[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Katko, jste maminkou čtyř dětí rozličného věku. Prozraďte víc o své smečce.
Nejstaršímu Dominikovi bude brzy čtrnáct let a nejmladšímu Vincentovi čtyři roky. Starší dceři Editě je devět a mladší Matyldě šest a půl. Dominik hraje fotbal, hodně sportuje a asi jako každého kluka v jeho věku ho baví PlayStation a momentálně má období „nesnáším knihy“. Edita se nově věnuje rokenrolu a moc ji baví, Matylda si přála chodit na gymnastiku, pro kterou má přirozené vlohy, takže je také pohybově aktivní. Situace kolem jejich koníčků se stále vyvíjí a děti se pořád hledají, což mi připadá úplně přirozené.
Jak vypadá váš všední den?
Když jsou všechny děti u mě doma, tak se obvykle ráno vypravíme do školy a do školky. Dominik je už víceméně samostatná jednotka. Vstává i odchází z domu první, takže mně zbývají na přípravu „tři kousky”. Holčičky jsou už taky samostatné, co se oblékání a hygieny týká, a tak pomáhám s přípravou hlavně Vincentovi. Ráno kompletuji svačinky. Snídaně máme většinou rychlé, cereálie s mlékem, kaše nebo teď před svátky je oblíbená vánočka. Vincenta odvádím do školky pěšky, holky doma mezitím dokončí přípravy v koupelně a pak plynule odcházíme společně do školy. Mohly by jezdit i autobusem, jsou to dva kilometry, ale zatím jim dopřávám luxus ranního odvozu autem. Přece jen, Matylda je teprve v první třídě.
Odpoledne míváme různá, a to v závislosti na kroužcích. A je moc fajn, že nestojí všechna zodpovědnost jen na mně. S odvozy mi totiž pomáhá exmanžel nebo moje sousedka. Někdy se děti zapojí i do přípravy večeře, což je můj oblíbený čas. Tuhle dobu si představuji vždy přehnaně idylicky, ale v realitě nastává nejnáročnější část dne. Většina z nás je už unavená a právě v tuhle chvíli občas vzniká prostor pro krizové situace a dost často se na nich ukáže, jaké vztahy mezi sebou vlastně máme. Děti jsou například schopné si vzájemně pomoct s úkoly, což mě vždycky dojme, ale stejně tak dobře se umějí parádně vyprovokovat a vznikají tak přesně okamžiky, ze kterých mám někdy pocit, že nám všem přeskočí. (směje se)
Trošku se bojím zeptat, jak vypadá váš víkend…
Pozor, naše víkendy jsou v některém směru podstatně jednodušší. Obvykle nemáme takový časový pres jako v týdnu, kdy je potřeba být vždy někde na čas. Takže si užíváme luxus nemuset dělat vůbec nic. Klidně strávíme celé dopoledne v pyžamech! Každé sobotní ráno si společně děláme palačinky, a to všichni milujeme. Odpolední program se odvíjí od toho, jaké záliby máme naplánované. Pokud to čas dovolí, rádi společně občas zajedeme na lezeckou stěnu, koncert nebo do divadla. Myslím, že máme velmi pestré rodinné víkendy.
