Když to přeženeme se sportem nebo jinou fyzickou námahou, poměrně rychle pochopíme, že tělo potřebuje masáž nebo koupel, které mu udělají dobře. Kdybychom byli takhle ohleduplní ke své duši a rovněž jí dopřáli účinný relax, zvládli bychom životní překážky dřív, než by nadělaly spoušť v našem vztahu k sobě i ostatním. To platí i v případě, kdy pár prožívá opakovaná zklamání z neschopnosti zplodit dítě.
Léčba poruch plodnosti je dnes na vysoké úrovni. Ročně díky ní otěhotní asi 50 % žen, které nemohly otěhotnět přirozeně. Přesto existují páry, kterým se ani při vhodné lékařské pomoci počít nedaří. Pak hlavně na ženy doléhají pocity beznaděje, úzkosti a deprese, které jako v začarovaném kruhu dále snižují naději na početí. I proto některá centra asistované reprodukce nabízejí pomoc psychologa. Jedno z prvních, které tuto službu začalo u nás poskytovat, byl GEST. S tamní psycholožkou PhDr. Markétou Rokytovou jsme si povídali o tom, v čem její pomoc spočívá, do jaké míry je účinná a proč je lepší svěřit se s problémy profíkovi než kamarádovi, byť by jeho ucho bylo sebeochotnější.
Mám psychický blok?
Nejvíc paseky v naší duši nadělá strach. Někdy si jej žena nese už z dětství – z rodinného prostředí, z nepříjemných událostí, zážitků, někdy narůstají obavy až při samotné léčbě, kdy ztrácí naději v pozitivní výsledek a začne se pokládat za méněcennou, odcizuje se partnerovi i sama sobě.
„Když vyhledá pomoc psychologa, obvykle si ještě neuvědomuje, co je hlubší příčinou jejích problémů,“ říká psycholožka.
„K tomu se dopracujeme až na základě terapie – povídání. Nejčastěji narazíme na tzv. prekoncepční krizi, která se projeví třeba nejistotou ženy, jak příchod dítěte změní její život, zda unese zodpovědnost za nového člověka, že přijde o svoji práci, záliby, postavu atd.
Občas ale odkryjeme i hlubší bloky způsobené například pochybnostmi, zda je daný partner tím vhodným, jestli spolu dokážou vybudovat vhodné zázemí pro dítě; případně zda žena zvládne mateřství, když vyrostla bez matky nebo ji nepovažuje za dobrou a neměla tedy od koho se to naučit. Terapie pak často spočívá v tom, že se spolu zkusíme podívat na problém z jiného úhlu pohledu, a původní hodnocení změnit.
Například jestliže je žena přesvědčená, že její matka nebyla dostatečně milující, nebrala dceru na vědomí jako samostatnou osobnost a vše rozhodovala za ni, lze to vnímat i tak, že toto chování matky mohlo být motivováno přehnanou péčí, zodpovědností, úzkostí, strachem (často to tak bývá), které paradoxně vycházejí z velké mateřské lásky, pro niž si však matka nevybrala ty správné prostředky a nenastavila hranice. Žena pak zjistí, že může převzít od své matky mateřskou lásku, a jen se vyvarovat těchto konkrétních chyb.“
O nic nepřijde
Mateřství cítíme na jednu stranu jako biologickou potřebu a do jisté míry i společenskou objednávku, a na druhou stranu (dnes víc než dřív) jako životní změnu, která s sebou nese ztrátu toho, na čem jsme dlouho pracovali, co nás baví atd.
„K tomu mě napadá příměr se zvukařským pultem, na němž je spousta páček, s jejichž pomocí zvukař určité zvuky zesiluje a jiné stahuje. Když se žena stane matkou, pak k těm silným zvukům zesilují další dva – jeden je mateřství jako aktuální povinnost (protože dítě je dočasně závislé na matce) a druhý je mateřství jako trvalý stav.
Tak, jak tyto nové zvuky zesilují, je třeba ty původní dočasně ztišit. Ve chvíli, kdy dítě začíná být na matce méně závislé, tento zvuk mateřství s aktuální povinností se opět stahuje a úměrně tomu postupně zesilují ty dočasně utlumené, až se nakonec opět rozezní naplno. Takže žena vlastně o nic nepřijde, dokonce jeden zvuk – mateřství jako trvalý stav – získá.“
Zaťatost škodí
„I účinný lék, jakým je pozitivní myšlení, tedy optimistický přístup k řešení problému, může ve špatné formě a dávkování spíš škodit. Doktorka Rokytová říká, že jakási zaťatost – víra v pozitivní výsledek, která však nepřipouští, že by se například asistovaný pokus otěhotnět nepodařil – není ve svém důsledku pozitivní myšlení, ale naopak negativní. „Nedává totiž žádnou naději, prostor pro případný další krok, pokud se ten aktuální nepodaří. Takovou zaťatost je nutné uvolnit. Udělat, co je třeba, doufat, že to vyjde, ale i připustit, že jde o POKUS, a pokud se nepodaří, je možnost hledat další řešení. Možná se to zdá nepodstatné, ale je to úlevné a funguje to. Podobně jako když si pár nebo žena či muž uvědomí, že dítě NEMUSEJÍ chtít, že nechtít dítě je stejně normální, jako je chtít. Že je jen na nich, jak to cítí, a že se za to nemusejí stydět.
