[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sluníčko vykukující z mlžného oparu, les za humny, nádherná dřevostavba a z ní výhled pro bohy. Takové bylo focení na Vysočině, kde jsme se společně s Radkou a jejími dětmi potkali. Kdybychom nemuseli být zarouškovaní a vydezinfikovaní od hlavy až k patě, k blaženému klidu a pohodě s atmosférou konce světa už opravdu nic nechybělo…
Radka Třeštíková s dětmi byla hvězdou prosincového čísla časopisu Maminka, které bylo celé off-line. A ukázalo nám, co všechno stojí za to dělat ve světě mimo sociální sítě a internet – které samozřejmě taky používáme a milujeme, ale učíme se s nimi zacházet s mírou. Nechyběla spousta praktických rad a tipů.
K mání je pořád na našem iKiosku ZDE, stejně jako jiná starší čísla a samozřejmě také to aktuální.
Umíte si představit žít na samotě?
Umím, čím jsem starší, tím víc. Mám ráda klid, ticho, vůni lesa, ale kdybych si mohla v životě vybrat, budu bydlet u moře někde v jižní Francii. Myslím, že jsem se tam měla narodit, ale nějak se to popletlo a rodiče, kterým jsem se narodit chtěla, žili na jižní Moravě. Moravu miluju, jen pro pořádek. Je to srdeční záležitost, jet tam na prázdniny, je jako vracet se domů, do dětství, do dospívání. Ještě teď po letech pokaždé cítím v chodbě řízky, i když už mi je nikdo nesmaží, když přijedu a nikdo mi nemává, když odjíždím, protože tatínek nežije a máma se odstěhovala na opačný konec světa. A umíte si taky představit být u toho lesa nebo u moře bez připojení k internetu, úplně off-line? Nevím, jestli úplně. Potřebuju zprávy. Vědět o tom, co se děje, ale kdyby někdo vypnul sociální sítě, tak bych se nezlobila. Facebook už jsem si zrušila před dvěma lety, ale ke zrušení Instagramu se zatím jen přemlouvám. Dopřáváte si občas digitální detox, nějaký pravidelný „off-line den“, nebo se vám to moc nedaří? Žádný pravidelný detox v kalendáři nemám. Jsem on-line každý den a nevadí mi to, tedy internet jako takový mi nevadí. Jediné, co opravdu řeším, jsou sociální sítě. Často se přistihnu, jak tam naprosto zbytečně prokrastinuju sledováním lidí, kteří mě vlastně vůbec nezajímají a jejichž sledování mi do života nic smysluplného nepřináší. To jsou ty chvíle, kdy se přemlouvám k tomu, abych si Instagram zrušila. Naštěstí to není můj pracovní nástroj, nemám žádné povinnosti něco sdílet, nemusím tam být, když nechci. Otázkou je, proč tam občas člověk leze, i když nemusí a dokonce ani nechce. (smích)
A jak moc povolujete technologie dětem? Mají nějak omezený „volnočas“ na tabletu nebo mobilu, pokud jim ho půjčíte? Moje děti jsou ještě malé. Mobil nemají, nechápu, na co by ho měly. Samy nikam nechodí a volat nikomu nepotřebují. Já bych jim ho nejradši dala nejdřív ve dvanácti, ale to by byly pravděpodobně úplně poslední ze třídy, a to by pro ně bylo nepříjemné, vyčleňující z kolektivu. Dnes rodiče dávají dětem mobily klidně už v šesti letech. Já s tím nesouhlasím, ale pokud nebudeme žít na té samotě, tak jim budu mobil muset dát taky. Pokud jde o tablet, ten s sebou beru, když cestujeme, děti na něm koukají na pohádky.
