Maminka.czRozhovor

Neplánovala jsem závodit pár měsíců po porodu, říká Olga Lounová. Ještě kojí, tak na rallye do Afriky bere dcerku s sebou

len 5.  12.  2023
Baví ji poznávat nové věci, místa, učit se novým dovednostem, čelit novým výzvám. Od té doby, co se Olga Lounová stala matkou, se ale touha po vítězství změnila v touhu udělat dobrou věc. „Já když se dozvím, že někdo potřebuje opravdu pomoct, a ještě v takto citlivé oblasti, jako jsou bezpečné porody, tak se snažím udělat maximum. I když ještě kojím, kývla jsem," říká zpěvačka, která v prosinci vyráží do Keni na náročnou soutěž historických vozů, která povede nezpevněným povrchem o délce přibližně 3600 kilometrů. Olga ji nazývá „porodní rallye“.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vaše dcerka Arianna nedávno oslavila první narozeniny. Jak se zatím povahově jeví malá Štířice?

Ariannka má pořád skvělou náladu, je to takové miminko za odměnu. Dokonce už teď ráda vtipkuje! Je společenská a miluje hudbu. Jediné, co ji zatím nebaví, je převlékání. Ale koho by to bavilo, že?

Vzhledem je po vás, nebo po tatínkovi?

Ona je zepředu celý dědeček z tatínkovy strany a ze strany můj tatínek. Ale mění se každým dnem. Jsem zvědavá, jak bude nakonec vypadat.

VIDEO:  Olga Lounová Balí rodinu a dítě a míří do Afriky!

Jak moc už se vracíte ke své práci?

Musím říct, že v lehkém pracovním procesu jsem už skoro celý rok. Samozřejmě že jsem trošku ubrala, chci se holčičce věnovat naplno. Ale občas koncertuju, a dokonce se chystám už i závodit. Ale závodit pro dobrou věc – za bezpečné porody. Budu v posádce jednoho z vozů na 11. ročníku legendární mezinárodní vytrvalostní soutěže East African Safari Classic.

To jste docela ranařka, s tak malým dítětem…

Já jsem samozřejmě nechtěla sednout do závodního auta pár měsíců po porodu. Zrovna jsme s Liliou Khousnoutdinovou řešily potíže českého porodnictví a Lejla Abbasová nám vyprávěla o Masajkách, které absolvují velmi nebezpečné porody. Já když se dozvím, že někdo potřebuje opravdu pomoct, a ještě v takto citlivé oblasti (přece jen jsem relativně krátce po porodu!), tak se snažím udělat maximum. I když ještě kojím, kývla jsem. Říkáme tomu "rallye s přesahem" neboli "porodní rallye". Podporujeme Masaje a místní kliniku. Hele, ale když říkám kliniku, tak si představte pokoj bez vybavení pro 15 tisíc Masajek, které mají kvůli obřízce obrovské bolesti a potíže. Často jim jde o život! Stejně jako miminkům… Snažíme se proto sehnat peníze na porodní centrum. Všechno probíhá za pomoci místní organizace ReTribe.

Netradiční obraz, tinktura i nasušení. Zpěvačka Olga Lounová prozradila, jak využila svou placentu po porodu. Jaký na to máte názor vy?

Daří se vám sehnat prostředky?

Ještě nám nějaké peníze chybí. Ale lidi přispívají, tak postupně dovybavujeme, školíme zaměstnance. No a taky chceme upozornit na důležitá témata, jako jsou zdravotní výhody kojení, možnost volby porodní pozice, kdy ta vzpřímená je nejpřirozenější, výhody porodů s porodní asistentkou a tak dále. Každý den na rallye povezeme nějaký důležitý slogan.

Jak se připravujete na nezpevněný povrch o délce kolem 3600 kilometrů?

Přípravy jsou veliké. Pravidelně chodím do posilovny, abych vydržela náročné a dlouhé rychlostní zkoušky. Přece jen se jede historickým vozem, to znamená, že všechno je velmi silové. Jinak se chodím otužovat a do sauny. Taky pravidelně navštěvuju fyzioterapeutku – pevnost zad je nejdůležitější na tak náročných a dlouhých závodech. Už jsme testovali i auto, v současné době ladíme navigační systém.

