Nemoc jako řeč dětské duše: Jakou roli hraje u nemocných psychika?

Už v počátcích medicíny si řada lékařů všimla, že fyzické zdraví souvisí do značné míry s psychickým stavem pacienta. Téměř každý psychiatr nebo homeopat vám řekne, že psychická složka se účastní každého onemocnění.  To potvrzuje také uznávaný německý lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke, který se zaměřuje na komplexní medicínu.

Podceňovaná psychika

Za pozornost určitě stojí jeho kniha Nemoc jako řeč dětské duše. Mohou mít i děti psychické a psychosomatické problémy? Vždyť přece nemohou mít žádnou příčinu. Napadají vás podobné otázky? Ruediger Dahlke odpovídá: „I moderní lékaři předpokládají, že dítě je silně poznamenáno dědičným materiálem svých rodičů. Poslední výzkumy ukazují, že zde mají svůj značný vliv i okolnosti prenatálního života a stejně tak i doba kojení.

Děti matek, které se v těhotenství nesprávně stravovaly nebo které kouřily, zůstávají tím poznamenány po celý život a tento vliv lze vědecky prokázat dokonce i na dětech těchto dětí. Vliv mateřského lůna tedy zasahuje i generaci vnoučat. Děti už na počátku svého života řídí na jedné straně projevy svých předchozích zkušeností a na straně druhé dědičným materiálem rodičů. Ať už se nám to líbí nebo ne, je vědecky prokázáno, že každé dítě je po stránce dědičného materiálu tvořeno ze 100 % směsí obou rodičů.

Podle našich vlastních poznatků musíme vycházet z toho, že děti nezřídka řeší stejná témata, problémy a učební úkoly jako jejich rodiče, kterým je tím názorně ukazují a ztělesňují, stejně jako rodiče zrcadlí problémy svých dětí. Rezonance rodičovských konfliktů se u dítěte může projevit zánětem. Čím dále jsme od porodu a citově od rodičů, tím zřetelnější je tento fenomén. U novorozenců proto není podobnost až tak vyhraněna, “ píše Dahlke ve své knize.

Kožní kontakt jako základ do života

Ruediger tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi kožním kontaktem dítěte a inteligencí. Říká, že brzký kožní kontakt podporuje kromě vývoje láskyplnosti také inteligenci. Každý dotek přináší vzruchy a podněty, na něž reaguje nervový systém tím, že začne vytvářet nová nervová spojení.

To nicméně není žádná novinka. S tzv. klokánkováním, kdy předčasně narozené dítě leží nahé na své matce tzv. kůže na kůži, přišla rakouská pediatrička se specializací na neonatologii Marina Markovičová. Výsledky klokánkování byly a jsou převratné, proto není divu, že byla tato metoda přebírána prakticky po celém světě.

Léčba příznaků bez kontextu

Moderní psychosomatika je u nás spíše na okraji. Většinou ve zdravotnictví převládá přístup lékařů, který je zaměřen na tělesné obtíže člověka. Lékaři se zabývají nemocí a jejími příznaky, místo toho, aby se zajímali také o psychické naladění pacienta, jeho životní situací.

Toto se týká vleklých zdravotních komplikací, u kterých ani série vyšetření neukáže na jasnou příčinu. I přesto je u nás stále více lékařů, kteří se na životní situaci rodičů a dětí ptají. Bohužel stále převládají ti, kteří se snaží nasazenou léčbou potlačit symptomy, které sice mohou na určitý čas ustoupit, ale po nějaké době se vrátí a dochází k jejich opakování.

Důvod je jasný – nebyla odstraněna příčina zdravotního problému. Tomu se chce vyhnout tzv. psychosomatika, která v sobě spojuje dva světy – klasickou biologickou medicínu a svět psychoterapie. Cílem lékaře, kterému přijde do ordinace pacient s nějakým problémem, není pouze zjištění potíží, ale rovněž zájem o širší souvislosti. U dětských pacientů se psychosomatické poruchy odhalí snáze než u dospělých.

