Maminka.czČasopis Maminka

Někteří učitelé děti hodně omezují, aniž by vysvětlili proč, říká herečka Kristýna Janáčková

Michaela Láchová 18.  2.  2021
Už od dětství věděla, že chce být herečkou, a šla si odhodlaně za svým cílem. Stejně tak jako Aňa Geislerová, se kterou ji časem spojilo víc než životní cíle. Kristýna, mimochodem ve šťastném očekávání miminka, je maminkou prvňáčka Luise Frederika (6) a systém českého školství teprve oťukává.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Málo kdo ví, že herečky Aňa Geislerová a Kristýna Janáčková (39) jsou si hodně blízké. Jejich cesty ale nespojila práce, jak by se dalo čekat, ale dohromady je svedl muž. Aňa se totiž provdala za Kristýnina bratra, a staly se z nich tak nejenom švagrové, ale i skvělé kamarádky. Jak sama Kristýna vzpomíná na svá školní léta? Co se jí na českém vzdělávání líbí a co naopak vůbec ne? Jaká kritéria měla při výběru školy pro svého syna?

Aňa má velké aktuální zkušenosti téměř ze všech stupňů vzdělávání. Radila jste se s ní, když jste se rozhodovala, do které školy Luisíka dát?

Je pravda, že s Aňou řešíme spoustu věcí, ale paradoxně málokdy školu nebo práci… Pro nás byla priorita, aby to měl Luis co nejblíž. Stejně jako mateřskou školku, za kterou jsem byla ve finále moc šťastná. Byla nejen úžasná, ale navíc měl štěstí na skvělé učitelky, což je pro mě nesmírně důležité, kdo moje dítě učí a kdo jej vede.

Možná někdy i víc než celkové zaměření školy?

Přesně tak. Ve školce se vytvořila i fajn parta dětí a s některými z nich šel dokonce do první třídy. Myslím, že to je dobrý odrazový můstek. Samozřejmě jsme si ale zjišťovali, co je to za školu, jaké má reference, a vybrali jsme tu, která z těch v okolí je má nejlepší. Navíc je tam pan ředitel, který to má dobře nastavené a věříme, že chce pro děti jen to nejlepší.

 Rodič na sebe někdy musí vzít pozici prudiče. Ale jsem s tím smířená, říká herečka Aňa Geislerová

A Luisovi se ve škole líbí?

Jak kdy. On je zvyklý si hodně hrát a povídat, je to velmi živé dítě. Udržet ho pětačtyřicet minut, aby tiše seděl, je náročné. Tak snad to zvládne. Rozumím mu, proč se mu to nelíbí. Snažím se s ním o tom hodně povídat a sledovat, jak to na něj za tu krátkou dobu, co tam je, působí.

A jak to na něj působí?

Hodně na něj má vliv kolektiv. Před usnutím se mnou často probírá, co řešil se spolužáky i to, jak se k sobě chovají. Myslím, že po měsíci první třídy ještě s některými tématy mohli kluci počkat! (smích)

Ptá se vás taky, jak se rodí miminka? Když jste teď těhotná, je to nasnadě!

Je zvídavý. Byl se mnou na prvním ultrazvuku i na kontrole, kdy nám náš pan doktor Verner prozradil pohlaví miminka, chtěla jsem, aby byl součástí. Hodně si o tom povídáme.

A jsou ty všetečné otázky i k tomu, jak se miminko do bříška dostalo nebo jak se dostane ven?

O porodu jsme se ještě nebavili, ale ve škole má spolužáka, který mu popsal, co je sex. Myslela jsem si, že to bude trošku dětská varianta, ale nebyla. Naštěstí mi to popisoval ve chvíli, kdy jsem si čistila zuby, takže jsem měla prostor se nadechnout a připravit si nějakou smysluplnou odpověď, protože to bylo dost detailní. (smích) K porodu jsme se ale ještě nedostali…

K TABULI PŮJDE... ČESKÉ ŠKOLSTVÍ

Rozhovor s Kristýnou Janáčkovou vznikl v rámci projektu časopisu Maminka, který se zabývá stavem českého školství a chce přispět k jeho změnám. Podívejte se na video, které jsme proto natočili s patronkou projektu, herečkou Janou Bernáškovou. 