Jak vám vyhovuje v současnosti „naordinovaná“ domácí výuka? Nevyhovuje. Nemám na to trpělivost ani nervy. A to jsem vždycky chtěla být učitelka! Nevím, jak správně dítě učit, jak postupovat, jak věci, které mi přijdou naprosto logické, vysvětlovat někomu, kdo s nimi přichází do kontaktu poprvé. Pokaždé se do toho vrhnu s elánem, ale když Ele stokrát vysvětlím, jak se odčítá, a ona to stejně vypočítá blbě, mám chuť vrátit si ji zpátky do břicha a snít si o tom, jak geniální budu mít dceru. Ne, vážně, obdivuju všechny učitelky a doufám, že nám ty školy zas brzo otevřou. Jinak tady bude celá generace nevzdělaných dětí a rodičů na pokraji nervového zhroucení. S Tomášem oba pracujete převážně doma, je to tak? Jak se to dá s výukou Ely zvládnout? No, to je taky na nic, když se tady pořád všichni čtyři motáme, Ela nemá klid na on-line výuku, protože Jonatan za ní pořád chodí a chce si hrát, vzájemně se otravují a od samého rána se pošťuchují, protože už se doma nudí. Snažíme se mít nějaký systém a dodržovat pravidla, ale ne vždy se to daří. Dny, kdy všechno funguje, střídají dny, kdy se rozpadne úplně všechno. Dny, kdy mám chuť vyrobit i domácí těstoviny, střídají dny, kdy se zmůžu akorát na to, že dám dětem rohlík. Najít si pravidelně čas na práci nebo dokonce na koníčky je těžké. S Tomášem máme navíc dost odlišný názor na výchovu našich dětí, což se teď, když jsou pořád doma, projevuje ještě víc než obvykle. V čem konkrétně se s Tomášem ve výchově srážíte? Tomáš má nějaké vzorce, které si nese ze své rodiny, já zase ty svoje, a oba to automaticky aplikujeme při výchově našich dětí, protože nám to tak přijde správné. V dětech to občas vyvolává zbytečný zmatek. Když dám příklad, Tomášovi strašně vadí, když děti mluví u jídla a mlaskají. Ale u nás na Moravě se mluví u jídla a mlaská se! Je nám zkrátka jedno, když někdo povídá s plnou pusou nebo někomu skáče do řeči. Pro mě, na druhou stranu, je například důležité, aby si děti hlídaly svoje věci, aby je neztrácely, nerozbíjely, a to je zase Tomášovi celkem jedno, protože jsou to jenom věci a o nic tak hrozného nejde. Může se to zdát jen jako drobnost, ale když je takových drobností víc, je z toho najednou hromada zbytečných nedorozumění.
Na čem vám samotné ve výchově dětí hodně záleží a co je vám naopak ukradené? Nejvíc mi záleží jednoduše na tom, aby byly naše děti šťastné a spokojené. Nerada je za něco trestám nebo jim něco zakazuju, jsem v tomhle asi příliš měkká nebo spíš nedůsledná a Tomáš taky. Co nemám ráda, je lenost, neustále je vybízím k nějaké aktivitě, k tomu, aby nějak smysluplně trávily svůj volný čas, aby jen neseděly doma u televize, to mě opravdu rozčiluje. Často je k různým aktivitám vyloženě nutím, občas jim i vyhrožuju, uplácím je nebo je vydírám. (smích) Pokud jde o vzdělání a koníčky, jsem ochotná do dětí investovat hodně, jak peněz, tak času. Každé dítě si zaslouží to nejlepší, co je v silách rodičů mu poskytnout. Uvažovala jste i o soukromé škole? To ne. Jonatan je normálně ve státní školce a Ela ve spádové základní škole. Měli jsme štěstí, že naše spádová škola má zároveň skvělou pověst a úroveň. Zvažovala jsem i jiné instituce a jiné formy vzdělávání než klasické, ale já proti státním školám vlastně vůbec nic nemám, myslím, že v naší zemi je systém vzdělávání na dobré úrovni. Říkala jsem si, že to Ela na státní škole zkusí a uvidíme. Jediné, co jsem si opravdu přála, bylo, aby ji škola bavila, aby ji učení bavilo, a aby ze školy neměla žádný stres, protože tohle je na startu školního vzdělávání nesmírně důležité. Je důležité naučit se učit. Bohužel teď ve druhé třídě se ukázalo, že Ela je dost velký nervák, to jsme dřív nevěděli nebo se to tolik neprojevovalo, špatně spí, do toho má občas úzkosti, dost to teď s Tomášem řešíme, protože duševní pohoda a zdraví našich děti je samozřejmě na prvním místě.
Po kom Ela tohle nervování se má? S Tomášem oba působíte jako věční pohodáři… Já myslím, že ani Tomáš, ani já vyloženě pohodáři nejsme, že se každý z nás stresuje jinými věcmi a u Ely se ty věci tak nějak sešly. Nicméně věřím, že je to jen fáze. Beru to tak, že je to teď s ní trochu náročnější, a že musíme být hodně opatrní v tom, jak se k ní chováme, a co po ní vyžadujeme. Dobré je, že se v těch náročnějších obdobích s Jonatanem střídají, s ním to bylo složité do čtyř pěti let. Dost mu vadilo, že je Ela ve všem napřed a řešil to tím, že imrvére kňoural a neskutečně vysíral. (smích) Kolem pěti let se s Elou, co do fyzických schopností, srovnal, v lecčem už je dokonce lepší, než ona, a je klid.
