[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Zklamu vás: Nevyroste, nevyběhá to a ano, také jsme dostávali sladkosti a kam to až došlo?“ odpovídá svým klientům Petra Dvořáková. A přiznává, že zrovna u ní to došlo právě k té závislosti na cukru a taky přidruženým vleklým zdravotním potížím. „Trvalo mi vcelku dlouho, než jsem se dobrala příčině. A světe div se, za únavou, náladovostí, častými nemocemi, záněty i špatnou kondicí, stála přemíra cukru.“
Většina našich rodičů to samozřejmě dělala v dobré víře, ať si my děti pochutnáme. A určitě i vy to děláte s nejlepším vědomím a svědomím. Jenže potravinářské řetězce nám v tom zrovna nenapomáhají. „Vždyť už v mnoha prvních příkrmech, ovocných kapsičkách a rádoby zdravých svačinkách pro nejmenší najdete úplně zbytečně přidaný cukr. Proč? Přesně proto, aby si ti naši malí miláčkové na sladkou chuť postupně navykali, a pak ji chtěli víc a víc,“ pojmenovává otevřeně situaci Petra Dvořáková. A upozorňuje, že tak děti pomalu a jistě nasedají na cukrový kolotoč, který s přibývajícími roky nabírá na obrátkách.
Nejrychlejší řešení. Sladká svačina ve formě tyčinky nebo sladkého pečiva? To si zaručeně dá každé dítko. Ale zkuste jim nabídnout zeleninu, kousek kvalitního pečiva se šunkou a mnozí nad tím ohrnou nos. Navíc takový tvarohový šáteček koupený v marketu je bez práce, že?
Chcete je odměnit. No jo, když to vysvědčení/vystoupení ve školce se tak povedlo, to přece musíme oslavit a odměnit se „něčím dobrým“. Takže: Nemusíte, opravdu ne. Já třeba s dětmi raději oslavuji tím, že si zajdeme na nějaké parádní hřiště. Navíc těmito kynologickými praktikami v dětech podporujeme úplně špatnou motivaci – když udělají něco „dobře“, dostanou sladké?
Snažíte se „získat body“. Někdy nevědomky, jindy vědomě. Myslíte si, že když dětem „dopřejete“, budou vás mít raději? Možná na chvíli, ale takto s nimi vztah přece budovat nechcete.
Bojíte se, aby se necítily odstrčené. Všechny děti přece jedí sladkosti, tak proč by ty vaše neměly? Třeba proto, že necpat se denně sladkostmi je naprosto normální! A tak by to mělo být.
Těžko ovšem po dětech chtít, aby nejedly čokoládu, když my sami, jakmile potomci usnou, spaseme celou tabulku. Nejdříve je třeba si takzvaně zamést před vlastním prahem. A v tomto bodě naráží často výživoví specialisté na další protiargument svých klientů, a sice, že to přece nemůže být taková hrůza, vždyť skoro všichni jedí cukr a jsou v pořádku, nebo ne? „No, vlastně nejsou,“ říká Petra Dvořáková. „Buď je to vidět na první pohled, nebo – i když to není vidět – tělo strádá a střádá si neduhy na později.“
Co se tedy děje v těle, když mu dlouhodobě „sypete“ cukr? Velmi zjednodušeně vyšťavíte slinivku břišní, která produkuje inzulin. Inzulin je hormon, který má po každém požití cukru ohromnou práci s tím, aby dostal nadbytečný cukr z krve a přenesl ho do tkáně, kde se uloží ve formě tuku. Tímto procesem nejen přibíráte, ale časem tělo otupí a už není schopno odvést cukr pryč, takže se trvale zvýší hladina cukru v krvi. Tato fáze se nazývá prediabetes a je předstupněm cukrovky II. typu.
To bylo opravdu hodně špatných zpráv. Ta dobrá je, že fáze prediabetu se ještě dá zvrátit, pokud zasáhnete včas. Pokud ne, řítíte se k cukrovce.
Jak poznáte, že máte výše popsané potíže? Kromě nadváhy bohužel nijak, nepůjdete-li k lékaři na odběry krve. „V tom je ta zrada. Prediabetes nebolí. Nemusíte ani tušit,“ upozorňuje Petra Dvořáková. Další zrada je v tom, že jste se ocitli v šedé zóně mírně zvýšeného cukru - ani v normě, ani nad hranicí diabetu. Takže to lékař nejspíš řešit nebude. Ale vy bystě měli! Protože teď už víte, že nadužívání cukru má svoje následky, můžete s tím zavčasu zatočit.
A tady je potřeba si uvědomit, že problém nespočívá jen ve sladkostech. Některé potraviny třeba ani nejsou na chuť sladké (rohlíky, chleba, těstoviny…) a v těle se rozloží na stejný cukr jako čokoláda – na glukózu. A když si to pak sečtete s těmi sladkostmi, možná zjistíte, že to opravdu může být věc k řešení.
Jak to souvisí s dětmi? „Jednoduše. Já třeba chci pro svoje děti zdravou budoucnost a zdravý vztah k jídlu. Ale začít jsem musela u sebe. Jestliže nechci, aby moje děti jely v cukru, nemůžu být pokrytec a nejdříve jsem s cukry musela zatočit sama,“ vysvětluje Petra Dvořáková. Na četné žádosti klientů sestavila i online program Žijte bez závislosti na cukru, v němž učí nejčastěji ženy, jak s cukry zacházet u sebe, u partnera a především právě u dětí. Tady jsou její tři základní doporučení, s nimiž můžete u dětí začít už dnes:
Přijdou vám některé odpovědi Petry Dvořákové moc rázné? Možná tím, že moc dobře ví, o čem mluví. Jednak má doktorát v oblasti výživy člověka, a taky, jak sama říká. „lítala v závislosti na cukru až po uši“. Prošla si opakovanými pokusy odvykání, než přišla na to, že rychlé změny u ní nefungují. Musela si najít laskavý způsob, jak dostat cukry pod kontrolu tak, aby si uměla vědomě dopřát ve chvíli, kdy ona sama opravdu chce. A totéž učí i své dvě děti (7 a 9 let). Jak to u nich doma funguje?
„S dětmi se o sladkém bavím téměř denně. Hledáme společně kompromisy, které budou vyhovovat jim i mně. Když se například dohodneme, že půjdeme na zmrzlinu, vezmeme to velkou procházkou. Když chtějí sladkou tečku ke svačině, dostane každý jednoho gumového medvídka. Když je honí mlsná doma, mají trochu smůlu, protože tam žádné sladkosti nenajdou. Ale udělám jim třeba banánový koktejl, nebo si jednou za čas upečeme společně ovesné palačinky slazené banánem. Tímto příštupem jsme se dopracovali k tomu, že naše děti už samy v pohodě dokáží sladkosti odmítnout. A když nějaké ve škole dostanou, typicky bonbony k narozeninám, dají si jeden a zbytek přinesou domů, abych jim je dala jindy. Jsem na ně nesmírně pyšná! Ale nebudu vám lhát, byla to cesta... Cesta, která ale začala u mě. Jestliže jsem chtěla, aby mé děti měly zdravý vztah k jídlu a ke sladkému, musela jsem začít u sebe.“