Maminky, které rodily císařem, mají to vysvětlování asi trošku jednodušší…

Když jsem čekala Luise, chystala jsem se na spontánní porod, ale byl na mě moc velký, takže nakonec musel jít císařem. Zajímavé bylo, že když mu byly asi tři roky, tak se mě ptal, jestli mě jeho porod moc nebolel, že se omlouvá, ale že se bál těch kostí, což mě překvapilo, protože jsme se nikdy o tom moc nebavili.

Vy jste hodně drobná. Doporučují vám lékaři opět císaře, nebo je tam i varianta spontánního porodu?

Tahle varianta u mě je. Určitě nechci rovnou císaře, pokud to bude jen trošku možné. Tentokrát bych chtěla vyzkoušet předporodní kurzy a také aniball, tak uvidíme. Chci to v tomhle směru pojmout jinak. U Luise jsem se snažila taky připravovat, ale před šesti lety byly jiné možnosti.

Váš tatínek je gynekolog a maminka porodní asistentka. Nemluví vám do toho, jak a co máte dělat?
Rádi by. (smích) Samozřejmě se s nimi radím a myslím, že máma by se nebránila tomu, jít mi k porodu jako porodní asistentka, ale za mě by to nedělalo dobrotu. Já na to potřebuji mít klid a člověka odjinud, bez rodinných vazeb.

A partnera byste tam chtěla mít?

Partner byl u prvního porodu, ale byl tam spíš asi kvůli mně, protože jsem si to přála. Úplně to necítil vnitřně, myslím, což není dobře. U druhého porodu to nechávám čistě na něm. Nedávno se ale vyjádřil, že by chtěl být v porodnici s námi, tak uvidíme.

Partner u porodu: Nejintimnější okamžik, nebo recept na průšvih?

Sleduji, jak vám na krku cinká rolnička. Máte ji od začátku těhotenství?

Tuhle rolničku mám z Tibetu, kde jsem byla s mým mužem minulé léto. Právě tam jsme se rozhodli mít druhé dítě. Prý tahle rolnička působí moc hezky na miminko, tak jsem zvědavá, co je na tom pravdy. Každopádně od Luise jsem byla zhýčkaná, že v ten samý den, kdy se rozhodneme pro miminko, rovnou i otěhotním. Tentokrát jsme museli čekat rok. Dítě si zkrátka samo řekne, kdy k vám chce přijít.

Když se ještě vrátíme ke vzdělávání… Jaká vás napadne první vzpomínka na školu?

Vybavím si rovnou svou úplně první paní učitelku, která byla hodně výrazná, nosila široký klobouk, měla mě ráda, takže mě často objímala a bylo to jako lehnout si do polštářku. (smích) A pak se mi vybaví rok 1989, kdy k nám přišla paní učitelka, sedla si k tabuli a začala popisovat, že se něco hrozného stalo a už jí nebudeme říkat soudružko… Vybavuju si spíš takové útržky…

Aňa naznačila, že jí trošku v dětství chyběly hranice. Jak jste to měla vy?

Já je naopak měla docela velké. Než jsem se osamostatnila, měla jsem docela přísný režim. Přijít domů, učit se a až poté volná zábava.

Na známkách tedy rodičům hodně záleželo?

Ano. Pravdou ale je, že jsem byla vzorná studentka, nebyl se mnou asi žádný problém. Táta dokonce říká, že jsem neměla ani pubertu. Základní škola mě bavila, ale měla jsem opravdu štěstí na učitelky, i na druhém stupni. Naše třídní nás měla ráda, snažila se, aby nás to bavilo a aby nás něco naučila, hodně to pojímala jako školu hrou. Třeba jsme k určitým tématům často hráli různé etudy, nebo loutkové divadlo, což nás velmi obohacovalo. Myslím si, že to je to, co systému dnešních škol chybí. Vytrácí se hravost, a přitom na té se může žák hodně naučit. Když sedí studenti zasekaní v lavicích, není to dobré pro tělo ani pro mozek. Vytrácí se také empatie, slušné chování. To, co se vyučuje na hereckých školách, kde vnímáte svého partnera, reagujete na něj, ctíte ho a respektujete, to by se mělo zavést do všech škol.