Máte tam z něčeho obavy? Já si říkám, jak bych řešila hygienu, spaní, soustředění…

Jako pro ženu je pro mě určitě hygiena nejnáročnější. A jako pro řidiče i svalová únava, protože závodní rychlostní zkoušky jsou dlouhé. Člověk musí mít nejen sílu, ale také vytrvalost. Soustředění je určitě nutné. Pro mě ale asi bude nejtěžší to, že stále kojím, a i když holčička jede s námi, bude na nějakou dobu beze mě, s tatínkem a prarodiči. Nemůže s námi totiž do vnitrozemí.

Co vlastně váš partner na to, že budete jedinou ženskou posádkou v náročném africkém maratonu?

Jede tam za mnou s celou mou rodinou. Chápe důležitost tohoto podniku, to, že se snažíme v té oblasti pomáhat.

Nezměnilo se tohle po narození dcery? Nemáte o sebe větší strach, přece jen je tu někdo, kdo je na vás životně závislý.

To víte, že se změnilo. Člověk už vždycky o vteřinku zpomalí. Například ten rallye závod v Africe je hlavně o tom, dojet, ne vyhrát. V projektu pak podpořit, pomoct. Touha po vítězství se změnila v touhu udělat dobrou věc.

Pamatujete si, kdy jste poprvé seděla za volantem?

Myslím, že to mi bylo tak pět nebo šest a řídila jsem traktor. U dědy na chalupě se sekalo, obracelo a sbíralo seno. A protože neměl kdo popojíždět s traktorem, tak jsem popojížděla já a ostatní nahazovali.

Aha, to jsem nečekala... Tak druhá zkušenost se řízením?

To taky nebudete čekat – jako další jsem řídila kamion. Tatínek ho koupil po revoluci a projezdili jsme s ním celou Evropu. A že se dřív stály na hranicích dlouhé fronty, tak jsem s kamionem popojížděla. Ale první „normální“ auto bylo Vento mých rodičů, půjčili mi ho na polních cestách.

Vy jste se i potápěla se žraloky. Bylo to to nejnebezpečnější, co jste v životě absolvovala?

Myslím si, že cesta po dálnici je občas nebezpečnější. Ale zážitek to opravdu byl, ne že ne.

Vás adrenalinové věci dost přitahují?

Adrenalin tolik ne, ale zážitky ano. Miluju život ve všech barvách! Baví mě poznávat nové věci, místa, učit se novým dovednostem. Dokud to jde a tělo poslouchá a chce se mi. Tohle je dar života – a co když jiný už nebude? Samozřejmě to zní bláznivě, když řeknu, že jezdím rallye a zároveň se učím třeba tančit.

Ze světové taneční soutěže v Kalifornii jste si letos dovezla zlatou medaili v kategorii s názvem Učitel/Student. Zdá se, že jste ten typ, který rád vyslyší výzvy?

Já jsem „yes woman“! Mě opravdu baví život zkoumat. Kolik dovedností máš, tolikrát jsi člověkem.

To jste ale musela několik měsíců dřít na parketě.

Tanec mě bavil už dávno. V patnácti letech jsem se přihlásila do pokračovaček tanečních. Jenomže s mým spolužákem a tanečním partnerem jsme přišli na první dvě lekce a pak mi zrušili spoj autobusu k nám na vesnici, takže jsem musela skončit. Pořád jsem ale v sobě nesla sen tančit latinskoamerické tance a standardy. Jen jsem neměla příležitost. No a teď se naskytla. Příští rok v listopadu totiž chystám velký koncert v O2 aréně a přála jsem si, abychom tam s mým učitelem tance Michaelem Petrem tančili takzvaný tanec se smrtí. Začali jsme trénovat a z tréninku koncertní choreografie se stalo soutěžní závodní číslo.

Čekala jste takový úspěch?