Jak moc se musíte otáčet u plotny? Přece jen, nasytit čtyři hladové krky asi není legrace…
Nákupy jídla nepatří mezi mé oblíbené povinnosti, proto se snažím vykouzlit jednoduché jídlo, i když lednička není úplně plná. Vajíčka, zelenina, domácí pizza nebo těstoviny na mnoho způsobů to jistí. Reaguji spíš na poptávku, nejstarší syn hodně sportuje, takže i jeho potřeby jídla se proměňují. Naštěstí se už naučil s jistotou udělat si vajíčka, takže mi v tomto směru ulehčil. Někdy mě mile překvapí, když připraví svačinu i pro své mladší sourozence, což je super. A jako máma věřím, že jsme na dobré cestě k nastavení samostatnosti také u všech dalších dětí. Důkazem toho mi je nejmladší Vincent, který si ve čtyřech letech už sám dokáže namazat máslo na chleba. Teplá jídla stále a ráda vařím já a děti mi u toho často asistují, a za to jsem ráda. Tajně doufám, že se tímto způsobem postupně dopracujeme do fáze, kdy přijdu domů z práce a zeptám se: „Kdo dnes vaří?” „A co máme k večeři?” (směje se)
Množství zakoupených potravin moc neřeším. Kupuji, co je potřeba a jsem schopná uvařit výživné jídlo i v případě, že lednička zeje prázdnotou, protože ve špajzu a v mrazáku mám vždy dostatek záložních zásob. Ráda vařím ze základních potravin a vyhýbám se neoblíbeným prefabrikátům, jako jsou například instantní formy jídla. Neznamená to ale, že u nás doma nenajdete průmyslově zpracované potraviny. Stejně jako ve všem, snažím se hledat balanc i ve stravování.
Ano, bylo by ideální, kdybychom byli kompletní rodina, ale já vidím výhodu v tom, že výchova nestojí a nepadá jen na mámě a tátovi…
Pomáhají starší děti s mladšími sourozenci?
To se v čase velmi proměňuje, ale v zásadě ano. Snažím se vést všechny své děti k zodpovědnosti vůči sobě i svému okolí. I když si často nadávají nebo se perou, vím, že na sebe nedají dopustit a navzájem se ochraňují. Často mě překvapí, když si vzájemně vypomůžou samy od sebe, a to je jeden z velmi světlých výchovných okamžiků, kdy si sama pro sebe pokorně říkám, že se nám ta výchova jako rodičům zatím daří.
Vychováváte své děti sama? Nepodílí se na výchově dětí jejich tatínkové? Nepomůže babička, kamarádka?
Máme model střídavé péče, a to jak s exmanželem, tak i s expřítelem, se kterým mám nejmladšího syna. Děti tráví delší polovinu týdne u mě a o něco kratší čas u svých otců. Když je potřeba výjimečné hlídání, mám k dispozici blízké přítelkyně, které mi děti pohlídají. Několik let mi vypomáhala dnes už rodinná známá Mili. Babičky ještě pracují, ale když je potřeba, také pohlídají. Do výchovy nám také vstupují takzvaní bonusoví rodiče, což vnímám pozitivně, protože jsou to další lidé, kteří mohou děti formovat společně s námi rodiči. Ano, bylo by ideální, kdybychom byli kompletní rodina se všemi správnými rolemi na svých místech, ale já vidím výhodu v tom, že výchova nestojí jen na mámě a tátovi. Snad každý zná indiánské přísloví, že na zplození dítěte jsou potřeba dva a na jeho výchovu celá vesnice. To mi přijde přesné.
Pro knihu Mnohomámy jste oslovila celkem sedm maminek se čtyřmi a více dětmi a dva tatínky. Co vás k myšlence napsat knihu o mnohočetných rodinách inspirovalo?
Inspirovala mě jednoznačně vlastní touha zjistit, jak to ty ženy zvládají a jak dokážou v tom zápřahu své děti ještě dobře vychovávat. Primární záměr byl zjistit, jak to mám sama přežít. Pak mi došlo, že by to mohla být kniha i pro někoho, kdo má jedno nebo dvě děti. Uvědomila jsem si, že mě by tehdy moc pomohla, když jsem byla na začátku rodičovství, a tak trochu jsem ve všem plavala. Není to tak, že bych se nyní brala za premiantku, protože dost často stále tápu. (směje se) Zkrátka, příběhy mnohočetných rodin mi dodaly spoustu sil, že to zvládnu taky.
Který příběh vás osobně hodně motivoval?
To je velmi těžká otázka, protože si z každého v sobě něco nesu. Šestinásobná maminka Kristýna mě třeba vrátila k mým vlastním původním přesvědčením, že děti sem přijdou naprosto dokonalé a že my rodiče jsme jenom takovými průvodci. Bedřiška, která má devět dětí, mi zase dodala víru, že ve mně zášť z nevěry a rozchodu nebude napořád. A názory šestinásobného táty Hynka na partnerství mi pomohly zformulovat mé vlastní představy o vysněném vztahu. A samozřejmě nejvíc ze zkušeností jsem si vzala do výchovy svých dětí.
