Maminka.czPeníze a kariéra

Někdo se dívá

29. 5. 2010
Někdo se dívá
Proč byste si nemohla během pracovní doby vyřídit soukromý e-mail, když váš kolega chodí každou hodinku na cigárko?

Ale proč byste také musela pracovat za ty, kteří místo týmové práce půlku dne prochatují s přítelem? Na které straně stojíte? Fandíte špehování, nebo se bojíte o své soukromí?

Když jsem před několika lety pracovala pro velkou mezinárodní společnost, šeptalo se v kuloárech, že i zdi mají uši. Přišlo mi to k smíchu. Připadala jsem si nicotná v moři dalších dvě stě padesáti zaměstnanců. Proč bych zrovna já měla někomu připadat důležitá?

A jak by mě asi tak mohl sledovat? Smích mě přešel přesně ve chvíli, kdy se mi pokazil počítač. Pak jsem jen strnule pozorovala, jak se myš sama rozpohybovala po monitoru a začala postupně zavírat všechna otevřená okna. Včetně e-mailu, ICQ a rozečtených novin...

Ohrožení lidské důstojnosti

Nejhorší je ten první pocit: někdo mě sleduje. Ten, kdo tvrdí, že si na to člověk zvykne, nemá pravdu. Nejde ani tak o strach, jako o tušení, že o vás někdo ví víc, než byste mu byla ochotná sdělit. Nejistota, že se něco děje za vašimi zády, a vy to nedokážete ovlivnit. Následuje menší stihomam. Člověk se hlídá, neustále se kontroluje: co dělá, co čte, co říká. Zavání to autocenzurou, která je tím nejbrutálnějším stupněm cenzury, protože pokřivuje lidský charakter před člověkem samým a způsobuje mu psychickou újmu. Že přeháním?

Ať si to chceme připustit nebo ne, všichni, kteří jsme někdy pracovali v open space nebo seděli zády s monitorem nasměrovaným ke skleněným dveřím, všichni, kterým hleděli kolegové nebo šéf do monitoru, jsme se tu a tam ohlédli, jestli nám zrovna někdo nekouká do „práce“ a pak nenápadně, ale opravdu nenápadně, navštívili ono „zakázané“ území. Vidíte? Svědomí dostalo impulz, že existuje něco, co nám, byť podvědomě, má nahnat strach.

A strach je nejlepší zbraní k poslušnosti. Sledování snižuje lidskou důstojnost. Své o tom ví Lenka, jejíž přítel si na počítač nainstaloval klávesnicovou paměť, Tomáš, který přistihl na koupališti šatnářku, jež monitorovala kamerou situaci ve sprchách, nebo prodavačka Jana, pamatující kamery namířené do kabinek.

Slídilské programy

Ty tam jsou doby, kdy práce spočívala v hmatatelných výsledcích. Dominance sféry služeb a růst kancelářských a accountských pozic představuje podhoubí pro nečitelnost pracovní efektivity. A proto se zaměstnavatelé uchylují k roztodivným praktikám, aby zjistili, zda jsou jejich podřízení placeni opravdu za to, co vykonávají. Minulostí je doba, kdy šéf do kanceláře tajně instaloval kamery, aby špicloval své zaměstnance. Dnes má daleko větší moc.

Díky řadě obskurních softwarových programů dokáže nejenom sledovat zaměstnancem navštívené webové stránky, zjistit, jaké programy má puštěné, v kolik hodin přesně začal pracovat a kdy reálně skončil, co mu chodí do pošty nebo o čem se baví s přáteli na ICQ nebo Skypu, ale dokonce rozklíčovat, která písmena sledovaný jedinec právě naťukal do klávesnice.

Nemonitoruje se však jenom internet, ale také telefony. Délka a obsah hovorů, díky zabudované GPS navigaci i místo momentálního pohybu osoby. Podobné navigační systémy mají už i služební auta nebo osobní karty zaměstnanců. Nejčastější důvody, které zaměstnavatele oficiálně nutí investovat do monitorovacích programů svých zaměstnanců, jsou tři. Za prvé: podřízení hrají v pracovní době hry, chatují nebo brouzdají na serverech, které nesouvisejí s jejich pracovní náplní. Za druhé: vynášejí ven cenné informace. A za třetí: stahují nelegální nebo zavirované materiály.

Čtvrtým, ale již neuváděným důvodem, je kontrola efektivity jednotlivých zaměstnanců, z níž může šéf následně vyvodit jejich skutečnou cenu pro firmu a v případě nízkého přínosu dotyčné prostě vyhodit. Pátým důvodem je hromadění informací o jednotlivých podřízených (což je trestné!) a jejich případné uchovávání, ne-li rovnou šíření, zneužívání pro vydírání a při nátlaku na zaměstnance.

Možná jen chceme žít...

