Maminka.czPředškolák

Neříkej to mámě!

René Decastelo 25.  11.  2009
Neříkej to mámě!
Pohled otce a matky na výchovu ratolestí je většinou odlišný. Přesto je dobré najít kompromis, abyste předešli výše zmíněnému: „Mamince to neříkej!“

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Co to s ním děláš?“ křičí rozčileně maminka, když vidí, jak její manžel za sebou tahá ročního syna a nutí ho kopat do míče. Chce z něj mít fotbalistu, a tak je potřeba začít co nejdříve, čímž nevnímá rizika, která jsou v očích matky obrovská. Tohle je sice praktický, ale taky hodně přehnaný příklad rozdílných pohledů na výchovu dítěte. A v průběhu let jich může být mnohem víc. I skvěle fungující partneři se mohou v pohledu na výchovu dítěte lišit a některé konflikty časem začnou přerůstat v zásadní střetnutí určující další směřování celé rodiny. Kolik tatínků se děsí při pohledu na svého syna, který odloží auto, aby mohl převlékat panenku svojí sestry a kolikrát maminka trne hrůzou, to když se třeba její dcera se učí s tátou lézt na strom.

I když to svádí k prostému konstatování, že muži mají na výchovu jiný pohled než ženy, takhle jednoduché to v žádném případě není. Stejně jako neexistuje univerzální model muže nebo ženy, tak neexistuje univerzální mužský nebo ženský pohled na výchovu.
Tady je individuální aspekt mnohem výraznější, než u čehokoli jiného, kde máme tendenci porovnávat genderový vliv. O to víc, že stereotyp minulého století typu „Ženy umějí děti vychovávat lépe než muži,“ pořád v názorech většiny přetrvává. Píšu záměrně minulého století, protože v delší historii to tak jasné nebylo (stačí se třeba podívat do knihy Emil čili o výchově z pera Jeana Jacquese Rousseaua, který většinu výchovy dítěte vkládá do rukou mužů).

Výchova je ovšem mnohem složitější, než aby se mohla odehrávat v rámci nějakých předepsaných rolí a důkazem toho je množství různých směrů, kterými se věda o tom, jak děti správně vést, vydává. Pro nás obyčejné smrtelníky jsou ale vědecké statě k ničemu, protože rodiče se výchovou zabývají prakticky a po pravdě nemají moc možností revidovat svoje postoje jako při nějakém experimentu. Snaží se ze svého potomka vychovat co nejlepšího člověka ze svého pohledu. To znamená, že úplně nejvíc záleží právě na jejich pohledu a také na schopnosti prosadit svoje názory u svého partnera. Asi je jasné, že nejdůležitějším momentem pro výchovné názory je individuální přístup. A tak když se podíváte na jednotlivé faktory, které výchovné mantinely u vašeho partnera formovaly, můžete najít třecí momenty dřív, než nastanou, a případně je v klidu vyřešit dopředu anebo najít oboustraně výhodný kompromis.

1. Prostředí, ve kterém vyrůstal

Můj známý byl při kárání dětí od manželky častován větou: „Podívej se na sebe, jak můžeš někoho vychovávat, když ty sám jsi nevychovaný.“ (Asi je zbytečné zdůrazňovat, že si nakonec našel jinou manželku.) Už při přečtení je vám zřejmé, že to je špatně, protože je jasné, že každý člověk je sám o sobě přesvědčený, že je vychovaný správně (tento pocit je součástí každé osobnosti, proto jsou o správném výsledku výchovy přesvědčeny i patologické osobnosti – tedy i člověk, který má tendenci terorizovat své blízké). Každý má v sobě takový dar, že si sám ve své hlavě ospravedlní všechny problematické momenty svého dětství a řekne, že nakonec vedly k dobrému konci.

To je určitě pro duševní zdraví dobré, ale na výchovu vlastních potomků to může mít negativní vliv. Ve vyhroceném případě to vede až k tomu, kdy jedinec si je naprosto jistý, že strom se musí ohýbat, dokud je mladý, a to všemi prostředky – což je mnohdy zdůvodněním nadměrných fyzických trestů na dětech. Pro praktický život je tedy dobré s partnerem mluvit o jeho rodině, výchově, kterou na něm praktikovali rodiče, vlivu prarodičů. Výsledkem bude, že si uděláte základní obrázek o výchovných principech, se kterými bude partner přistupovat ke svým potomkům. Je jasné, že kvůli tomu, že to nefunguje podle vašich not, zřejmě parntera nevyměníte, ale můžete si spolu domluvit pravidla hry dřív, než začnou dohady.

