Maminka.czČasopis Maminka

Neobyčejný svět talentovaných dětí

Dita Mrázková 2.  4.  2009
Jako rodiče se neustále snažíte, aby vaše děti co nejlépe rozvinuly své nadání, které jim bylo dáno. Je to práce na plný úvazek se spoustou přesčasů k tomu. Mít doma dítko, které v něčem vyniká nad ostatními, může být sice náročné, ale rovněž příjemné i inspirující...

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Sním o světovém šampionátu

Kristýnka Pružinová (11)

Tancuju a stepuju už od sedmi let. Tehdy se maminka dozvěděla, že se na ZUŠ Prosek otevírá první ročník irských tanců. Šla jsem se tam podívat a hned jsem se přihlásila, tolik se mi to líbilo. Tréninky mám dvakrát týdně. Mimoto už druhým rokem tancuji se souborem irských tanců a stepu Gall-tir. Vede ho moje paní učitelka G. Klášterková a její manžel pan učitel J. Klášterka. Byla jsem strašně šťastná, když mě paní učitelka vlastně jako jedinou malou přijala do souboru dospělých. Trénuji s Gall-tirem třikrát týdně, ale tančím si i doma. Když se to sečte, tak trénuji i dvacet hodin týdně.

Moc času už mi nezbývá, ale někdy si ho udělám. V zimě si ráda zabruslím a zalyžuji. V létě zase jezdím na kole. Ráda plavu a to se mi hodí i k irským tancům, protože je to dobré posilování bez namáhání kloubů. Od září chodím na gymnázium v Praze 9 a zatím to všechno v pohodě stíhám. Hodně mě v mém koníčku podporují moji rodiče. Za to jsem jim moc vděčná. Jezdí se mnou na soutěže, kde všem fandí. Já jsem zatím byla na čtyřech mezinárodních soutěžích.

Ze všech jsem si něco odvezla. Nejúspěšnější pro mě byla zatím soutěž v Salcburku, kde jsem soutěžila v pěti tancích a měla jsem dvě první a tři druhá místa. Byla jsem strašně šťastná. Jelikož všechny soutěže v irském tanci jsou v zahraničí, tak jsem byla v Polsku v Krakově, v Německu v Mnichově a Rakousku ve Vídni a Salcburku. Už jsem navštívila Irsko. Tam se mi moc líbilo.

Tancování mě moc baví, takže chodím na tréninky ráda. Taky mě baví kamarádi, tak se vždycky snažím udělat si čas i na ně. Čím bych chtěla být, až budu dospělá? Chtěla bych být po tátovi pilotkou dopravních letadel, ale pořád k tomu tancovat a udělat si titul učitele irského tance T. C. R. G.

Uvidí se, jestli se mi to povede. Určitě nejpříjemnější zážitek pro mě byla právě výhra na soutěži v Salcburku. Naštěstí nemám s tancováním spojený žádný nepříjemný zážitek. Akorát je nepříjemné, když mě po tréninku bolí celé tělo a nemůžu skoro chodit. Trémistka já nejsem a na vystoupení se vždycky moc těším. Můj talisman je řetízek s irskou taneční botou, který mi táta koupil na soutěži v Krakově.

Taky mám morčátko Matyldu, které bych chtěla pořídit morčecí kamarádku nebo kamaráda. Založila jsem jí i vlastní webové stránky. Můj největší sen je, že bych se chtěla zúčastnit světového šampionátu v irských tancích právě v Irsku. A teď v nejbližší době se těším na vystoupení naší taneční skupiny Gall-tir, které se bude konat v březnu v Městské knihovně v Praze. Bude to už druhý galavečer, ten první měl obrovský úspěch. Jinak už si přeji, aby bylo konečně léto, sluníčko a prázdniny. O prázdninách bych totiž chtěla jet s mojí nejlepší kamarádkou na tábor. Konečně budu moct jezdit na kole a na kolečkových bruslích.

Chodila bych také s tátou na ryby. Takový můj tajný holčičí sen je mít vlastní obchod s korálky, abych je měla pořád u sebe.

A prodávala bych i vlastnoručně vyrobené náušnice, náramky i náhrdelníky. I teď už ode mě kamarádky dostávají jako dárečky k narozeninám moje výrobky.


Závodím už od čtyř let

Filípek Salač (7)

Když jsem byl hodně malinký, začal jsem jezdit s tátou na závody, táta totiž taky závodil. Když mi byly tři roky, tak mi taťka koupil minibika, první jízdu jsem se jen tak odrážel a druhou jsem už sedl na motorku a jel. Učil jsem se jezdit na letišti, až asi týden nato jsem se naučil i na kole bez koleček. Pak už se mnou jezdil táta trénovat do Prahy na trať, kde jsem začal ve čtyřech letech závodit. V sezoně trénuju třikrát týdně a celý „závodní“ víkend, přes zimu se trénovat moc nedá, tak aspoň sportuju. Baví mě lyžovat, jezdit na snowboardu, taky jezdíme plavat a rád si zahraju fotbal, ale nejvíc jezdím na kole. Letos jsem začal chodit do první třídy a to zatím stíhám, doufám, že to budu zvládat i v sezoně.

Naši jsou na mě hodní, ale při tréninku a závodech to teda přísní jsou, hlavně taťka. Můj největší úspěch je zatím 1. místo v Itálii ve Forli, když mi bylo pět let a pak mistrovství Rakouska - 1. místo celkově, to mi bylo šest. Taky hodně cestuju, už jsem byl v Itálii, Rakousku a Řecku, tam jsem ale nezávodil, jen si mě tam pozvali na nějaký festival, pak ještě někdy jedu se starším bráchou Míšou do Maďarska, ale tam jenom trénuji. On totiž taky závodí a já se od něj vždycky i něco přiučím.

