Nesměla jsem se citově vázat, po porodu přišla deprese, říká náhradní matka

Pátrání v diskusích o náhradním mateřství mi zabralo dlouhé hodiny. Prvotní obdiv vůči těm, kdo poskytnou své tělo i psychiku tak úžasné věci, jakou je donosit někomu dítě, vystřídalo rozčarování. „Jmenuji se Jana a donosím vám děťátko za devět set tisíc korun,“ byl běžný příspěvek do diskuse. Paní Zdeňka, se kterou se mi podařilo spojit, na téhle citlivé věci nevydělává. O peníze jí nejde a neřeší je. A o svůj osud náhradní maminky se podělila. 

Kolik máte vlastně svých dětí? 

Své tři – synovi je 17, dcerce 7 a nejmladšímu 3,5 roku. Partner má ještě tři děti z předchozího vztahu. Když se u nás všichni sejdou, nakupuju na den dva bochníky chleba. (smích) 

A kdy vás napadlo stát se náhradní matkou? 

Myšlenku pomáhat jsem měla v hlavě vždycky. Darovala jsem krev, chtěla jsem i kostní dřeň nebo plazmu, ale to nešlo. Donosit někomu dítě mě napadlo dokonce ještě dříve, než jsem měla vlastní. A když byly na světě dvě mé děti, povídám svému muži: „Co kdybychom někomu nešťastnému takhle pomohli?“ Prostě mě to jen tak napadlo, když jsem to viděla na internetu, a začala jsem ty stránky pročítat. 

Co na to manžel říkal? 

Souhlasil. Ale ještě než jsme to zrealizovali, znovu jsem otěhotněla sama a donosila jsem své vlastní třetí dítě. Po roce mi ale ta myšlenka zase nedala spát. Studovala jsem ty stránky a viděla spoustu osudů. Jsou tam třeba i mladé ženy, třicetileté, ale ty mají podle mě ještě čas. Sama znám případ, kdy lidé nemohli mít dítě, adoptovali holčičku a pak se stal zázrak a paní otěhotněla. Když máte u sebe dítě a staráte se o něj, hormony fungují jinak. Teď jsou šťastní, mají i své dítě. 

Budoucí rodiče jste tedy vybírala podle věku? 

Těm mladým nechávám ještě prostor. Ale jinak jsem šla za svým cílem – chtěli jsme původně ještě chvíli vyčkat a sledovat ty páry, jak se jim v jejich snaze o umělé oplodnění daří. Nakonec jsem ale do toho šla téměř hned. Ozvala se mi paní z Bratislavy a ta měla podle mě přednostní právo na své dítě. 

Proč? 

Protože už jí bude padesát let, i partnerovi. Začali jsme si mailovat, sešli se. To je hrozně důležité, poznat se. A pak jsme zajeli do Brna na kliniku a udělali, co je třeba. Představte si, že měli zmrazená poslední dvě embrya. A poprvé se to celé nepodařilo. Až to úplně poslední se „chytilo“, jako by vědělo, že jinak už zůstanou bezdětní. 

Z toho úplně mrazí. Co jste musela podstoupit zdravotně? 

Podrobný rozbor krve a dvouměsíční hormonální léčbu. Samozřejmě mě provázely i obavy, zda bude všechno probíhat v pořádku. A s rodiči jsme měli jasnou dohodu: Pokud by testy prokázaly, že dítě může být postižené, šla bych na potrat. Myšlenka, že bych někomu donosila dítě a ono bylo postižené, pro mě byla nepřípustná. 

Jaké bylo těhotenství s „cizím“ plodem v děloze? 

Ve čtvrtém měsíci jsem krvácela – jde přece jen o cizí těleso ve vašem těle a to se s tím asi nechtělo smířit a přijmout ho. Hladila jsem si tehdy břicho a prosila miminko, ať vydrží. Týden jsem byla v klidu a všechno se dalo do pořádku. 