Často klienti na moji otázku, jestli vůbec dítě chtějí, odpovídají oklikou: ‚To je přece jasné, jinak bychom nepodstupovali všechna vyšetření a léčbu… Je nám už dost let, tak bychom dítě mít měli… Přece každá ženská má mít dítě…‘ A když si uvědomí, že to není jejich povinnost a že se vlastně mohou svobodně rozhodnout, někteří plánování dítěte odloží, jiní si naopak uvědomí, že si jej opravdu přejí. Každopádně se uvolní stres a uleví se jim.“
O darované spermii
Pocit viny je něco, co dokáže zamávat nejen s vlastním sebevědomím, ale i se vztahem k partnerovi. Ať už si k němu dopomůžeme sami, nebo nám jej vnukne někdo jiný. Problém je na jeho straně, tak by přece měl souhlasit s tím, že použijeme spermie od dárce. Co je na tom tak těžké? Zdá se vám takové uvažování jako racionální, ale totálně neempatické? Přesně takové je. Ale asi není divu, že takhle jedná žena, která je zoufalá, že se svým partnerem nemůže naplnit svoji mateřskou roli. Koneckonců o použití darovaných spermií se i v odborných kruzích mluví jako o samozřejmém řešení.
„Z hlediska lékařů je to pochopitelné, protože jde o relativně nejjednodušší metodu dárcovského programu asistované reprodukce. Jenže to by nemělo zastínit, jak se v takové situaci cítí muž. Jeho odmítání je totiž zcela přirozené.
Zatímco žena v takovém případě vkládá do potomka své geny, a navíc získá důležitý prožitek v podobě těhotenství a porodu, muži jeho vklad do společného budoucího projektu – dítěte – chybí.
Věřte, že to vůbec není lehká situace a že by o tom měli spolu partneři mluvit zcela otevřeně a ohleduplně. Pokud muž i přes své pochybnosti v zájmu rodinného štěstí souhlasí s přijetím cizí spermie, ale není o tom vnitřně přesvědčen, může to být jen otázka času, kdy tahle bomba bouchne. Pro pár je podstatně snazší přijmout darované vajíčko (nebo embryo), protože ženě jde o to, mít dítě, prožije si těhotenství i porod a muž má v dítěti svůj podíl genů. U darovaného embrya jsou bez genetické stopy oba partneři.
Společné lži dovoleny
Když se pár dlouho snaží o miminko a kamarádi si pořizují děti a pokládají nevinné, přesto nepříjemné otázky typu Kdy plánujete miminko vy?, je těžké nezavírat se do společenské izolace a udržet si kontakty s okolím. Psycholožka pro takové případy radí domluvit se na odpovědích, kterými budou oba reagovat stejně: Necháváme tomu volný průběh. Ještě jsme dítě neplánovali… „V takových případech mají partneři svaté právo na společné lži. Je těžké mluvit se skutečnými přáteli, natož s obyčejnými známými o tak intimních věcech, jako je porucha plodnosti. Není to nic, čím by se člověk chtěl chlubit. Zejména když je problém trápí dlouhodobě.
Je velice důležité, aby v tomhle byli partneři zajedno a ani jeden z nich se bez souhlasu druhého nesvěřoval kamarádům nebo příbuzným. V takovém případě je ideální osobou psycholog.
„Psycholog není maminka, které to přidělá starosti, není kamarádka, jež je ochotná chvíli poslouchat, ale pak chce řešit i svoje problémy, není kolega či nadřízený, před kterým člověk riskuje svoji profesní perspektivitu, a navíc psycholog, jak známo, zachovává zpovědní, chcete-li lékařské tajemství. U psychologa klient nemusí hrát žádnou roli, může být sám sebou, nemusí se bát, že si pokazí pověst, může si být jistý, že psycholog ho nebude soudit.
Nejpotřebnější a nejlepší pomůckou psychologa je krabice s kapesníky.
Často se klienti rozpláčou a to je dobře, protože je to známka, že se nějaký problém, blok, uvolňuje, že konzultace je na dobré cestě. S kamarádem je lepší řešit jen tolik, abyste druhý den nelitovali, že jste na sebe prozradili víc, než jste původně chtěli.“