[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Růžová holčička ve školce nic nesní a večer ji musejí dvě hodiny uspávat. Sousedčin syn už je na zkoušku ve třetí možné třídě, protože má všude problémy se spolužáky. Lektorka plavání mi vypravuje, jak má její sedmák, dříve premiant, na čtvrtletí tři čtyřky.
Cože? Já v tom nejsem sama?
Co děláme všechny špatně? Je to jednodušší, než se zdá – předpokládáme, že budeme mít dokonalé děti. Protože se svorně snažíme být ideální matky.
Ideální matka zvládne vychovat ideální dítě. Jako miminko nepláče a usíná samo po jedné ukolébavce. Jako batole se neválí vzteky, chodí za ruku a bezvýhradně miluje sourozence v kočárku. Jako předškolák vybarvuje denně pět obrázků, na besídce má sólo a nepotřebuje ani chodit na logopedii.
Ve škole následují samé jedničky, pochvaly a nálepka „třídní správňák“. Když náhodou něco z toho nefunguje, najde ideální matka příčinu a všechno vyřeší. Příčina je v ní – málo času na povídání (měla bych si najít delší chvilku), přetíženost koníčky (měla jsem s dítětem víc probrat, jestli tři kroužky zvládne). A měla jsem se víc připravovat na porod – nezažila jsem bonding, byla jsem po porodu hrozně unavená a chtěla jsem se vyspat. O něj (o ni) se staraly sestřičky a nenavázali jsme to pravé pouto.
ŠKOLKA: Dobrý den, my jsme tady celý den vyráběli zajímavé věci, ale váš syn mi řekl, že nic dělat nebude, a hrál si s legem. Při odchodu nepozdraví, skočí do první kaluže. Míjí nás maminka s růžovou holčičkou, která má na nástěnce každý den jiný obrázek, volá nahlas „dobrý den“ i na druhý chodník, jde za ruku a vypravuje v souvětích, jak se dnes měla. ŠKOLA – sedmák: Udělujeme napomenutí vašemu synovi za nevhodné chování a záměrné zničení sešitu na písemky. Proč jsi roztrhal sešit? – Měl jsem vztek kvůli pětce z matiky. Na třídní schůzku se plížím. Potkávám rodiče, jejichž sedmáci vážně přemýšlejí, jaké gymnázium si vyberou k dalšímu studiu.
ŠKOLA – čtvrťák: Ani po opakovaném upozornění nepřestal vyrušovat a zlobit na obědě. Co jsi dělal? – Házeli jsme s Martinem špenát na strop. – Proč? – Nevím. Jde ven, koupili si totiž s kamarádem zelený sprej na vlasy. Sousedčin syn se účastní matematické olympiády a v sobotu ho čeká houslový koncert.
Podle psycholožky Lucie Kotkové jsme my, dnešní mámy, přebornice v jedné věci – přesně víme, co bychom měly dělat lépe. V našem slovníku se usídlilo „co by, kdyby“ a také „měla bych“. Dokonce na to v psychologii existuje termín introjekty. Vnitřní přesvědčení, která jste přijala od druhých, většinou výchovou, aniž byste je kriticky přezkoumala – což v dětství, ze kterého si většinu introjektů nesete, ani moc nejde. A tak se dál obviňujete.
A naše normální děti občas neposlouchají, občas jim vůbec nerozumíme, často se přistihneme, že opakujeme přesně to, co nám říkali rodiče. „Ty mu u večeře pouštíš pohádku?“ ptá se tchyně významně a ve tváři má výraz říkající: „Když je u mě, tiše jí a soustředí se na to.“
Měla bych ty pohádky u jídla zrušit a povídat si s ním. „Jak můžeš v tomhle binci existovat?!“ volám pohoršeně, když se odvážím strčit nohu a vyprané prádlo do puberťákova pokoje. Měla jsem ho vést víc k pořádku!
Jestli občas propadáte skepsi, že to rodičovství je „vyšší dívčí“ a že ho nezvládáte tak, jak jste si předsevzala, zkuste se přestat obviňovat. Všechny děláme chyby. Chyba není špatně. Chyba je cesta. A děti potřebují i to, abychom dělaly chyby. Jinak se nenaučí pracovat s těmi vlastními. Dost dobrá matka ví, že DOST je úplně nejvíc.