Jinak jste to musela prožívat i psychicky… 

Je to jiné. Když nosíte své dítě, chystáte se i na to, že ho budete vychovávat, řešíte peníze, co kde doma bude… A kdyby bylo na mně, já už si v sedmatřiceti na miminko připadám i stará, další dítě bych nechtěla. Ale ten pocit darovat někomu něco takového je neskutečný. To byste musela zažít. Hlavně po porodu. 

Ale zpátky k těhotenství – povídala jste si třeba s bříškem, což se běžně dělá? 

Celé těhotenství jsem prožívala s tím, že se na to dítě nemohu citově vázat. Pořád jsem si uvědomovala, že vlastně není moje. A představte si, co se dělo – když jsem to nahlas řekla břichu, tak mě v něm malá začala neskutečně kopat! Říkala jsem jí: „Nemohu se na tebe vázat, jen tě donosím a pak půjdeš ke své mamince.“ A ona mě při tom hrozně kopala, jako by se mi chtěla pomstít. Když teď vidím, jak je šťastná a má všechno, co potřebuje, je to krásný pocit. 

Jak probíhal porod? Byli u něj rodiče? 

Nestihli to! Den předtím jsem jim totiž volala a byl to zatím planý poplach. Takže další den jel se mnou manžel. Všechno ale fotil, aby pak měli vzpomínku na to, jak se malá narodila. Po porodu jsem ji měla u sebe, ale nechala jsem si léky zastavit kojení. Domů si holčičku odvezli už její rodiče pár dní poté. 

Vzpomínáte na chvíli, kdy ji poprvé uviděli? 

Jako by se najednou lekli. Dívali se na ni, ona byla v pohodě, zatím neplakala. Bázlivě si ji vzali do náruče a smutně se na ni dívali. Tak jsem se zeptala: „Vy ji nechcete?“ Kdyby byli řekli, že ne, nechali bychom si ji, tak jsme byli rozhodnutí. A pak tatínek řekl: „Co blázníš? Tak dlouho jsme za ni bojovali, a teď bychom ji nechtěli? Musíme si zvyknout, dát tomu čas.“ 

Šestinedělí ale řídí hormony, ne rozum. Jak jste to zvládla? 

Neměla jsem šestinedělí jednoduchá ani u svých dětí, zažila jsem poporodní depresi. Ale po šesti týdnech byl najednou klid. Tentokrát jsem nekojila, takže jsem to celé neprožívala tak intenzivně, ale smutno mi bylo. Hlavně po návštěvách nové rodiny. 

Máma nahrála synovi srdceryvný vzkaz. Pak ho dala k adopci

Stýkáte se? 

Samozřejmě. Poprvé jsme se viděli dva týdny po porodu – měli kruhy pod očima. Celé noci u malinké probděli, protože se báli, že se třeba udusí. Za další dva týdny už si rozdělili noční služby. 

A kdy vám bylo nejvíc smutno? 

Když jsem je třeba viděla, jak si s ní nevědí rady, když pláče. Byli zoufalí. A když jsem přijela na návštěvu, vzala si ji a začala jí povídat, ztichla. Jako by věděla, že jsem to já. Protože jsem na ni celých devět měsíců mluvila. V tu chvíli mi to bylo tak hrozně líto, že jsem musela odjet. 

Teď jste svou touhu pomáhat naplnila? 

Ještě nekončím! Už mám vyhlédnutou další rodinu – paní je šestačtyřicet a pánovi padesát. Ještě jim chci také pomoct k miminku. Když vidím internetové stránky a diskuse, je to smutné. Devět set tisíc korun odměna? Takhle veřejně o tom psát? Je to jako obchod s bílým masem. Já to dělám pro svůj pocit, nezajímá mě nějaká suma peněz. Jdu do toho s tím, že můžu někomu pomoct. O celém náhradním rodičovství by se mělo více mluvit – pro někoho je to jediná možnost mít dítě. Všichni se ale bojí o tom mluvit nahlas nebo nějakou ženu přímo oslovit, zda by jim nepomohla. Pak bohužel zbývá ten anonymní internet.