Maminka.czRodina

(Ne)šťastný start do nového života

Dita Mrázková 5.  5.  2009
(Ne)šťastný start do nového života
Období před porodem i po porodu je pro nastávající maminku plné silných prožitků a velkých změn. Nejsou to ale vždy jen momenty dokonaleného štěstí. Přijdou i chvíle strachu a smutku, ale nezbývá než se se všemi nástrahami osudu poprat.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vysvobodil mě až císařský řez

Petra (28), Milan (26), Emma (1)

Mé těhotenství bylo plánované a s partnerem jsme se na miminko moc těšili. Všechno probíhalo skvěle. Přibrala jsem jen 10 kg, nohy mi neotékaly a pracovat jsem přestala měsíc před porodem. Protože vše probíhalo tak hladce, ani ve snu mě nenapadlo, že by porod mohl být nějak hrozný. Týden před termínem jsem byla na kontrole, vše bylo v pořádku a pan doktor si mě objednal na další kontrolu. Byli jsme dohodnuti, že půjdu zároveň na ultrazvuk, aby se zjistilo, jak je miminko veliké. Termín porodu byl vypočítán na 27. února, ale pan doktor říkal, že to vypadá, že budu přenášet.

Jenže 26. února mě ve dvě hodiny ráno vzbudily kontrakce po deseti minutách. Snažila jsem se na to nesoustředit, ale interval mezi kontrakcemi se zmenšoval. A tak, když byly po sedmi minutách, vzbudila jsem přítele a jeli jsme do porodnice. Tam jsem pak celý následující den strávila na pokoji, kdy jsem měla kontrakci maximálně jednu do hodiny. Ve čtyři hodiny přišel můj gynekolog a oznámil, že mě vyšetří a uvidíme, co dál, protože jsem měla pozitivní GBS bakterii a bylo nutné porodit do 24 hodin od odtoku plodové vody. Z tohoto důvodu jsem dostávala 24 hodin kapačku s antibiotiky a čípek. Ten začal fungovat během deseti minut a mně začala muka. Kontrakce byly po dvou minutách a jediné místo, kde se daly vydržet, bylo ve sprše, pod teplou vodou.

Po dvou hodinách jsem dostala klystýr, ale nastala další hodina čekání. Kontrakce byly stále po dvou minutách, ale já se bohužel neotvírala. V sedm večer jsem si myslela, že už porodím, protože kontrakce nabíraly na intenzitě. V devět večer mi píchli epidurál. Pak jsem si vysloužila první infuzi s oxytocinem a teprve nastaly chvíle, na které už ani nechci vzpomínat. Kontrakce po jedné minutě! O půlnoci mě pan doktor vyšetřil a řekl, že porod bude nejdřív za hodinku. Ve dvě hodiny ráno mě vyšetřila porodní asistentka a vysloužila jsem si dvě infuze s oxytocinem, protože jsem byla otevřená pouze na tři centimetry! V šest hodin ráno jsem myslela, že je opravdu můj konec. V sedm mě pan doktor vyšetřil a sdělil mi tu hroznou zprávu: otevřená na šest centimetrů! Dostala jsem další infuzi a už jsem jen plakala.

V půl deváté přišel doktor z ranní směny a řekl, že jdeme rodit, protože už je to skoro třicet hodin po odtoku vody. Myslela jsem, že není nic horšího než kontrakce po minutě, ale to jsem se mýlila. Porodní asistentka mi vysvětlila, kdy a jak mám tlačit a začal porod. Snažila jsem se, ale už jsem neměla sílu. Sestřička mi tlačila na břicho, až mi zlomila žebro, což jsem zjistila až měsíc po porodu. Nejhorší bylo, že už jsem se ani na miminko netěšila. V půl desáté doktor rozhodl, že porod ukončíme akutním císařem. Konec kontrakcím, konec veškerému zlu. A tak se nám přesně v den termínu 27. 2. 2008, po šestnácti hodinách kontrakcí, narodila Emmička. Dnes už je všechna hrůza zapomenuta, Emmička nám to stonásobně nahradila. Možná jí i brzy pořídíme sourozence…

Porodila jsem o 6 týdnů dřív

Hana (24), Pavel (23), Klárka a Kubík (14 měsíců)

Celé mé těhotenství probíhalo naprosto bez problému, až na to, že jsem byla od třetího měsíce na rizikovém těhotenství kvůli tomu, že jsem čekala dvojčátka.

Když přišel den D, bylo to šest týdnů před termínem. Ve dvě hodiny ráno mi začaly bolesti po pěti minutách. Řekli jsme si s přítelem, že radši pojedeme do porodnice. V porodnici mi udělali ultrazvuk a řekli, že miminka jsou otočená hlavičkami dolů, takže rodit budu přirozenou cestou. Doktor pak rozhodl, že si mě tam nechají a udělají vše pro to, abych rodila ten den, ale že neodhadnou kdy přesně.

