[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pamatujete si to společné těšení se na to, až se miminko narodí? Já na to nezapomenu nikdy. A taky na náruč mého muže, který říkal to jediné důležité: „To zvládneme!“ Měl pravdu, zvládáme. Jako rodiče to myslím celkem dáváme. Ale jako partneři? Byli jsme dlouho jen máma a táta. Dcera se stala tématem číslo jedna a v těsné řadě za ní se držela trojka: hypotéka, dům, peníze. „Ano, tohle umí narození dítěte. Vždycky s sebou přináší větší či menší riziko, že se vztahem zamává a partneři se od sebe odpojí, protože do popředí se dostává potřeba zabezpečit dítě, naše rodičovská úloha, nutnost zabezpečit ten vnější rámec bezpečí – a teprve pak se snažíme zabezpečit sebe tak, abychom měli dostatek energie a ještě si ideálně svůj život užívali,“ potvrzuje párový terapeut Mgr. Pavel Rataj.
A podle něj je to dokonce do určité míry logické. Proč? Už třeba proto, že geneticky jsme jako živočišný druh byli vždycky předurčeni k tomu starat se o svá mláďata. Ale partnerství? „To je tady teprve krátce, je to novodobá záležitost, kterou v genech na rozdíl od péče o mláďata nemáme, a proto partnerskou dovednost také vlastně celkem snadno zapomínáme,“ vysvětluje odborník. Navíc je miminko na nás, maminkách, doopravdy závislé. Víme přece, že co jako mámy a tátové dáme svému dítěti v rámci rané vazby, z toho ono bude čerpat do určité míry svou vnitřní integritu, klid a jistotu po celý svůj život.
„To přece prokázal i profesor Matějček, který dokonce definoval jako zásadní první tři roky života dítěte. A i když už dneska máme spíše trend vytvářet dětské skupiny pro děti do tří let, aby se maminky mohly vracet zpátky do práce, pravdou zůstává, že každý měsíc, který v tomto raném období dítěti dáme, se počítá a sehraje roli v takzvaném primárním programu bezpečí dítěte,“ popisuje Pavel Rataj s tím, že je samozřejmě v tom dennodenním nastavení mámy na plný úvazek (potažmo pracující mámy) až absurdně těžké najít jakýkoli prostor navíc. A když už ho máme, stojíme před rozhodnutím, jestli ho dáme sobě, nebo investujeme právě do vztahu.
Ano, když už můžeme, dáme často ten volný prostor sobě. Tak vám to přece často doporučujeme i my, abyste nejprve zajistila „svoje funkce“, protože pak se vám bude snáze zajišťovat pohoda v rodině. Jenže co bude po tom kafi nebo procházce? Pak se stane zázrak, vrátíme se domů, zažijeme bezuzdný sex a partnerství bude v pořádku? „Když vy se z toho lesa vrátíte nabitá energií, najdete doma unaveného muže – z práce, z toho, že se zatím staral o vaše dítě, a zase se energeticky úplně míjíte a nejste schopní se potkat na to, abyste se společně soustředili na vztah. A tak se plíživě partnerství odkládá. S počtem dětí se zvyšují také úkoly a starosti, kterým je třeba věnovat pozornost – no, a najednou je těžké vrátit se k tomu, co bylo předtím, k samotnému partnerství,“ vysvětluje párový terapeut.
Místo sdílení, vzájemnosti, soužití se stupňují konflikty, sexuální frustrace, samota, únava, pocit, že „jsem na všechno sama, sám“. Míjení se přibývá, a když už se potkáváte, tak nad každodenním „hlášením“ o pokrocích vašeho dítěte, o stavu účtu nebo o nákupu na další dny. Kde jste vy? Kde je vztah? Odložený určitě nevydrží na dobu neurčitou. Vzdálíte se tak moc, že jednoho dne nevíte, jestli se ještě dokážete k sobě vrátit zpátky. Zatraceně, proč se ten vztah rozpadá kvůli milovanému dítěti, vždyť to není fér?!
