[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je mi třicet pět let a nemám žádné děti. Nemine den, aby se mě na to někdo nezeptal. Rodina, kamarádi, známí. Dokonce i cizí lidé. Nevím, čím to je, ale i kdybych si s cizí paní v tramvaji povídala o počasí, stejně během hovoru nevyhnutelně nějak přijde řada na to, že nemám děti.
Obvykle jsem zdrženlivá a říkám pouze něco jako „ne, ještě ne“. A oni reagují třeba takhle: „No, nečekej věčně. Je ti, kolik ti je, biologické hodiny tikají…“ A jsou spokojení, jak moudrou radu mi udělili a jak to se mnou myslí dobře. Nuceně se na ně usměju, dokud mi nezmizí. A pak pláču. Někdy jen uvnitř, jindy nechám průchod slzám, jak je libo.
Protože je mi 35 let a čtyřikrát jsem potratila. Protože jsem se o miminko poprvé pokoušela o svatební noci – a to bylo před pěti lety. Protože mám dvě sestry a obě mají děti. Jedna přitom ani vlastně žádné nechtěla! A máma se mě pořád ptá: Holka, na co čekáš? Pláču, protože kamarádka je těhotná. I proto, že sousedka má dvojčata – a chová se k nim hrozně, jako by o ně ani nestála. Brečím, protože jsem úžasná teta. A kvůli tomu, že šestnáctileté holky do toho vlítnou, ani neví jak. Pláču, protože tchyně se ptá, kdy už z ní udělám babičku. Protože můj manžel by byl tak dobrý táta. V našem domě je prázdná místnost, v mém těle je prázdný prostor. Pláču, protože bych byla skvělá máma. Ale nejsem.
Alena, 35 let
Blíží se mi čtyřicítka, mám pět dětí a šesté je na cestě. Reakce lidí, když tohle zjistí, jsou dvojí: Buď mě litují, nebo mnou opovrhují. „Ty jsi blázen! To já bych nikdy nemohla…“ je ta nejmírnější odezva. „A proč, když jste měli kluka i holku?“ Jako kdyby tím bylo jednou provždy všechno dané. „Tobě se nechce do práce, nebo co?“ I to jsem mockrát slyšela. Ten, kdo to říká, si myslí, že je vtipný. Obvykle se proto navenek směju a mám už naučené fráze, jak tyhle rozhovory elegantně ukončit. Jenže když se tak stane, je mi do pláče.
Jsem pošesté těhotná, a místo abych se radovala, měla bych svou radost snad skrývat jako něco nepatřičného. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu a nechápu, proč to každému připadá divné, nenormální, nezodpovědné. Co jim je do toho? Proč to chtějí hodnotit a komentovat? Proč je to snad i děsí?
Byla jsem jedináček a jako malou mě hodně trápilo, že jsem neměla sourozence. Cítila jsem se hrozně osamělá. Oproti tomu moje babička měla osm dětí – a já se jí v tomhle velmi podobám. Je mi smutno, protože moje děti jsou pro mě vším, nedokážu si život bez nich vůbec představit, ale ostatní o nich mluví, jako by to byl nějaký trest. Vadí mi, že přestože se s manželem dokážeme o naši rodinu bez problémů postarat, stále se na nás okolí dívá jako na dva nezodpovědné lidi, kteří si neumějí dát pozor.
Nikoho nesoudím a rozčiluje mě, když ostatní soudí mě. Nemají k tomu jediný důvod.
Zdena, 39 let
Mám sedmiletého syna. A kdykoli s někým mluvím na téma děti a rodina, pokaždé dostanu stejnou otázku. A proč máš jen jedno dítě? To ti nevadí, že je jedináček? Případně se na to nabalují další moudra: Máš nejvyšší čas. Dítě má mít sourozence. Už teď je pozdě, stejně to druhé bude vyrůstat zase jako jedináček, ideální jsou dva, tři roky, jako máme my. Hlavně maminky synových spolužáků dovedou být nelítostné. Ale ony to přece myslí dobře!
„Jsem spokojená tak, jak to je,“ odpovídám už automaticky nacvičenou větou. Říkala jsem ji tolikrát, že už působí opravdu přesvědčivě. Natolik, že bych jí skoro sama uvěřila. Nikdo neví, že když jsem sama, prolévám potoky slz. Nejsem spokojená. Jsem nešťastná.
Moje těhotenství byl zázrak. Narození zdravého dítěte také. Syn se mě už několik let v kuse prakticky denně ptá, proč mu nepořídím bráchu nebo sestřičku. Neví, jak ráda bych mu to splnila. Vždyť já vždycky toužila po třech dětech! Místo toho jsem při druhém těhotenství musela na potrat, protože jinak bych umřela. A lékaři mi jasně řekli, abych už nepokoušela osud, oddechla si, že to dobře dopadlo, a byla vděčná za to, co mám.
A tak se starám o svého syna, jak nejlíp umím, ale ostatní si myslí, že je to proto, že si můžu „piplat“ svého jedináčka. Jsem podle nich sobec, který se nechce omezovat a zatěžovat péčí o víc dětí. Nemůžou se plést víc. Ale proč bych jim to měla říkat?
Iva, 37 let