Proč vůbec máme potřebu se v pracovní době rozptylovat? Momentální úkol nás nebaví, potřebujeme si dát pauzu, chceme nějak překlenout prostoj, nebo si jen musíme něco vyřídit (pracovní doba od devíti do šesti téměř znemožňuje vyřídit si věci v bance, v menším městě sehnat novou pračku nebo přihlásit dítě do kurzu plavání). Občas potřebujeme najít novou motivaci či nápad.

A hlavně, potřebujeme „žít“. Zvlášť pokud nás práce úplně nenaplňuje a nemáme si s kolegy co říct. Byť pětiminutový únik mimo pracovní realitu nám může pomoci zpestřit jinak všední den. Pracovní prostředí se totiž v obřích pracovních halách anonymizuje, tisíc kolegů v jedné kanceláři nám většinou nedokáže poskytnout intimní spiklenectví, jako by tomu bylo, kdybychom pracovali v malých uzavřených kójích. A vzniku bližšího „kancelářského“ vztahu často nepomůže ani povinný stmelovací teambuilding. Krátké útěky od práce tak mohou být malým lékem na frustraci ze zdánlivě banálního a zbytečného zaměstnání, za kterým ze své pozice nevidíte žádné výsledky. Pětiminutový pokec s kamarádkou však takové práci dá šťávu a zaměstnance kupodivu „nakopne“.

Mít svůj vnitřní kodex

Pětatřicetiletá zaměstnankyně městského úřadu Renata dokázala najít kompromis: „Neuznávám ani chatování, ani vykecávání se na chodbě u stolu při kafíčku, natož zneužívání pracovní doby na vyřizování soukromých záležitostí, zejména při služebních pochůzkách. Člověk by se měl práci věnovat a ne ji prokecat. Na druhou stranu mohou nastat situace, kdy člověk jinak nestíhá a tu a tam si osobní záležitost vyřídí.

Koneckonců, někdo chodí v pracovní době kouřit a někdo jiný si v té době vymění pár slov s kamarádem. Jestliže je vše splněno v termínu, neměl by být problém. Pokud se dneska flinkám, zítra zapracuji. Mám pravidlo - využij, ale nezneužij.“ Podobný vnitřní kodex má i třicetiletý Bohdan, který po letech v soukromém sektoru přešel do státní správy: „Člověk nemůže sedět u práce osm hodin v kuse, občas potřebuje na pět minut vypnout. V soukromých e-mailech nevidím problém, potažmo když přes ně můžu vyřizovat i pracovní věci. Ale práce není od toho, aby si tam člověk chatoval.“

To pro dvaadvacetiletého novináře Tomáše je ICQ, Facebook i čtení novin v pracovní době nutností. Často z nich čerpá náměty a podněty pro svou práci: „Nedělám to kvůli ulejvání, ale abych si udržel přehled a našel zajímavá témata a inspiraci. Naopak, když nestíhám, jdou i pracovní e-maily a noviny stranou. Je ale pravda, že odhalit u nás novinářů případné flinkání moc nelze. To už by to muselo být skutečně hodně do očí bijící. Hranice mezi pracovním a osobním je u nás příliš tenká. Samozřejmě však platí, že kdo svých osobních aktivit využívá na úkor pracovních, sám si zahrává a jednou se mu to může vymstít.“

Špehování v praxi

Bohdan má s lenivými kolegy, kteří s ním pracovali v soukromé firmě, bohatou zkušenost: „Všichni zaměstnanci firmy jsou součástí jednoho finančního balíku. Pokud jeden kolega na práci kašle, ostatní musejí dělat za něj. Flákání jednoho se odráží ve výsledcích firmy a doplácejí na to vždy ti, co dřou nejvíc. Bývalý kolega si v pracovní době přivydělával tím, že dělal horoskopy.

Obořil jsem se na něj, že s ním dělat nechci, protože kašle na práci. A já, který vedu projekt, o takového jedince nestojím. Dotyčný navíc šéfovi lhal ohledně jedné zakázky a fakturace. Když ho propouštěli, horoskopy mu přitížily.“ Bohdan nakonec z práce odešel.

„Problém byl totiž i se samotným ředitelem jednotky, který dokázal během týdenní dovolené prosurfovat přes mobilní připojení deset tisíc. Jeho peníze to samozřejmě nebyly,“ rozhořčuje se a na nové práci teď oceňuje, že zaměstnavatel rovnou zablokoval zaměstnancům některé internetové stránky, aby nebyli v pokušení nepracovat. „Úředníci mají sloužit lidem a ne hrát karty,“ tvrdí Bohdan nekompromisně. Některé důsledky špehování jsou však nepatřičné. „Známý byl nedávno dost hnusným způsobem vyhozený z práce,“ vypráví Tomáš.