Donald Winnicott, britský pediatr a psychoanalytik, v padesátých letech minulého století přišel s konceptem dost dobré matky. Podle něj není nutné být perfektní, naopak. Pro dítě je výhodné, když je matka „jen“ dost dobrá. Díky tomu se dítě naučí, že život je občas dřina a že se svět netočí jenom kolem něj. Každá jeho potřeba nemusí být vždy okamžitě uspokojena, zažije i zklamání a frustrace.
Psycholožka Lucie Kotková doporučuje „ideální matku“ nahradit „dost dobrou matkou“. Být občas unavená a protivná, nemít čas ani náladu, upřednostnit někdy své potřeby před potřebami dítěte. Následně si ale nevyčítat, že jsem něco měla udělat jinak.
nabízí psychologické poradenství a terapie dětí a dospívajících, má dlouholeté zkušenosti dětské psycholožky a je mámou čtyř dětí, luciekotkova.cz Vidíte v praxi, že přibývá maminek usilujících o dokonalost ve všech směrech?
Přibývá. Kromě mediálního obrazu ideální matky má na to vliv i velký tlak, kterému jsou dnešní maminky vystaveny. Dítě je mnohem více v centru pozornosti, než tomu bylo dříve, proto je péče o něj často velmi vyčerpávající. Ženy se také snaží skloubit mateřství a kariéru, což je náročné, do toho se na ně valí výchovné rady z médií, sociálních sítí, odborné literatury… A maminky i rodiče obecně jsou často zmatení, nejistí, nevědí, co z té široké nabídky vybrat a jak k dětem přistupovat. V tom tlaku je velmi snadné začít pochybovat o svých kompetencích a přestat věřit tomu, že to všechno zvládnu.
Můžete popsat typickou maminku ze své praxe, která funguje stylem „kdybych“ a „měla bych“?
Hlavně je velmi nejistá a nevěří si. Část mé klientely tvoří maminky, které dělají, co mohou, často velmi dobře, jejich děti se zdravě vyvíjejí a nic jim neschází. Ale maminky potřebují podporu, že tak, jak to dělají, to můžou dělat i dál. Protože pořád mají pocit, že nedělají dost, že by se měly více snažit, více vzdělávat, dopřát dětem ještě více času, péče a pozornosti.
Jak se bránit výčitkám, když na nás padne pocit vlastní nedokonalosti třeba za to, že děti zlobí nebo přinesly ze školy špatné známky?
To je samozřejmě velmi těžké a většinou je to běh na dlouhou trať, protože změnit stereotypy v myšlení je vždycky složité. Ale prvním krokem je uvědomit si, že dělám, co můžu, a nevyčítat si to, co už nezvládám. Nebrat potíže dětí jako své selhání. I když bychom velmi rády, nemůžeme dětem zamést z cesty každý kamínek, protože není možné mít všechno pod kontrolou. Například když je syn ve škole nesoustředěný, není to tím, že jsem ho špatně vychovala. Možná má poruchu pozornosti, která ale není zaviněna tím, že jsem v těhotenství jedla málo vitaminů.
Říkáte, že děti potřebují i to, aby rodič dělal chyby. Co se tím učí?
Především to, jak pracovat s chybou, která k životu patří. A nejvíc se naučí nápodobou. Takže ukázat dítěti, že já – rodič také dělám chyby, že to musím unést a že chyby můžu napravit, poučit se z nich, abych příště udělal něco jiného – to je pro dítě velmi prospěšné. Pokud se rodič bude prezentovat jako neomylný, dítě bude zmatené, bude se cítit jako to špatné, když se neumí takto chovat. Navíc mu tím zase dáme ten falešný ideál, ke kterému se pak bude vztahovat. A vytvoří si z něj vlastní introjekty. Například „rodič nikdy nesmí křičet“, „doma vždycky musí být dobrá nálada“, „negativní věci si neříkáme“.
Co byste poradila všem maminkám obecně?
Abychom dokázaly zahodit „kdybychy“ a „mělabychy“ a užívaly si radost z toho, co máme, co děláme a jaké jsme my i naše děti. Protože to zkrátka stačí.
Good enough is enough.