Přítel zůstal celou dobu se mnou a moc mě podporoval. V jedenáct dopoledne mi doktor napíchl plodovou vodu, ale porod se pořád nerozbíhal, tak mi dávali různé výživy a nakonec ve tři odpoledne vyvolávací kapačky. Bolesti jsem pak měla po minutě, takže přišel doktor s tím, že začneme rodit. První se narodila Klárka a za pět minut nato Kubíček. Kubu museli ihned převézt na jednotku intenzivní péče, protože nemohl dýchat. Tam byl asi dva dny, pak ho převezli za sestřičkou na novorozenecké oddělení, kde si oba v inkubátoru pobyli čtrnáct dní. Bohužel nastaly ještě další komplikace. Kvůli tomu, že byla Klárka s Kubou nedonošení (porodila jsem o šest týdnů dřív), museli podstoupit cvičení Vojtovy metody. Bylo to pro ně asi dost bolestivé, moc se jim to nelíbilo a při cvičení hodně plakali.

Kubík navíc dostal rotaviry, kvůli kterým musel být v nemocnici na kapačkách zavedených do hlavičky. Po měsíci nás potkal ještě zápal plic, který jsme však už léčili doma antibiotiky. Myslím si, že ty časté nemoci, kterými jsme si prošli, byly dány předčasným porodem a tím, že jsem nekojila. Miminka byla 14 dní v inkubátoru a já mlíčko jen odstříkávala. Bohužel se objevil zánět, napřed v pravém a pak v levém prsu, tím se mi postupně mléko ztrácelo a už nestačilo pro oba dva. Musela jsem tedy přikrmovat. Miminkům to zachutnalo a pak už odmítala pít moje mléko. Dnes je dvojčátkům 14 měsíců a jsou to ta nejúžasnější miminka na světě. Velké poděkování patří mému příteli, který byl moc statečný a celou dobu byl se mnou.

I když někdo říká, že se vícečata zvládnout nedají, věřte, že na začátku je to sice hodně těžké, ale zvládnout se to dá. Nic jiného vám stejně nezbývá. Radost a spokojené úsměvy Klárky a Kubíka mi za všechny ty nesnáze rozhodně stály.

Nad vodou mě držely moje děti

Simona (39), Filip (9), Pavel (17 měsíců)

Náš příběh začíná jako tisíce jiných, bohužel s méně šťastným koncem… S Pavlem jsme se do sebe zakoukali už za mých studiích na střední škole. Naše cesty osudu se však naplno spojily až po téměř 11 letech. A první miminko na sebe nenechalo dlouho čekat – Filípka jsme si nadělili k mým narozeninám. Bylo to nádherné období, plné lásky. Roky utíkaly a na naléhání Pavla jsme si po osmi letech pořídili další miminko. Přál si přírůstek pro změnu k jeho kulatinám, těšil se na dvojnásobnou oslavu. Termín nám vycházel téměř přesně. Oba jsme chtěli holčičku. Těhotenství jsem si náramně užívala. Ale naše radost a pohoda trvala jen do osudné soboty… V ten den jsme měli posezení u přátel.

Navečer jsme se s Filípkem vraceli autem domů, Pavel na své terénní motorce jel o něco později za námi. Po příjezdu mnou najednou z ničeho nic projela náhlá a silná nevolnost.

Zavolala jsem na mobil Pavlovi, který stále nejel, telefon byl však nedostupný. Začala jsem mít zlé tušení, které se bohužel potvrdilo: zanedlouho mi zavolal švagr se zprávou, že se Pavel srazil s osobním automobilem. Jak těžká nehoda byla, jsem se dozvěděla až po příjezdu do nemocnice. Diagnóza byla zdrcující: mnohačetná poranění hlavy, hrudníku a dolních končetin a stav bezvědomí. Pavel se podrobil operaci, ale jeho stav byl velmi vážný. Denně jsme za ním dojížděli a na doporučení lékařů jsem mu pouštěla jeho oblíbenou hudbu a vyprávěla jsem mu u lůžka denní prožitky. Prostě jsem věřila, že se z toho dostane. Dvanáct dnů byl stav kritický, ale žili jsme v naději, že se zase brzo uvidíme.

Třináctý den svůj boj o život Pavel prohrál.

Dny do pohřbu a stejně tak i pohřeb samotný jsem nevnímala. Nechtělo se mi žít, život pro mě ztratil smysl. Nad vodou mě držel jenom Filípek a také miminko v bříšku. Začala jsem si přát, aby to byl chlapec a nesl jméno po svém otci. Bohužel ztráta milovaného člověka způsobila, že jsem začala trpět nespavostí a lékaři byli nuceni předepsat mi lehká sedativa. Pomohlo mi ale to, že jsem převzala po manželovi podnikání, nechtěla jsem, aby jeho práce přišla vniveč. Díky spoustě pracovních povinností nebylo tolik času utápět se v bolesti. Měla jsem jen strach, jestli se naše rodinná tragédie neprojevila nějak negativně na plodu. Vyšetření ale prokázala, že se miminko vyvíjí bez problémů. Týden jsem přenášela a nakonec spatřil světlo světa malý Pavlík přesně dvacet dnů před manželovými narozeninami. Byl dárkem celé naší rodině. Přes všechnu tu bolest, smutek a trápení se za pomoci rodiny a přátel snažím jít dál. Mám dva krásné kluky, kteří mě budou ještě moc potřebovat, a ráda bych jim nahradila i lásku jejich skvělého tatínka. Doufám, že se mi to aspoň trošku podaří…

Témata: Časopis Maminka, Rodina, Šťastný, Život, Star, Života, Odtok vody, Živo, Doporučení lékařů, Rodinná tragedie

Video