Můj taneční partner je profesionál, třiadvacet let učí tanec v Americe, vyhrál pětkrát za sebou nejlepšího amerického učitele tance. Je to jeho zásluha. Přesně ví, co chce porota vidět. Ví, jak se to má dělat a jak to naučit. Já mám pořád pocit, že tančit neumím. Ale tenhle tanec se nám tak jako překvapivě povedl. Jinak pokračuju v tréninku dál, dřeme, abychom ho předvedli příští rok v O2 Universu.

 

Já jsem yes woman! baví mě život zkoumat. Kolik dovedností máš, tolikrát jsi člověkem.

 

Jak zvládla dcera let do Ameriky na soutěž a zpět? Nebo spíš – jak jste ho s ní zvládli vy?

Ona je neskutečná! Tím, že jsme opravdu pozorní rodiče a podle detailů víme, co potřebuje, tak i cesta probíhala skvěle. Zaprvé jsem vybrala letenky tak, aby časy odpovídaly jejímu spánku. A zadruhé stále kojím, takže jsem jí dokázala pomoct s vyrovnáním tlaků. Taky jsme s sebou měli spoustu hraček, takže když byla vzhůru, zabavila se. A občas jsme se i prošli po letadle, aby se nenudila.

Jak je na tom jinak Ariannka, a potažmo vlastně i vy, se spánkem?

Spí se mnou a spí celou noc. Jen se vždy lehce přisaje, napije a spí dál. Hezky jsme se v tomhle sehrály. Jako malinkou jsem ji nenechávala plakat, a tak se nenaučila probouzet. A přes den chodím s kočárkem, tam spinká taky výborně.

Vy jste otěhotněla přirozeně, ale před časem jste si nechala zmrazit vajíčka. Co vás k tomu vedlo?

Ano, pořád je mám zmrazená. Bylo mi nějakých dvaatřicet, když jsem se k tomuto kroku rozhodla. Třináct let jezdím rallye, což je extrémní sport, u kterého nikdy nevíte, co se může stát. Stačí málo a může mě potkat vážná nehoda. Bála jsem se, že bych třeba pak nemohla otěhotnět. Tenkrát se mi do rukou dostal krásný článek o zmrazení vajíček. Hodně jsem si téma nastudovala a uvědomila si, že se budu cítit bezpečněji s vědomím, že tuhle možnost mám. Rozhodně bych ji doporučila každé ženě, která dělá nějaký extrémní sport, nemá partnera nebo třeba plánuje delší pracovní kariéru.

Rodila jste ambulantně. Jak to zpětně vnímáte?

Pokud porod probíhá, jak má, a máte u sebe porodní asistentku, která přijde druhý den za vámi domů, je to rozhodně ta nejpříjemnější varianta. Už odpoledne k nám dorazila celá rodinka a moc jsme si to užili.

Rozumím tomu dobře, že jste měla svou komunitní porodní asistentku?

Ano, měla. Dokonce dvě, střídaly se, protože bylo zrovna období hodně porodů. Moc bych tuto možnost přála každé rodičce. Kéž by všechny ženy pochopily, že je to ta nejdůležitější věc! Opravdu, zažijete stokrát krásnější cestu, kterou vás někdo provede. Především u prvorodiček je to zásadní.

Daří se vám při práci nemyslet na malou, a naopak s ní na práci?

Když jsem s ní, tak na téměř sto procent. A při práci je se mnou, protože spousta písní je o ní…

Prý i píseň Memento mori, která je součástí vašeho posledního stejnojmenného alba, byla původně určena pro ni?

Ano, během těhotenství jsem měla chuť složit pro ni písničku jako vyznání lásky nebo ukolébavku. Ale nakonec vznikla skladba, která nese hlubší poselství o pomíjivosti života.

Témata: Porod, Rozhovor, zpěvačka, Celebrity, Vaše porodní příběhy, Děti slavných, Olga Lounová, Porodní dům, Afrika, tanec, Lilia Khousnoutdinova, Lejla Abbasová, Dobrá věc, Taneční soutěž, Keňa, Michael Petr, Kalifornie, Seno, Amerika, Vento, Taneční partner, Rallye, Soutěž, Dcerka, Dovednost