Dítě je v tom nevinně. To je mimochodem jedna z věcí, kterou při partnerských potížích těžko chápeme. A podle Pavla Rataje se nemůžeme mýlit víc, než když jako příčinu vidíme příchod potomka. „Pokud říkáme, že dítě nám rozložilo partnerství, pleteme se. Jediné, co rozkládá partnerství ve vztahu, do kterého přibyla role rodičů, je neschopnost partnerů nastolit si rovnováhu. Protože to je to, co je potřeba udělat – nastavit si, jak já budu rodičem, partnerem a kolik toho dám sobě samotnému. To dneska učím už v rámci předmanželské přípravy, ale dopředu s tím počítá málokdo. Dítě je jen vnější faktor, situace, na kterou já neumím dlouhodobě reagovat, nebo na to nemám připravené dovednosti. Je to jen o mně, o tom, jak umím rozpoznat a zpracovat zátěžovou situaci.“ Takže smůla, na příchod miminka se nedá vymlouvat. Tak jako tak by se zřejmě objevily jiné okolnosti, jejichž vinou by vztah začal skomírat. Je to ve vás. A když je to ve vás, tak to vy také přece můžete napravit.
Jasně, řeknete si, chce to společné aktivity. Zajímavé dovolené, pravidelný středeční sex a každý druhý pátek v měsíci rande bez dětí. Hlavně se udržet pořád v pohybu a nesedět doma u televize, že ano! „Jenže, i když budete roky jezdit na zajímavé dovolené, najednou možná stejně zjistíte, že máte svět procestovaný a vztah pořád nic moc. Takže co, dáte swingers? Tohle je totiž typické hledání zážitků přes vnější podněty, ale o tom to není. Vztah posouvají vnitřní podněty, které je potřeba pokusit se aktivovat. Aktivovat to samotné partnerství. A to znamená hodně dřiny,“ přiznává na rovinu terapeut. Tím aktivátorem bude pro každý pár něco jiného. Při hledání takového „aktivátoru“ je důležité udržet několik obecných zásad. Třeba vědomí, že máte umět přijímat toho druhého, ale zároveň se nevzdávat sebe. Vědět, kdo jste uvnitř.
„Protože když se pro vztah nebo rodičovství vzdáte sebe, žijete ze vzpomínek na minulost, z těch dovolenkových plánů v budoucnosti, žijete skrze děti a zarputile se snažíte o jediné – nepotkat se se zoufalou přítomností, sami se sebou, protože už ani nevíte, kdo jste, anebo to vědět nechcete. Tak to může mít jeden z páru, ale také oba. A najednou zjistíte, že jste prožili celý život odpojeni sami od sebe, od toho druhého i od vašeho vztahu,“ dodává Pavel Rataj.
Klíčový je například moment, kdy se váš muž vrací po práci domů. Obvykle se těšíme na to, že dítě předáme mezi dveřmi. Ale on i táta přichází po celodenním vypětí domů a čeká náruč své ženy. Úsměv svého dítěte. Vždyť přece celý den makal, abyste se všichni měli dobře… A pak otevře dveře a do deseti minut se zhádáte? Zkuste to tak, jak doporučuje Mgr. Pavel Rataj: Důležitá je mentální příprava na to, že se na konci každého dne spolu potkáte. Ještě než slyšíte vy klíče v zámku, měla byste se vnitřně ladit na příchod svého muže, jako by v sobě vnitřně obhospodařovat vědomí, že nejste jen rodiče, ale jste i partneři. Že se domů blíží nejen otec vašeho dítěte, ale i váš partner. Velké divy umí takzvané připojovací rituály. Je zásadní umět nechat příchozího partnera vydechnout a pak si k sobě na chvíli sednout a dopřát si trochu přiblížení, vzájemného kontaktu, protože po jeho příchodu z práce je to stejné jako ráno po probuzení – detaily pak rozhodují o tom, jaký budete mít den. Když mu hned mezi dveřmi dáte dítě s tím, že teď začíná „šichta“ jemu, hezký ten zbytek dne nebude ani omylem.
Článek vyšel v časopise Maminka a na web byl redakčně zkrácen. Nové číslo Maminky se slevovými kupony můžete koupit v trafikách nebo na ikiosek.cz/maminka. Tady si můžete objednat i předplatné s dárkem.