[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Taky na ně občas upírá prázdný pohled a připadá vám ztracený? Vyzpovídali jsme pro vás tatínka dvou dcer. Zajímavé čtení…
Vážně jsem netušil, že mi moje vlastní děti občas tak hrozně polezou na nervy. Dcery mám dvě. Tříletou a roční. Když přijdu večer z práce a holčičky jsou v pyžamech, jsou to ta nejsladší stvoření na světě. Tak půl hodinky se s nimi stihnu mazlit a pak manželka nastupuje s nekompromisní večerkou. Občas je mi dokonce líto, že je tak drsná a nedovolí nám být společně delší dobu, ale chápu, že se snaží nastavit nějaká pravidla. Na stranu druhou vůbec netuším, proč na nich trvá tak radikálně. I já přece občas poruším půlhodinu na oběd a vydám se na dobré jídlo do kvalitní restaurace, abych si trochu užil, a na hodinu nehledím…
Moje žena vypadá poslední dobou mírně pobledle, takže jsem jí na dnešek naplánoval vycházky. Vyrazí si s kamarádkou na oběd, pak ke kadeřnici a na masáž a domů se mi vrátí úplně nová osoba. Zklidněná, nebude hystericky reagovat na moje požadavky teplých večeří, třeba s ní bude zase trochu legrace jako kdysi, než jsme měli děti… A já si užiju odpoledne se svými vymydlenými sluníčky. A přesvědčím svou ženu, že to zase není taková dřina starat se o dvě roztomilé princezny.
Manželka odešla, a jen co za ní zaklaply dveře, zjistil jsem, že moje plány dostávají povážlivé trhliny. Sluníčko zašlo za mraky a já místo vycházky musím okamžitě vymyslet náhradní program. Do deště přece jen nejsem připravený vyrazit. Takže vyndám Duplo a navrhuji holčičkám, že si budeme koncepčně hrát a stavět domečky pro panenky. Jak to, že tahle hra baví jenom mě? Holky po třech minutách ztrácejí zájem a já zjišťuji, že u kostek sedím sám.
Tříletá Mařenka se odebrala k DVD přehrávači a dožaduje se jakési pohádky, kterou tedy rozhodně pouštět nebudu, protože to není výchovné. Roční Majda sedí u otevřené pračky a velmi důkladně rozděluje špinavé prádlo na hromádky. Spodní prádlo na gauč v obýváku, použitá trička na postel v ložnici a zbytek pod svou postýlku. Snažím se jim vysvětlit, že takhle se nic nenaučí.
Prádlo uklízím, ale než mám čas věnovat se jim, obě už společně kramaří v kuchyni, vyndávají na podlahu hrnce a chystají se mi uvařit večeři, abych prý neměl hlad.
Jenže u toho dělají takový randál, že mě chuť na jídlo přechází. Než uklidím kuchyň, ubíhá další hodina z času, který jsem chtěl se svými dcerkami nějak smysluplně využít. V okamžiku, kdy si otevřu nealko pivo, vzpomenu si, že manželka říkala něco o svačince. Usazuji tedy holky ke stolu a nakládám jim připravené porce vitaminů a minerálů a nevím čeho. Holky z mého pohledu nejspíš poznají, že sám bych podobnou patlaninu nejedl, takže začnou vřískat, že je to „ee“… a papat nechtějí.
Dožadují se rohlíčku. Dostanou ho, protože malé děti by hlad mít neměly. K němu Mařenka ukořistí můj párek, který jsem si pečlivě naservíroval, a v ten okamžik spustí Majda, že chce taky. Pro klid v rodině dostane kousek, který v ní zmizí tak rychle, že nestačím zírat. Dožaduju se spojenectví a další kousek uzeniny prodávám za slib, že nic neprozradíme mamince. Našlehaný tvaroh s cereáliemi a ovocem spláchnu do záchodu. Než se vrátím, Mařenka kečupem maluje obrazce po stole, Majda po sobě.
Uklidím kuchyň, vyluxuji drobky, převleču děti a v okamžiku, kdy si chci sednout na pár minut k internetu, mladší dcera předvede, jak se naděluje do plenek. Je to možná nechutné, ale ona hmota jí leze i na tričko a za krk, takže jdeme znovu do sprchy. Vzhledem k tomu, že se blíží pátá hodina, osprchuju i starší dceru, obléknu obě do pyžamek a rezignuji. Pouštím DVD s Křemílkem a Vochomůrkou, usedám vedle nich na pohovku a zhluboka dýchám. Obě spokojené holčičky se ke mně přitulí a všichni během deseti minut usínáme.
Probouzí nás příchod manželky o hodinu později… A přesně podle špatného scénáře se rozpoutává peklo. Nezvládl jsem totiž podle ní ani to základní. Ach jo.
I po posilujícím spánku se cítím absolutně schvácený. Naše děti naopak. Nabraly druhý dech a zkouší znovu, co rodiče vydrží a ony dokážou. Zvládají toho hodně. Moje žena taky. Místo klidného večera nás čeká boj s dětmi, které posilněné nezvykle načasovaným odpoledním spánkem absolutně odmítají jít ve vytyčenou hodinu do pelíšku, takže z večerního poklidu zbyly trosky.
Snažíme se oba zahnat malé barakudy do postýlek, ale vzhledem k tomu, že jsme ohleduplní k sousedům, nakonec to vzdáváme a dovolujeme jim, aby si hrály až do půl desáté. V okamžiku, kdy i druhá příšerka zavře oči, odcházíme s manželkou po špičkách z dětského pokojíčku – já mířím přímo do postele.
Žena za mnou přichází o pár okamžiků později. Naštvaná, že jsem nepochválil její proměnu. Jenže já si jí nevšiml. Pořád si totiž v hlavě opakuju jako mantru: „Vydrž, chlape, zítra jdeš do práce, kde jsi respektován a tvoje příkazy poslouchají i dospělí.“ Usínám s pocitem, že na rodičovské dovolené bych tedy ani náhodou být nechtěl. Těším se, až se zítra vrátím z práce a doma mě přivítají dva vymydlení andílci… A všechno bude, jak má být. Bráno mojí optikou.