Je výchova kluka a holčičky hodně jiná, nebo jde tedy spíš o povahu dětí než o jejich pohlaví? Nedávno jsem nad tím zrovna přemýšlela. Každá žena, když je těhotná, tak si představuje, jak to dítě bude vypadat a jaké bude, a nenapadne ji, aspoň mě to nenapadlo, že se jí třeba povahově nebude podobat nebo jeho povaha bude v něčem vyloženě narážet na tu její. Takže myslím, že nejde ani tak o pohlaví jako o povahu dítěte. Ta je v tom vzájemném vztahu rozhodující. Ta je rozhodující úplně ve všech mezilidských vztazích. Protože navzdory tomu, že jde o vlastní děti, tak se může klidně stát, že s jedním si povahově sednete líp a s druhým to vyžaduje, bez ohledu na stejné množství bezpodmínečné lásky, prostě jen větší úsilí. Kdybyste jako máma byla znova na startovní čáře, udělala byste něco jinak, nebo jste ten typ, který se nerad vrací do minulosti? Já mám tendenci minulost spíš uzavírat, co bylo, bylo, s tím už člověk nic neudělá. Kdybych se momentálně zastavila, otočila a zjistila, že jsem s dětmi netrávila tolik času, kolik jsem chtěla, to by mě opravdu mrzelo. Věděla jsem ale už dopředu, že to nechci dopustit, protože bych si to neuměla odpustit. Dá se říct, že jsem s nimi neustále, nikdy jsme neměli chůvy, nemáme moc ani hlídací babičky, takže je s Tomášem bereme všude s sebou, na cesty, na společenské nebo pracovní akce, když to jen trošku jde. Trávím s nimi opravdu strašně moc času. S Tomášem nechodíme ani moc večer ven, vím, že to děti nemají rády, stýská se jim, čekají na nás do noci a nespinkají. No a pak bych nejradši udělala jinak všechno to, co jsem udělala špatně, včetně věcí, o kterých dnes třeba ještě netuším, že špatně jsou, a včetně všech těch drobných každodenních selhání, která člověku dojdou hned, jak děti usnou a vy si řeknete, tak zítra, zítra budu lepší, zítra mi ty nervy nerupnou, a ony stejně zase rupnou. Protože nejsme Stepfordské paničky, ale lidi z masa a kostí! Je to tak… a je to pořád to stokrát zopakované – já nebudu dělat to, co dělala moje máma – a pak se přistihnu, že to dělám a říkám stejné věty, a teprve teď mi dochází, že ani moje máma je nechtěla říkat, že ona se taky chtěla chovat správně, taky mě vychovávala, jak nejlíp uměla. Možná tenhle koloběh selhání k mateřství prostě patří, možná se to děje proto, aby si každá máma uvědomila, že i ta její byla jenom člověk.
Pracujete teď na nějaké knize? Ano, už od léta. Já obvykle začnu na nové knize pracovat hned potom, co tu předchozí odevzdám, a pak si dám chvíli pauzu, protože mezi knihami nějaká pauza být musí. Tentokrát jsem se znovu vrátila ke knize, kterou už jsem měla z půlky napsanou a snad se mi ji podaří dopsat tak, aby na jaře vyšla.
Naznačíte, o čem bude? Název neříkám ani do nakladatelství, z pověrčivosti. Navíc si jím občas nejsem až do konce úplně jistá. Obvykle neprozrazuji ani obsah, tak aspoň stručně, jde o napínavý příběh z hor. Se spoustou vzájemně propletených postav, které mají spousty tajemství, co postupně vyplouvají na povrch. Do toho se pořád někdo hledá, někdo se ztratí, někdo utíká, někdo se chystá utéct, někdo se najde, někdo se vrátí a někdo se nevrátí. Ze všech mých knih to bude mít nejblíž asi „Osmičce“ (román Osm, 2017) kvůli tomu zamýšlenému napětí od začátku až do konce knihy. A bude to vyžadovat hodně velkou čtenářovu pozornost, protože to bude zase trochu zmatek, jako vždycky. Povězte, lákalo vás někdy napsat něco pro děti? Nikdy mě to nelákalo, protože svět v mojí hlavě není tak veselý a barevný, jak si všechny děti zaslouží. Ale letos mě napadl jeden příběh, který má odraz ve skutečných událostech a ten by mě moc bavilo nějak vtipně pro děti zpracovat, tak uvidíme, jestli na to někdy budu mít čas a jestli mi to vůbec půjde. Protože od samotného námětu až ke knize nebo filmu je strašně dlouhá cesta. Inspirují vás vaše děti v tvorbě? Nějak nevědomky určitě ano. Už jen ten samotný fakt, že je mám, mě v životě posunul o kus dál. Děti jsou plné upřímných emocí a pravdy, která v dospělých lidech otevírá dveře, o kterých už ani nevěděli, že se jimi kdysi dalo procházet. Pomohlo vám psaní vyřešit si v sobě něco z toho, co jste vyřešit potřebovala? Protože každý v sobě máme z dětství nějaké malé i velké bolístky… Psaní je pro mě vždycky trochu terapie a každá moje kniha mě tak trochu zachránila, pokaždé z něčeho úplně jiného.