To může být dáno také tím, že dítě nedokáže na rozdíl od nás dospělých ovlivnit situaci, která v něm může vyvolávat stres, úzkost nebo jiné nepříjemné pocity. Nemoc tak představuje reakci na danou situaci. K typickým psychosomatickým poruchám patří například nejrůznější bolesti, únava, oční onemocnění a zrakové poruchy, krční, nosní a ušní onemocnění, potíže dýchacích orgánů, trávicího traktu, pohybového aparátu, alergická onemocnění, kožní onemocnění nebo cukrovka.

Kašel a bronchitida – něco se snažím „vykuckat“

Za každou z výše jmenovaných nemocí, se kterými se malí pacienti dlouhodobě potýkají, hledá Dahlke psychickou příčinu. Jedním z nejběžnějších patologických jevů postihujících dýchací soustavu, patří bronchitida a zánět průdušek. Za těmi vidí konflikt v komunikační oblasti dýchacích cest. „Již jsme nejednou viděli, jak se matky nechávají upoutávat prostřednictvím záchvatů kašle.

To se děje především tehdy, když si dítě všimne existujícího problému své matky a registruje, že když kašle a vyplivuje hleny, dostává od své matky více než jindy, kdy je pracovně vytížená a kdy se eventuálně více věnuje ostatním sourozencům. Z tohoto pohledu se dá skutečně naučit používat bronchitidy jako jistého zdroje kašle a hlenu, totéž se však bohužel týká i všech dalších přechodů od astmatické bronchitidy až k bronchiálnímu astmatu.

Pro rodiče se výzva skrývá v tom, že musí zrevidovat své vlastní komunikační struktury a přezkoumat, zda by neměli ofenzivněji vyhledávat diskuzi, vyřizovat své spory na verbální úrovni a občas něco svěřit jeden druhému,“ vysvětluje  Ruediger Dahlke svůj pohled na vleklý kašel u dětí. Podobně se dívá i na ostatní nemoci. I přestože pragmatici nemusí se všemi Dahlkovými názory souhlasit a mnohdy jim mohou připadat příliš přehnané, není na škodu se nad jeho pojetím zamyslet.

Jako třeba nad příčinou koktání, které přičítá tomu, že se dítě chce dostat ke slovu, ale nemá k tomu mnoho příležitostí. „U 40 – 60 % koktajících podle výsledků studie nacházíme u jednoho z rodičů podobné problémy, takže bychom mohli uvažovat o sociálním napodobování. Často existuje jisté přechodné období, v němž jeden z rodičů nepouští dítě ke slovu.

Nezřídka to bývá úspěšný, ale autoritativní otec, který v důsledku vlastní vitality a impulzivity nepřipouští, že dítě má své vlastní, pomalejší tempo, ale neustále mu skáče do řeči nebo mu prostě z pouhé netrpělivosti bere slovo z úst nebo je prostě umlčí. Když je normální rychlost dítěte trestána jako pomalá a když je dítě káráno jedním z rodičů a ovlivňováno pokusy o zkrácení, pokouší se dítě z nouze mluvit rychleji, dokonce to někdy zní jak kulomet, a přitom se dostává pod tlak,“ píše Dahlke. Podobných příkladů a zajímavých uhlů pohledu, které vedou k zamyšlení, najdete v knize Nemoc jako řeč dětské duše mnoho. 

Vztah rodičů je důležitý

Jedno je jisté, pro zdraví dětí je fungující partnerský vztah nesmírně důležitý.  Jednou jsem četla přirovnání, že harmonický vztah rodičů emočně vyživuje děti v rodině, stejně jako placenta vyživuje dítě v děloze.  Něco na tom bude. Také je třeba mít na paměti, že všechno má svůj čas, a tak by rodiče neměli mít na své děti ani velké nároky, kterými je příliš zatěžují. To, co jim mohou naopak dopřát v hojné míře, je láska. A samozřejmě pocit, že doma pro ně mají vždy porozumění.