Dlouho jsem lpěla na zachování rodiny, až jsem úplně popírala své potřeby a jenom se zoufale snažila zachránit celek...
Zmínila jste exmanžela, nevěru… Není tajemstvím, že jste od svého partnera odešla a své děti vychováváte jako single máma. Nakolik vás to jako ženu posílilo?
Tahle zkušenost mě posílila naprosto zásadně. Přestože jsem naštěstí mohla zůstat žít v domě, který jsme vybudovali, můj život se od základů změnil. Celá ta proměna by možná vydala na samostatnou knihu. Především jsem se mentálně osamostatnila od muže, i od představy rodiny, kterou jsem měla. Žila jsem v takové podivné křeči a pořád na něco čekala. Zejména v partnerství a při pohledu zpět vidím, jak nám manželství neklapalo, a jak jsme se vzájemně dusili. Dlouho jsem lpěla na zachování rodiny, až jsem úplně popírala své potřeby a jenom se zoufale snažila zachránit celek. Nepovedlo se to a já lituji jenom toho, že to trvalo tak dlouho. Zároveň jsem ale došla k závěru, že přesně takový čas jsem k rozchodu potřebovala.
Trvalo mi extrémně dlouho vrátit se sama k sobě, k tomu, co vlastně chci od života já, jak já chci žít nebo jak chci vychovávat děti. Nakonec se to podařilo. Rozvodem děti sice přišly o kompletní funkční rodinu, ale můžu jim teď nabídnout autentickou mámu, která má jasno v tom, jaká je a co chce. A zároveň dokáže dát sama sebe na první místo. Myslím, že když tohle zafunguje jako příklad, je to super výsledek a že přesně tohle chci, aby se ode mě děti naučily. Protože ve výsledku v životě na ničem jiném nezáleží, než na tom, aby se člověk uměl opečovávat sám. Měl k sobě dostatečnou lásku a úctu, nenechal si překračovat své hranice a s tím stejným nastavením, aby pak přistupoval i k okolnímu světu.
Ve své knize jste přiznala, že nepočítáte s tím, že vaše děti na základě této životní etapy vyváznou bez šrámů na dušičce. Vysvětlila jste jim své rozhodnutí? Muselo to pro ně být asi traumatické… Myslím si, že naše děti jsou navzdory našemu rozchodu docela v klidu. Určitě je to nějakým způsobem trápí, ale než jsme se s manželem rozešli, musely zase přihlížet tomu, jak trpím já, i on. A teď mají dva fungující rodiče, kteří jsou v pohodě. Mají se pořád rádi, pomáhají si, mají k sobě vzájemný respekt, úctu, a to si myslím, že není málo. Každé dítě chce mít samozřejmě rodiče pohromadě, to tak je, ale není podle mě správné zůstat v nefunkčním partnerství jen kvůli dětem. Mluvíme o těch situacích hodně. Dcera občas přijde s nějakým nápadem typu, že se k sobě s tátou třeba vrátíme a já ji v tom nepodporuji. Ač je pro ni asi bolestné znovu slyšet, že už s tátou nechci žít, připadá mi prostě fér, aby situaci rozuměla. Úměrně věku, samozřejmě.
Líbí se mi váš názor, že pokud rodič mluví s dětmi otevřeně a je autentický, učí je zpracovávat emoce, takže to celé dobře dopadne...
Zatím můžu jen hádat, jestli to dobře dopadne. (usmívá se) Jsem každopádně šťastná, že už teď moje děti vykazují znaky slušně vychovaných lidí, kteří jsou platní ve skupině, jsou empatičtí a starají se o ostatní. Zároveň umějí, řekněme, testovat limity. U nejmladšího Vincenta jsem skoro pravidelně na koberečku ve školce, protože je to prostě živel. Stejnou měrou je ale samostatný a společenský. A stále doufám, že od nás ostatních časem ještě lépe okouká slušné chování a komunikaci. Obecně můžu říct, že naše spolužití je z velké části úplná divočina, ale o to je to přínosnější prostředí pro nácvik všech důležitých společenských dovedností.