Jaké máte na své dětství celkově vzato vzpomínky? Vzpomínám na něj s neuvěřitelnou láskou k celé svojí rodině, k místu, kde jsem vyrostla, a s vděčností svým rodičům za to, jakého člověka ze mě vychovali. Za to jim děkuju. Často si říkám, že i kdybych sama světu nedala nic jiného, chci mu dát dvě dobře vychované děti.
Na psaní se musí člověk soustředit. Jak se soustředíte se dvěma dětmi poskakujícími kolem? Já mám naštěstí schopnost lidi kolem sebe celkem dobře odfiltrovat včetně vlastních dětí. Když se soustředím na psaní, tak je nevidím, neslyším. Ony už pochopily, že když jsem mimo, tak je třeba toho využít a chodí se mě opakovaně ptát, jestli si můžou vzít třeba bonbon před obědem, což jim já nevědomky odkývu, a pak se divím, že mají pusu od čokolády. Zažila jste někdy během psaní pořádnou tvůrčí krizi? Zatím ne. Psaní mě neskutečně baví. Občas si od něj potřebuju odpočinout, ale už po pár týdnech mi to zas chybí. To je obrovské štěstí, to si uvědomuju. Až mě psaní nebude bavit, tak už nic nenapíšu. A vrátíte se pak ke kariéře právničky, nebo máte v záloze nějaké další pracovní plány? Poslední roky jsem měla v plánu vrátit se ještě k právům. Přece jen je mi líto všech let, která jsem strávila studiem, já jsem byla neskutečně poctivý student, věnovala jsem učení celé svoje dospívání a mládí a nechci si říkat, že to bylo k ničemu. Před svou zatím poslední, šestou knížkou jsem toho upřímně měla dost, toho, že mě neustále někdo hodnotí, že ode mě neustále někdo něco očekává, a že ta očekávání nejsem schopná naplnit. Pak do toho skočila StarDance, u které jsem si od toho všeho odpočinula a vyčerpala se na něčem zcela novém, takže se mi pak po psaní vyloženě stýskalo a vrátit se k němu byla obrovská úleva. Fakt, že můžu psát, že se tím můžu živit, že se tomu můžu každý den věnovat, to považuju za obrovský dar do života. Tak já si asi budu říkat, že to studium k něčemu bylo, i když už se třeba k právům nikdy nevrátím. A budu věřit tomu, že to všechno mělo být přesně takhle, jak taky jinak, když to tak je. V jednom z rozhovorů jste zmínila, že nejíte cukr. Vážně vůbec žádné sladkosti, žádná čokoláda? Nejím ho už dva roky. Myslím tedy přidaný cukr. Jím ovoce, to ano a člověk taky zjistí, že cukr je vlastně skoro všude, ale snažím se mu opravdu vyhýbat a sladké nejím vůbec. Dřív jsem se po čokoládě mohla umlátit, rychlými cukry jsem se snažila dohánět energii, která mi chyběla, což vedlo k tomu, že jsem pak nejedla normálně, vyváženě ani zdravě. Cvičení jógy a vysazení cukru mě samo navedlo hlídat si i zbytek, co se zdravého životního stylu týče, ono když člověk někde s něčím začne, to ostatní se kolem toho hezky uspořádá.
Poradna pro rodiče a děti Děti a sladkosti: Je striktní zákaz dobrý? A kde je mez? Cítíte se líp? Je mi výborně. Vlastně to vysazení cukru už ani nevnímám. To člověk přestane vnímat hned, jak na něm přestane být závislý, což pár měsíců trvá a není to příjemné, ale dá se to vydržet. Jak se k tomu stavíte u svých dětí? Dětem jsem sladkosti nechala, nechci je trápit životem bez cukru jen proto, že já jsem se pro to v dospělém věku rozhodla. Mně to jako dítěti taky nikdo nezakazoval, ráda jim v tom zdravém životním stylu půjdu příkladem, ale přikazovat ani zakazovat jim nic nechci. Jaký by byl pro vás ten nejhezčí dárek? Abych zas mohla beze strachu a bez obav vidět všechny své příbuzné, abychom se všichni mohli bez obav obejmout, chodit ven, navštěvovat se, radovat se a normálně žít. To bych přála všem. A nejvíc dětem.