[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Když mi bylo čerstvých osmnáct, přišla za mnou maminka s tím, že se spolu posadíme a musí mi něco říct, protože jsem už velká a rozumná holka. Začala vyprávět příběh o tom, jak všechno skutečně bylo s mým narozením. Teprve, když jsem byla plnoletá, prozradila mi pravdu o mém biologickém otci. Že když otěhotněla a oznámila mu, že si děťátko chce nechat, nebyl dvakrát nadšený. Jenže byla pevně rozhodnutá, že klidně bude svobodnou matkou a řekla mu: „Pokud nezůstaneš s námi a nebudeš plnohodnotným tátou, nemáš už nadále v mém životě místo, dítě vychovám sama.“ Pár měsíců poté, co jsem přišla na svět, potkala skvělého muže, mého opravdového tátu (který byl odmalička se mnou, každičký den) a ten mě bez váhání adoptoval,“ vzpomíná Aneta (32).
Maminčino přiznání Anetu šokovalo, podle svých slov ale nebyla v šoku ani tak z toho, že maminka nebyla vdaná, když se narodila, ani kvůli tomu, že ji biologický otec nechtěl, ale skutečnost, že jí maminka dokázala celé dlouhé roky tajit skutečný původ a nechávala si pravdu pro sebe, ji doslova paralyzovala.
„Dá se bez nadsázky říci, že jsem prodělala obrovskou osobní krizi, krizi vlastní identity. V podstatě do dospělosti jsem žila s přesvědčením, že mě můj biologický otec miloval, jenže se bohužel přihodilo obrovské neštěstí a zemřel při tragické dopravní nehodě, ještě v době, kdy byla matka se mnou těhotná. Představovala jsem si, jaký by asi byl, co všechno bychom spolu vyváděli, oplakala jsem jeho smrt… Mohu vám z vlastní zkušenosti říct, že zjistit pravdu o vašem životě až ve chvíli, kdy je vám 18 nebo 20 let, není ani trochu ideální. Hodně to bolí. Chápu, že mě moje máma chtěla chránit, myslela si, že porozumět a přijmout skutečnost by pro mě bylo příliš těžké, věřte ale, že jedině pravda je tou nejlepší cestou,“ říká Aneta.
Lenka vyrůstala jen s matkou a babičkou, a kdykoli se zeptala, proč nemá tatínka (pátrala po fotkách, vyptávala se, jak vypadal…), všichni v okolí jí svorně tvrdili, že její tatínek byl nezodpovědný mladík, který odešel, když byla ještě miminko, a nyní žije někde v zahraničí a nedává o sobě vědět. Teprve jako patnáctiletá puberťačka se dozvěděla, že byla počata díky umělému oplodnění, a navíc ze spermií neznámého dárce. Fakt, že vůbec netuší, kdo je její otec, spolu s vědomím, že jí její nejbližší dlouhé roky lhali, u ní způsobily vleklé psychické potíže, s úzkostnou poruchou se dokonce musela několik let léčit.
I když to není pokaždé snadné, věřte, že jedním z hlavním rodičovských úkolů je nelhat svým dětem o tom, za jakých okolností přišly na svět. Nezamlčovat nic o jejich skutečném původu, biologických rodičích nebo sourozencích. Nevymýšlejte si chlácholivé báchorky, nezapírejte, když se zeptají, jděte s pravdou ven co nejdříve. Samozřejmě citlivě a s ohledem na věk ratolestí.
Jednou z možností je zajít se poradit s dětským psychologem, navede vás a ukáže, jak na to. Spousta rodičů chce říct svým dětem pravdu, ale raději počkají, až jim bude „aspoň deset“ nebo „aspoň patnáct, aby to pochopily.“ Psychologové se ale shodují: Nedělejte to! Raději to řekněte hned. Děti mají právo vědět co nejdříve, kým jsou, nezaslouží si, aby před nimi rodiče měli tajemství. Navíc, jak známo, každá lež nakonec vyjde najevo. A v případě křehkých a zranitelných dětí to může být v tu nejnevhodnější chvíli a napáchat velké škody s trvalými následky!