„Náležel mezi kuchaře, kteří rozjížděli kuchyni v jednom hotelu. Patřil mezi nejlepší a také nejlépe placené, což se mu stalo osudným. Vedení chtělo někoho vyhodit, přestože měl šéfkuchař k dispozici právě tolik lidí, kolik potřeboval k udržení provozu. Známý vařil na jednom rautu, a jelikož byli hosté spokojeni, objednali mu pivo. Kuchař si šel vypít pivo do vedlejší místnosti. Jenže v ten okamžik zmizel z dohledu kamer, které tam měl zaměstnavatel. V pondělí dostal výpověď na hodinu za porušení pravidel a pití alkoholu na pracovišti. Zaměstnavatel prostě jen vyčkával na vhodný okamžik.“

Podobnou praxi s kompromitujícím monitorováním zaměstnanců zažila svého času i Renata na poště. „Tam se navíc kontrolovala vytíženost, a pokud jsme zrovna práci neměli, byla nám předkládána práce zbytečná a nesmyslná.“ Sledování tak ve svém důsledku nepřineslo žádné smysluplné výsledky.

Otupující lákadlo

Největším nepracovním lákadlem je bezesporu internet. K radikálnímu omezení přístupu na něj se odhodlává stále více českých firem.

Z nedávno zveřejněného výzkumu společnosti Ernst & Young vyplynulo, že se pro tento krok rozhodla již více než polovina z 280 dotázaných společností v Česku. Jen stěží se dá ale odhalit, zda se jedná jen o prevenci, nebo už o následek interního personálního auditu, za nímž se často skrývá právě instalace monitorovacího zařízení na váš počítač a který firmy prezentují jako výzkum kvality zaměstnaneckého fondu. Zaměstnanci s personálním auditem souhlasí, málokdy však tuší, že svým podpisem dávají souhlas s vlastním monitoringem!
Ani odborníci na právo se nedokážou jednoznačně shodnout, zda podpisem zaměstnance získává šéf opravdu možnost svého podřízeného špehovat.

A že se jedná o plošnou záležitost! Vnitřně monitorovány jsou údajně již tři čtvrtiny českých firem. „Pokud odvádím svou práci dobře a dodržuji termíny, je každému jedno, jestli si v rámci pracovní doby vyřídím soukromý e-mail, napíšu SMS z netu nebo si deset minut píšu přes ICQ s kamarádkou,“ myslela si dosud redaktorka v nakladatelství Lucie: „Ale před několika týdny se ve firmě objevila informace, že vedení sleduje naše počítače i ICQ... Vše máme povoleno a omezený nemáme ani telefonický rozpočet. Zaměstnavatel tak možná využívá možnosti sledovat, s kým si píšeme, a jak moc v rámci pracovní doby surfujeme po internetu,“ zamýšlí se Lucie.

„V práci si nelze na počítač nainstalovat ani YouTube a podobné programy, které se pouštějí přes Flash Player, ale mně se podařilo naistalovat ICQ, které podle potřeby už rok a půl používám a zatím s tím problém nebyl. Jinak surfování nikdo nekontroluje, respektive z něj nejsou vyvozeny důsledky, takže o ničem nevíme,“ říká osmadvacetiletá Magda, která pracuje na institutu při soukromé vysoké škole. „Osobně si navíc myslím, že bezduché chatování a Facebook lidi jen otupuje, takže pokud zaměstnavatel své zaměstnance v tomto směru omezuje, prokazuje jim tím vlastně službu,“ směje se Magda.

„Ani my na úřadě nemáme povolený třeba Skype,“ vypráví Renata. „Já ho přesto mám. Obhájila jsem to před kolegy tím, že když někdo nereaguje na e-mail, můžu ho oslovit právě přes Skype.“ Zaměstnavatelé často vidí internet nebo nástroje jeho komunikace jako absolutní zlo. Kolik z nich si ale uvědomuje, že právě správné využití ICQ, Skypu nebo třeba internetového slovníku může pro jejich firmu představovat značné úspory?

Stačí pochopit, že často můžeme využít rychlý komunikátor k tomu, abychom se s přáteli poradili, ať už o správné gramatice a stylistice, když píšeme výroční zprávu, o překladu z cizího jazyka, když zpracováváme zahraniční objednávku, s kolegy, když připravujeme reklamní kampaň, nebo se šéfem v zahraničí, když finalizujeme vydání nového čísla zpravodaje. Nehledě na absolutní úspory za účty za telefon. Ten je totiž dalším často zneužívaným firemním produktem.

„Sice jsme podepsali, že jej nebudeme používat pro soukromé hovory, ale člověk jej tak stejně využívá,“ přiznává Magda.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Juicy.

Témata: Peníze a kariéra, Podřízený, Váš počítač, Mezinárodní společnost, Osobní záležitost, Div, Pracovní doba

Mohlo by vás zajímat
Nemusíte stihnout všechno. Trendem poslední doby je pomalé rodičovství
Obědová menu jsou tragédie, říká Darina Křivánková a zve vás na F.O.O.D. piknik
Při kojení se laskavě zakryjte. Tahle vtipná máma to vyřešila po svém
Na jaký prázdninový zážitek s dětmi nikdy nezapomenete?

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu