[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pravdou je, že dokud jsme bydleli každý zvlášť, nemohly se některé věci prostě projevit a odlišné názory, které na řadu věcí máme, nevyšly najevo zkrátka proto, že nebyl důvod a příležitost je sdělovat. Je jasné, že na rande partnera nezatěžujete tím, kolik jste zase protopili, a nerozebíráte s ním zrovna to, jak často čistíte odpady. Bavíte se úplně o jiných věcech.
A tak jsme se i já a Štěpán k sobě nastěhovali, aniž bychom vlastně věděli, co nás čeká. Já bydlela do té doby v podnájmu s kamarádkou, Štěpán v domě u rodičů, kde měl garsonku s vlastním vchodem. Společně jsme si pronajali dvoupokojový byt.
Problémy nastaly prakticky okamžitě. Záhy jsem zjistila, že Štěpán je z domova zvyklý, že chlapi na domácí práce zkrátka nesáhnou. A to platí pro všechno od mytí nádobí přes luxování až po různé banality, které se snad nedají nazvat prací, jsou ale nezbytné, aby celý byt brzy neshnil. Ať jde o poházené špinavé oblečení či všude možně ponechávané zbytky po jídle
Štěpán má staršího bratra a v jejich rodině vždy tohle všechno dělala máma. Otec i synové se realizovali ryze „chlapskými“ věcmi, jako vyměnit pneumatiky u auta, sestavit skříň, opravit kapající kohoutek. Samozřejmě oceňuji, že tohle Štěpán dovede. Jenže kolikrát do roka je to potřeba? Oproti tomu běžný provoz domácnosti vyžaduje něco denně.
Já zas odjakživa vyrůstala v domácnosti, kde se všichni o všechno dělili rovným dílem. Táta i mladší brácha byli zvyklí si po sobě umýt talíře, stejně jako házet špinavé prádlo do koše v koupelně. Máma je nikdy nenutila leštit vázy ve vitríně, ale luxování pro ně nebyl problém. Stejně tak já jsem dokázala přitlouct obrázek a nepřišlo mi na tom nic divného.
Takže když jsem hned v prvních dnech našeho soužití zjistila, že za Štěpánem po celém bytě zůstávají více či méně nevábné stopy, na konflikt bylo zaděláno. Na mou prosbu, aby si po sobě uklízel, však reagoval naprosto nechápavě. Prý, že to přece mám dělat já! „Ale? A proč?“ podivila jsem se. No prý že to přece je ženská práce! Málem jsem omdlela, myslela jsem, že takovou větu snad v 21. století už od chlapa neuslyším.
„A jak jsi to dělal, když jsi bydlel sám?“ napadlo mě a už jsem se hrozila odpovědi. Má domněnka se potvrdila – do garsonky mu chodila uklízet máma. A jemu to přišlo naprosto přirozené a totéž teď očekává ode mě.
=====Práce se dělí na mužské a ženské====
Ráda mám ve věcech jasno, a tak jsem to vzala polopatě. „Fajn. Takže ty po mně zřejmě chceš, abych vařila, prala, žehlila, luxovala, vytírala, utírala prach, myla celou koupelnu, převlékala povlečení, sbírala tvoje špinavé oblečení, použité nádobí, myla ho, utírala… zapomněla jsem na něco?“
Štěpán se nadechoval, ale já jsem ještě dodala: „A co na oplátku budeš dělat ty?“ Prý všechny ty mužské práce, co budou potřeba. Když jsem se optala, které to jsou, tak chvíli přemýšlel. Prý třeba přitlouct poličku. „Hm, to je práce asi tak na pět minut a uděláš to jednou za x let,“ konstatovala jsem.
V dalších dnech a týdnech jsem se mu snažila vysvětlit, že rozlišovat, co je mužské a ženské, je poněkud postavené na hlavu v bytě 2+1, kde je všechno hotové. A různými způsoby jsem se snažila a snažím Štěpánovi vysvětlit, že takhle to zkrátka nejde. Jenže místo toho je to čím dál horší. Ukazují se totiž i další a další věci, které on vidí prostě jinak. Nákupy, placení účtů, je toho spousta.
S takřka nostalgií vzpomínám na ty předchozí dva roky, kdy jsme se navzájem navštěvovali a já obdivovala, jak má doma uklizeno, netušíc, že jde o práce jeho mámy. A když jsem od něj v neděli večer odjížděla a byt se podobal spíš tanku, myslela jsem si, že se zkrátka nehodlá zdržovat uklízením, když tam má mě.
Nejsem žádný maniak na pořádek, to vůbec. Ale hnít ve špíně rozhodně nehodlám. A zároveň opravdu nevím, proč bych měla svůj volný čas trávit něčím nepříjemným, ale nutným, jen já, když se to týká obou. Začínám už být vzteklá, protože Štěpán mi večer u televize nadšeně vypráví, co všechno ten dělal, a já u žehličky skřípu zuby. Pak se vždycky pohádáme. Já křičím, že je sobec, který nehne prstem, on zas, že po něm věčně jen něco chci a že mě nikdo uklízet nenutí.
Na jednu stranu bych ho uškrtila, na druhou si říkám, že za to vlastně nemůže. Když viděl odjakživa doma model, že domácí práce dělá jen žena, přijde mu divné, že by to mělo být jinak. A tak nevím. Jinak je to skvělý chlap, miluju ho a chci s ním být. Ale na tohle asi nebudu mít nervy. Otázkou je, jestli je tu nějaká šance, že ho nějak změním, posunu správným směrem. Vím, že chtít někoho změnit je nesmysl, ale aspoň ho nějak přimět, aby pochopil, že služku mu dělat nebudu…
Vanda, 26 let