Maminka.czChování a vztahy

Neumím prohrávat!

Jana Benešovská 28.  8.  2010
Spokojit se s občasnou prohrou či druhým místem? Ne! Vy potřebujete být ve všem „nej“. Jenže být nejlepší je vyčerpávající a sebedestruktivní. Přestaňte se s každým srovnávat a naučte se být sami sebou!

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Petra si založila vlastní firmu a investovala do ní veškerý čas i energii – přesně podle hesla: když už něco buduju, tak ať to stojí za to. Společnost se brzy rozrostla, jenže Petra nedokázala delegovat povinnosti a brala vše na sebe.

Byla přesně ten typ: Všechno chci zvládnout, všude chci být první a neumím prohrávat. Jenomže hodiny strávené prací přibývaly, až Petra skončila v nemocnici pro totální vyčerpání.

Jak se ukázalo, její pocit nepostradatelnosti a neschopnost prohrávat zřejmě vzešla z rodiny, od chytrého, leč uštěpačného a ironického otce, od kterého nikdy neslyšela pochvalu.

„Potřeba vítězit, dokazovat si, že jsme lepší než druzí, souvisí s úrovní našich aspirací. Vysoké aspirace mohou být generalizované – pak se snažíme „vítězit“ prakticky ve všech oblastech a činnostech, které umožňují srovnávání s druhými. Na druhou stranu jsou však i lidé, kterým jako by jakékoli aspirace chyběly. Třeba proto, že na ně byly v dětství kladeny tak vysoké nároky, že jim nebyli s to dostát.

Pro ně je pak absence aspirací v dospělosti obranou před neúspěchem,“ říká psycholog Petr Šmolka a dodává, že s prvky soupeření se nesetkáváme jen u lidí, ale i u tzv. nižších živočichů. U nich jsou však spojeny s reprodukčním chováním, na rozdíl od člověka, který soupeří i v činnostech pro přežití nepodstatných – třeba ve sportu. „Částí je na vině výchova, částí i kultura daného společenství a jím nabízené identifikační vzory,“ dodává odborník.

Slova „neumím prohrávat“ slýcháme z úst sportovců, kteří neschopnost přijmout porážku prezentují jako cosi pozitivního, co je přivedlo k úspěchu. „Pokud nás případná porážka stimuluje k ještě většímu úsilí, pak lze tuto vlastnost nesporně považovat za pozitivní. Výjimkou však není ani opak, kdy nás případná porážka na dlouhou dobu zcela paralyzuje; pak půjde o charakteristiku, která nám život dost komplikuje,“ vysvětluje psycholog. Umění prohrávat se výrazně pojí s dětskými zkušenostmi.

Petr Šmolka proto doporučuje rodičům nenechávat děti vždycky vítězit – třeba i v banálním Člověče, nezlob se – a naučit je přijímat porážky s tím, že neznamenají fatální selhání a že po nich mohou přijít další vítězství. „Na své děti bychom měli mít přiměřené nároky, ideálně jen o málo vyšší, než je jejich standardní výkonnost. Už proto, aby musely vynaložit alespoň nějaké úsilí vedoucí ke zlepšení, aby ale zároveň měly šanci uspět a našim nárokům dostát.

Za předpokladu vynaložení přiměřeného úsilí by pak počet úspěšných pokusů měl být o něco vyšší než počet pokusů neúspěšných,“ dodává odborník. Naučit se přijímat porážku v dospělosti je složitější, ale není to nemožné. Návod, jak na to, naleznete v infoboxu pod článkem.

PhDr. Petr Šmolka: Jak se naučit prohrávat v dospělosti?

Na co máte talent?

Přestaňte bezcílně bloudit v houštinách talentů. Vytipujte si pro sebe ty oblasti, ve kterých jste opravdu dobří a v nich se potom snažte o úspěch.

Oceňte úspěchy druhých

Naučte se radovat z úspěchů ostatních. Jejich respekt a sympatie si tím získáte snáz než tím, že se je budete snažit vždy a za všech okolností porážet.

Vítězové bývají osamělí

Opravdu totiž není snadné najít si blízký vztah s někým, kdo cíleně kráčí od jednoho vítězství k druhému, jak vám potvrdí každý, kdo se dostal na vrchol.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Petr Šmolka Jak, Generali