[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Byla jsem si vědoma hormonální horské dráhy, které doprovázejí poporodní období, ale během těhotenství jsem to neřešila. Celých 9 měsíců proběhlo bez komplikací, žádné výkyvy nálad ani obavy.
Naše dcera se narodila jednoho slunečného rána na konci srpna. Vyčerpaní, s tvářemi potřísněnými slzami, se s manželem láskyplně díváme na tu úžasnou bytost, kterou jsme stvořili. Dcera se narodila po termínu, a i když se nám zdála maličká, svým křikem vydala za deset dětí.
Sestřičky mi ukazují, jak přimět křičící růžové stvoření ke kojení, strkají jí do úst víc mého prsu, než si myslím, že je nutné. Ona okamžitě saje, a hladově polyká. Přesně jak jsem si představovala.
Šestý den po porodu je něco špatně. Tehdy začne ustupovat vlna poporodního vyčerpání, mozková mlha se začíná vytrácet a já si více uvědomuji své pocity. Miminko je v pořádku a zdravé. Rozeznávám pláč, když chce pochovat a když potřebuje vyměnit plenku. Problém nastává, když má hlad.
"Kojení má tolik výhod," říkali mi všichni, od blogů pro maminky až po blízké okolí. No samozřejmě, jak jinak, říkala jsem si sama pro sebe. Samozřejmě, že budu kojit. Samozřejmě udělám to, co je pro mé dítě nejlepší.
Ozývají se hladové výkřiky a já malé tisknu bradavku do úst, přesně tak, jak mi to sestry ukázaly. Moje skvělá dcera začne předpisově sát. Ale když se přisaje k bradavce, děje se něco zvláštního. Nejdřív to cítím v žaludku, pocitově je to temné a zlověstné. A pak to putuje k ramenům a vytváří to nepopsatelné napětí, kterého se nedokážu zbavit. Cítím, jak mi po tvářích zničehonic stékají slzy.
Dívám se dolů na svou dceru, která pomalu a klidně saje, oči zavřené, malé pěstičky zaťaté... Je tak krásná, ale já ji od sebe odtáhnu. Začne plakat, ale když uvolní přisátí, zaplaví mě úleva. Jsem v bezpečí. Moje dcera je v pořádku, hlady nebude, uklidňuju se. Utírám si slzy, které mě pálí po tvářích, a začínám utěšovat pro změnu své dítě frustrované z přerušeného jídla. Zkusíme to znovu za hodinu nebo dvě...
Radostná bujarost, která mě jinak s mou modrookou holčičkou spojuje, spolehlivě mizí v okamžiku, kdy se přisaje ke krmení. Klid a štěstí se vytrácí a já jsem znovu přemožena nesnesitelným strachem a napětím. Snažím se vydržet tak dlouho, jak jen to jde. Vím, že moje dcera potřebuje jíst, hlavou mi pořád probleskují výhody kojení, ale je to stále těžší. Objeví se další zoufalství – úzkost, která mě zaplaví pokaždé, když má malá hlad. Manžel mi opatrně doporučuje umělé mléko a já pláču ještě víc, protože cítím ten šílený tlak společnosti, která od matek žádá příliš mnoho...
Dokážu to, říkám nejen manželovi, ale i své holčičce, která touží jíst a růst. Mohu se naučit krmit své dítě!
V noci googlím na netu. "Proč nenávidím kojení svého dítěte?", píšu do vyhledávače. Objeví se nejrůznější články, až si přečtu něco, co mě zaujme. Dysforický reflex ejekce mléka, neboli D-MER. Čtu, ani u toho nedýchám. Zatímco většina žen je během tohoto přechodu v pořádku a nevšimne si poklesu dopaminu, až 9% z nich může pociťovat negativní příznaky, mezi které patří beznaděj, sebenenávist, i myšlenky na sebevraždu. Nejde o psychickou poruchu, ale o fyziologický problém způsobený hormony, který se liší od poporodní deprese. Z tohoto důvodu pocity trvají pouze tehdy, když se dítě přisaje, a odezní, když dítě uvolní přisátí.
Píšou, že naprostá beznaděj začíná ustupovat do třetího měsíce, a uvádějí několik praktických doporučení, jak překonat intenzivní chvíle smutku. "Dejte si během kojení sama svačinu nebo oběd, nebo se při něm dívejte na televizi, abyste se odpoutaly od výkyvů nálad."
Je půlnoc a já se potřebuji vyspat, ale mám pocit, že jsem konečně narazila na špetku naděje!
Ráno mě zaplaví vlna obří naděje. Nejsem v tom sama, podobné pocity zažívají i jiné mámy! Necítím nenávist ke své dceři a nebráním se jejímu krmení. V radosti z kojení mi brání "jen" chemické procesy v mé mysli, za které nemůžu. Směju se nahlas.
Příštích pár dní uplyne v rozmazané šmouze naděje a slz. Seberu odvahu obrátit se na svého gynekologa. Tomu pak v ordinaci všechno vyklopím. "Pokaždé, když kojím, cítím se opravdu..." Přemýšlím, jak ukončit větu, aniž bych ho vyděsila. "Je mi opravdu smutno. Není to pořád, ne jako poporodní deprese. Je to jen když odsávám nebo kojím...", rychle dodávám, jako by tato nálepka měla snížit můj status "dobré matky".
Lékař přikyvuje a potvrzuje to, co už vím: Syndrom dysforického vypuzení mléka má své drápy zaseklé opravdu hluboko. Po jeho potvrzení cítím úlevu. Předepíše mi antidepresiva vhodná při kojení.
Moderní medicína je zázrak a asi týden a půl po jejich užívání cítím, jak se mi pěst v hrudi kdykoliv, kdy se malá přisaje k prsu, pomalu uvolňuje. Už si nespojuji žádnou úzkost s jejím pláčem. S velkou úlevou se dívám při kojení své dceři do očí. Jemně ji hladím po měkké hlavičce nebo si hraji s jejími prsty na nohou, zatímco saje. Konečně zažívám pocity radosti a pohody i při kojení.
Když se ohlédnu zpátky na to, co jsem zažívala, asi bych dceru po této zkušenosti začala přikrmovat a dala si pauzu od toho neustálého zoufalství. Ale v té době jsem věřila, že mé utrpení souvisí s leností nebo nedostatkem úsilí, zejména proto, že jsem trpěla způsobem, který jsem sama neuměla definovat.
Mé dceři je dnes téměř 8 měsíců. Stále kojím. Pro ženu, která si dříve myslela, že další noc krmení svého dítěte nepřežije, je to kde jsem dnes, skutečným zázrakem.
Vděčnost, kterou cítím za přístup k informacím o D-MER a lékařským zdrojům, které mi pomohly překonat temné období, je ohromující. Ale nemůžu přehlédnout skutečnost, že moje váhání požádat o pomoc bylo způsobeno nevysloveným tlakem v naší společnosti, že svému dítěti musím poskytnout vše.
Pevně věřím, že tento svět nepotřebuje další seznamy rad pro zdrcené maminky nebo nerealistické příspěvky na sociálních sítích, které nám ukazují dokonale šťastnou rodinu bez zákulisních slz. Potřebuje více upřímných svědectví z první ruky o dopadu mateřství na mysl, tělo a duši. Ne proto, abychom mohly soudit a kritizovat, ale abychom viděly, že v tom nejsme samy.
Autorka příběhu Ella Rachel Kerr je spisovatelka na volné noze a koučka psaní. Se svým mužem a dcerou žije na Havaji, kde chová kočky a slepice. Volný čas tráví nejraději ve vodě.