Občas mi chybí, že nejsem s klukama někde venku, ale mám kamarády i na tréninku, tak mi to zase tolik nevadí. Rád si hraju s legem a taky Playstation. Někdy si hraju se svým mladším bráchou Kubíčkem. Taťka říká, že by chtěl, aby byl Kubík taky závodníkem, tak mu občas půjčím svoji motorku, ale jen tak, jako, táta ho vysadí přede mě a děláme, že závodíme. Kubovi se to zatím líbí, tak třeba jednou bude jako já. Nebo Míša.

Je moc šikovný, má už spoustu pohárů a medailí. Ale to já vlastně taky. Maminka má o nás docela strach, na závody s námi jezdí jenom někdy, říká, že nechce vidět, jak třeba spadnu. Pak mám ještě sestru Anetku, té už bude sedmnáct. Anetka se na nás ráda kouká, ale jinak se pořád učí do školy, myslím, že má o nás taky strach jako maminka. Až budu velký, chtěl bych být profesionálním závodníkem jako Valentino Rossi. Můj nejhezčí zážitek je, když vyhraju nějaký závod. A hodně smutný jsem, když při závodě spadnu a zraním se a nemůžu pokračovat v závodě. Trému mívám jen někdy, taťka mi vždycky radí, co a jak, tak se pak ani nebojím. Na závody vozívám svůj talisman, je to plyšové zvířátko a na triku má nápis Yamaha. Můj největší sen je dostat se na mistrovství světa silničních motocyklů. Snad se mi to podaří...


Jsem prý cello s nožičkama

Karolínka Soukupová (8)

Ke hře na violoncello jsem se dostala přes sestru Péťu, která hraje na housle, tak jsem taky chtěla hrát na housle. Nebo vlastně už dřív. Maminka mi říkala, že skoro od narození mě pokládala do zvláštní sedačky a já jsem poslouchala Péťu, jak hraje, a proto jsem chtěla taky na něco hrát. Ale pak mě rodiče přihlásili na violoncello, protože nechtěli mít doma dvoje housle. Začala jsem hrát, když mi byly čtyři. Na hodině hrajeme s paní učitelkou 34 hodiny až hodinu, a to dvakrát týdně, v pondělí a ve středu. V pondělí mám dvě hodiny orchestru a nauku, na kterou moc nechodím. Noty mi moc nejdou, protože mi stačí si novou muziku poslechnout a hned si ji pamatuju. A také mi říkají, že mám moc dobrý sluch a to je u not na škodu. Hraju i komorní hru, připravuju se s dvanáctiletými dětmi na nahrávání na Concerto Bohemia.

Chodím i na tanec do hudebky, protože aspoň můžu vybít tu svou energii. Taky navštěvuju pěvecký sbor. Chodím do malé vesnické školy a tam se učíme hrát na flétničku. V zimě ráda bruslím a lyžuju na, ale rodiče mě nutí do běžek a to já nemám moc ráda. V létě plavu a jezdím na kole. Stíhám všechno dobře, ale nejsem žádný šprt. Když mi bylo asi tak pět, vyhrála jsem 2. místo v kraji a dostala další diplom, protože jsem byla úplně nejmenší s nejmenším cellem. Vypadalo jako větší oteklé housle s bodcem. Paní učitelka říká, že jsem takové cello s nožičkama. Hrála jsem i v cizině, v rozhlase v americkém Santa Fe, když mi bylo pět.

Až budu velká, chtěla bych být doktorkou a hrát pacientům, aby si nepřipadali tak nemocně. Někdy si zase myslím, že bych chtěla hrát na cello, ale to bych se musela víc naučit noty a trénovat. Kdyby šlo do tuhého, tak bych se rozhodnula asi pro policajtku, protože prý mám velkou sílu. Mojí facky se bojí ségra i brácha. Nejkrásnější zážitek jsem měla letos o Vánocích, když jsem dostala CD s violoncellistou Bártou, na kterém hraje Labuť od Saint-Saënse. Ta se mi tak líbila, že jsem se ji podle sluchu naučila. Můj nejhroznější zážitek byl, že jsem loni byla po horečkách a měla jsem zrovna celostátní soutěž. Když jsem dohrávala svoji skladbu, tak jsem se dvakrát spletla, jak jsem byla vyřízená a potom mi tím pádem dali druhé místo, i když říkali, že jsem měla nejtěžší skladbu. Trému před vystoupením mívám velkou, zvedá se mi žaludek a jsem úplně napjatá. Jako talisman pro štěstí mám krásný kamínek. Nosím ho v kapse u futrálu na cello a většinou mi přinese štěstí.

Mým největším snem je, abych uměla noty, ale to bych potřebovala kouzelný sluchátko, a abych už nemusela chodit na nauku. A taky aby naše kočička Bertička měla koťátka, vloni jsem je neviděla a pak je rozdali a zbytek snědla kuna. Snad se jich dočkám, mám koťátka moc ráda...

Témata: Děti, Časopis Maminka, Talent, Salcburk, Mezinárodní soutěž, Celostátní soutěž, Irsko, Playstation, Krakov, Plyšové zvířátko, Talisman, Kristýnka, Největší sen, Sluchátko, Valentino, Svět