Není čas skoncovat se známkami? Říkají jen to, co bylo, nic o tom, co bude

Bavilo vás to i na gymplu?

To už moc ne. Chtěla jsem jít rovnou na konzervatoř, protože jsem odjakživa věděla, že chci být herečka. Ale tím, že jsou rodiče lékaři, přáli si, aby byl z bratra doktor a ze mě farmaceutka. Proto jsem šla ještě na gymnázium, jestli si to náhodou nerozmyslím, ale nestalo se. (smích) Tam mě to ale nebavilo, protože to podle mě nebavilo ty učitele. Někteří profesoři dokázali studenta vyloženě drtit a zabíjet v něm to, co mohl v sobě rozvíjet. Dokázali mu vzít energii, víru v sama sebe.

Myslíte, že tohle se od dob, kdy jsme chodili do školy my, obrátilo k lepšímu?

Moc bych si přála, aby tomu tak bylo. Možná kdyby byli učitelé více i psychologové, bylo by to fajn, protože ne každé dítě se dokáže všechno naučit tak, jak se to dopředu linkuje. Každé potřebuje trochu jiný přístup.

Kdyby chtěl Luis studovat herectví, vymlouvala byste mu to?

Asi bych mu k tomu řekla všechno, co o tom vím. Obor herectví je v dnešní době nesnadné povolání. Vidím, jak jsou teď někteří kolegové vzhledem k okolnostem nešťastní, některým se paradoxně daří… V tomhle bych Luisovi mohla poradit, ale rozhodně mu nebudu říkat, aby dělal to nebo ono…

Na čem vám ve výchově nejvíc záleží? Umíte být někdy přísná?

Neumím. Sázím hodně na komunikaci. Když je něco přes čáru, dokážu zvýšit hlas, ale jinak jsem zastáncem komunikace. Když vidím, že je něco špatně, hodně se s ním o tom snažím mluvit. A spíš komunikovat, než přikazovat nebo zakazovat.

Pojďte s námi změnit školství! Co vás nejvíc štve a co jako rodiče můžete dělat?

To je asi i to, co by možná pomohlo i ve školách, nemyslíte?

Právě, někdy mi přijde, že učitelé děti hodně omezují, zakazují a přikazují jim něco, aniž by třeba vysvětlili proč. Děti jsou pak zmatené a ztrácejí se v tom. Může to v nich zanechat určitý blok, se kterým se jen těžko budou v pozdějším věku vypořádávat. Ráda bych, aby se do výuky také zakomponovaly přednášky o šikaně. A to co nejdříve. Jsem přesvědčena o tom, že tohle téma potřebují děti akutně slyšet, debatovat o tom.

Povězte, jak byste si představovala ideální školu budoucnosti? Takovou, jakou byste dětem přála?

Rozhodně bych byla ráda, kdyby se pořád dokola nezavírala a neotvírala, protože tohle vzdělání vůbec neprospívá. Myslím, že škola je důležitá i kvůli socializaci, budují se tam nové vztahy, děti se učí fungovat ve společnosti. Přála bych dětem školu, která by byla hodně hravá, kam by se těšily, a empatické učitele, které by učení bavilo a kteří by je měli opravdu a upřímně rádi.

K tabuli půjde české školství! Nové číslo časopisu Maminka s celoročním projektem
Ministr školství vůbec nevysvětluje rodičům, proč školy musí zůstat zavřené
Témata: Video, Porod, Slavní rodiče, Časopis Maminka, Slavné maminky, Miminko, Rozhovor, Školák, herečka, Herec, Základní škola, Vzdělání, K tabuli půjde české školství, učitel, Luis, Kristýna Janáčková, Kristýnina, Priorita, Vysvětlování, Krist, Jana Bernášková, Maminka, Aňa Geislerová, Tibet, Kris