Jako rodič v tom ještě pořád většinou hraji velmi důležitou roli, kdy musím držet pozornost, dělat moderátora, rozhodčího, facilitátora, kouče, terapeuta nebo zdravotníka. (smích) Dost situací nechávám i na dětech, aby je zkoušely řešit samy, protože jejich samostatnost je hlavním cílem mé výchovy. To, že půjdu příkladem, je pro mě úplně přirozené. Těžko předpokládat, že se děti naučí zdravým projevům svých emocí, když budu ty svoje schovávat pod koberec a maskovat přetvářkou.
Děti ze mě v kritických momentech umějí vytáhnout to úplně nejhorší...
„Myslím, že jsem divně dobrá. Moc mě nezajímá materiální svět, přesto cítím vděčnost za materiální komfort, který v životě mám“, napsala jste o sobě na svém blogu. Jak se snažíte od toho materiálna, kterého je dnes všude tolik, uchránit své děti?
Jde to velmi těžko a na mnoha frontách už mám pocit, že jsem selhala. Držíme pravidlo, že mobil dostanou k devátým narozeninám. Tablet jsme doma kdysi dávno měli, teď už je dlouho nefunkční a občas po něm někdo vzdechne, ale já ho nehodlám obnovovat. Televizi máme v domě jednu a na můj vkus až dost sledujeme pohádky a filmy. A nejstarší syn má počítač se všemi vymoženostmi a nejmladší k němu pak chodí občas hrát nějaká auta. Cením si na tom, že ti dva spolu takhle občas stráví pár společných chvil. U holčiček bude zase horší uhlídat sociální sítě. Vidím to už teď na své starší dceři. Holky prostě mají přístup ke všem těm šíleným videím, které se dají na sítích najít, pak je chtějí napodobit a natáčejí různá videa.
Snažíte se to nějak regulovat?
Přijde mi zásadní nějak vědět, co sledují, co je zajímá a taky to vědomě regulovat. Mluvit o tom, proč například mně zrovna tohle přijde nebo nepřijde v pořádku. Celý tenhle virtuální svět je tak trochu past. Dokáže nám život usnadnit, ale taky pěkně zkomplikovat. Sama s telefonem trávím dost času a těžko se dětem vysvětluje, že jim třeba zrovna platím kroužky nebo zjišťuji, co mají mít zítra na výlet. Na druhou stranu ty technologie, sociální sítě, všechny ty placky jsou prostě součástí našeho života a nebylo by správné od toho děti úplně odříznout. Je tam zkrátka zase potřeba balanc.
Řekla jste, že vaše děti vám krásně zrcadlí i vaše temné stránky. Co jste si díky tomuto zrcadlení jako máma uvědomila? Že mám na svých terapiích ještě rozhodně na čem pracovat! (směje se) Děti ze mě v kritických momentech umějí vytáhnout to úplně nejhorší. Často testují moje hranice a já si pak uvědomím, kde mám ta slabá místa, co mě dráždí a můžu s tím pak krásně pracovat. V poslední době si třeba v sobě kultivuji trpělivost.
Co byste vzkázala maminkám s jedním nebo dvěma dětmi, které váhají, jestli si pořídit další?
Primárně, že je to jejich věc a že jim rozhodně nemám co radit. (směje se) Jsem za svoje děti moc ráda, neměnila bych, ale rozhodně stojím za názorem, že výchova dítěte je náročná životní disciplína. A čím víc dětí, tím rozmanitější se život stane. Tak bych jim doporučila, aby si položily otázku, jestli chtějí mít život ještě rozmanitější.
A taky jim asi doporučila i knihu Mnohamámy, ne?
Tak to určitě, tu bych doporučila úplně každému!