: Čím menší dítě, tím méně hraček potřebuje – navzdory tomu, že právě nejmenší děti denně vyhledávají nové podněty. To by ale nemělo znamenat „nové hračky“. Spíš prostor k prozkoumávání. „Začátek hry malých dětí je jednoduchý – jde o to, vše v okolí prozkoumat, vytahat, vysypat, na hromadě otestovat a pak začít jinou hru nebo se přesunout jinam. A tak mají doma své hračky a předměty brzy prozkoumané. Chtějí nové. Ale to není řešení. Chvilku vám místo toho pomůže samotné vybavení domácnosti. Pozvěte je do kuchyně, ukažte nádobí…“ vybízejí Justina a Petr Danišovi.
A protože i tam se prcci nasytí, nezapomínejte je odmalinka vypouštět ven, do velkého prostoru, kde už vám pořádek tolik vrásek nedělá, děti se definitivně obejdou bez přemíry hraček a vznikne spontánně prostor pro nejdůležitější dětskou schopnost: schopnost svobodné hry (do níž bychom my dospělí měli vstupovat jen velmi zlehka). Pomůže vám i Marie Kondo! Když jsme u úklidu, nemůžeme vynechat Marii Kondo. Protože právě ona napsala krásnou a návodnou knihu Kiki a Jax. Ta pojednává o dvou kamarádech, veverce Kiki a sovičce Jaxovi. Jsou velmi rozdílní: Kiki neskutečně ráda shromažďuje věci, Jax zase miluje třídění.
Přesto si spolu rozumějí a rádi si hrají. Ale jednou nemají kde, protože Kiki kolem sebe doma má takový nepořádek, že nemůže najít ani místo na hraní, ani hračky, které by ráda ukázala Jaxovi. A tak spolu pomalu začnou dělat pořádek a vy díky příběhu těch dvou můžete k systematizaci v hračkách i oblečení pomalu dovést také své děti. Inspirujte se také u montessori
Až budete třídit a dávat hračkám nová místa, myslete také na termín, který zná pedagogika montessori – totiž na takzvané připravené prostředí. To v praxi znamená, že pokud chcete, aby dítě mělo ve věcech pořádek, musí dosáhnout na úložná místa. Prostředí, v němž se dítě pohybuje a v němž po něm chcete mít uklizeno, musí být tedy přizpůsobené momentální velikosti a věku dítěte, aby právě ono dobře vidělo na všechna místa, kde co má a kam co patří zase po hraní. V montessori školkách je proto všechno „mini“: stolečky, mističky, židličky, záchodky, skříňky… Protože jen když je pro děti všechno dostupné, jsou schopné vzít i úklid na svá malá bedra.