2. Role otce a matky

Dlouhodobě se mluví o změnách ve vnímání rodičovských rolí a jejich vlivu na další generace dětí. Doba, kdy tatínek byl ten, který všechno uměl, ale byl přísný, a maminka vařila a uměla se pomazlit, jsou už i ve vašich myslích pryč. A není to vlivem genderových hnutí, ale spíš tím, co jste viděli ve vlastních rodinách. O krizi mužnosti u generace třicátníků se diskutuje v souvislosti s nedostatečným působením jejich otců na výchovu, když byli malí. Sami neměli možnost dívat se na to, jak táta pracuje a trávili s ním čas jen o víkendech, a tak se může tato zkušenost projevit i v jejich přístupu k vlastním dětem. Stejný moment ale může nastat i u žen, kde se v extrémních případech mohou objevovat tendence k sebeobětování se dětem. Ani jeden z uvedených příkladů ale není dogmatický, měly sloužit jen jako důkaz vlivu role vlastních rodičů. Dovedete si asi představit konflikt dvou partnerů, kde muž je synem otce-vládce a žena dcerou matky-generálky. A všechno se může projevit až ve chvíli, kdy se bude rozhodovat o vlivu na jejich dítě.

3. Vliv rodičů

„Babička říkala, že jíst se může jen u stolu a musí se počkat na ostatní,“ řekl čtyřletý syn mého kamaráda, který si sám moc nepotrpí na pravidla, obzvlášť kolem jídla. Něco podobného se vám určitě stalo taky. Ano, prarodiče se do výchovy chtějí vměšovat a budou, pokud jim dáte možnost. Jen málokterý si dokáže přiznat, že jejich děti jsou schopné zvládat své potomky a nakonec i nedej bože o trochu líp, než oni. A z toho přicházejí konflikty. Tedy pokud prarodičům necháte zasahovat do vašeho života. Jednou jsem zažil babičku, která svoji snachu poučovala o oblékání miminka na ulici tak vehementně, že mladá žena utekla. Jenže útěk není řešení, pokud nechcete utéct třeba na Seychely.

Mnohem jednodušší je zjistit, jak moc zasahují rodiče vašemu partnerovi do života ještě před dětmi a pokusit se to usměrňovat zavčas. Kolikrát se už rozpadlo manželství, protože muž byl prodlouženou hlásnou troubou názorů své matky. Vliv rodičů má ale ještě jeden trumf v kapse. Transakční analýza o něm mluví jako o „dospělém v nás“. Podle této teorie do nás rodiče odmalička nahrávali různé příkazy a ty se nám pak v průběhu let vynořují a stávají se součástí našich pravidel. Kolikrát jste měli pocit, že opakujete oblíbenou větu svojí matky dětem, přestože jste ji sami nenáviděli. To je důkaz toho, že vliv vašich rodičů neskončil odchodem z domova, ale jejich příkazy a doporučení se vám budou přehrávat po celý život. A samozřejně ovlivní i výchovu vašich dětí.

4. Působení kamarádů a přátel

Sociální tlak okolí na jednotlivce je podstatný a i když si to nechceme přiznat, může pod jeho vlivem měnit jedinec i zásadní názory. V učebnicích psychologie se uvádí pěkný příklad: v rámci testovaných skupin bylo čtrnáct lidí z patnácti domluveno s výzkumníky, že na otázku 8+5 odpoví špatným výsledkem 12. Jediný člověk o tom neměl ponětí a ten odpovídal poslední v řadě. Díky tomu, že čtrnáct lidí před ním odpovědělo stejně špatným výsledkem, tak většina neinformovaných lidí se přizpůsobila tlaku skupiny a řekla špatný výsledek. A to šlo jen o triviální příklad z matematiky, kde je odpověď jasná. Přesto se podařilo inteligentního jedince zlomit ke špatné odpovědi.

Co teprve se stane, když se začne mluvit o výchově mezi známými. Kolik maminek už začalo plašit, že jejich dítě mluví mnohem míň než všechny ostatní, a tatínkové se děsili, že právě jeho syn ještě neumí jezdit na kole. Hysterické snažení něco dohnat je asi zbytečné komentovat, ale je jasné, že druhého z rodičů to může stát spoustu starostí, aby zažehnal katastrofu. Skupinový tlak může samozřejmě vyvolávat úsměv, ale je potřeba mít na paměti, že podobného momentu často využívají i náboženské sekty, když loví svoje ovečky. Pro praktický život je dobré mít na paměti, pořekadlo našich babiček: „Až půjdou všichni skočit z mostu, půjdeš taky?“ Dá se použít vždycky, když vyslechnete argumenty svého protějšku a zjistíte, že jediným skutečným je fakt, že ostatní z jeho party to tak mají. Platí to stejně pro děti, jako dospělé.

5. Individuální zkušenosti

Člověk se učí vlastními zkušenostmi. Můžete dítěti stokrát říkat, že kamna pálí, ale stačí jednou, aby se spálilo a už se k nim nikdy nepřiblíží. Stejně tak je to s výchovnými parametry, které si upravujete vlastní zkušeností. Adrenalinový sportovec má samozřejmě jiné hranice pro dovádění vlastního potomka než maminka, která trávila svoje dospívání nad knihami. V jejich společné výchově pak budeme logicky nacházet velké rozpory, které mohou skončit špatnou větou: „Mamince o tom raději neříkej, mohla by se zlobit.“

Témata: Děti, Časopis Maminka, Předškolák, Jen pro tatínka, Individuální zkušenost, Seychely, Role otce, Jacques, Jediný člověk, Rozdílný pohled, Praktický život, Stejný moment, Můj známý