[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Mamíííí, já se nudím!!" Klasická hláška, ze které časem začnou vstávat vlasy na hlavě každému rodiči. Obzvláště, pokud ji slyší každý den! Jak malé znuděnce zabavit? A je to vůbec vaším úkolem a povinností, nebo by to už od určitého věku měli potomci zvládnout sami? A co dělat, když je prostě nezajímá vůbec nic?
Proč si dnes tolik dětí stěžuje, že se nudí a vůbec nic je nebaví? Můžou za to zrychlená doba, povrchní společnost potlačující přirozenou zvídavost nebo rodiče, kteří nezřídka své potomky přeceňují a nakládají na jejich bedra nezvladatelné nároky? Takoví přestimulovaní malí perfekcionisté, kteří se v jednom kuse honí za svými (a rodičovskými) metami, to prostě jednoho dne vzdají. Ano, i školáků se už týkají potíže typu únavový syndrom nebo syndrom vyhoření.
„Ach jo, nudím se, mami, nevím, co mám dělat. Podobná oznámení slýchám od dcery snad ob den. A někdy už mi opravdu tečou nervy. Snad tisíckrát jsem se snažila vysvětlit, že je přece dost velká, abych jí nemusela věčně stát za zadkem. Navrhuji opakovaně, ať mi něco hezkého nakreslí nebo vymodeluje, zahraje plyšákům loutkové divadlo, vytáhne ze šuplíku stavebnici nebo jde se mnou upéct bábovku. Dokonce už jsem jí nejednou nějakou činnost doslova nařídila (a ano, pod pohrůžkou například zákazu televize nebo návštěvy kamarádky) a uchýlila jsem se i k nátlaku ve smyslu: jestli si něco nenajdeš sama, práci pro tebe okamžitě najdu. Do ničeho se jí nechce, k jakékoli aktivitě ji musíme téměř nutit, málokdy ji něco opravdu nadchne. Uvědomila jsem si, že máme problém, který je hlubší než jen to, že se naše dítě zkrátka nudí. V čem to je? Nuda sama o sobě určitě není hlavním viníkem, je jen vedlejším příznakem. A pak jsem na to přišla: moje dcera prostě a jednoduše neví, co znamená být pilný, pracovitý, něčím nadšený a zaujatý. A rozhodla jsem se ji to naučit,“ říká Andrea (36), maminka sedmileté Johanky.
Realita je taková, že některé děti jednoduše mají od přírody dány fantazii, zvídavost a kreativního ducha, baví je zkoušet nové věci a neustále něco objevovat. A jiné jsou zase tak trochu lenoši a peciválové a často působí, jako by je nezajímalo vůbec nic, u žádné činnosti nevydrží a nedokážou se do ničeho pustit s opravdovým elánem a zaujetím. Před rodiči pak vyvstává důležitý úkol: naučit je, jak v sobě probudit přirozenou zvědavost a zájem. Jak dětem pomoct a motivovat je?
Spolu se svými dětmi se už od nejútlejšího věku pokoušejte hledat, co je zaujme a zabaví, pečlivě potomky pozorujte a všímejte si, u čeho vydrží delší dobu, v čem vynikají a pro co vykazují určité nadání a vlohy (činnosti, ve kterých je dítě třeba napřed před svými vrstevníky, ho pravděpodobně budou zajímat a bavit i později).
Jak známo, děti se učí nápodobou, kopírují vás, rodiče, vy jste pro ně největším vzorem. Když odmalička vidí, že jste aktivní, ukazujete jim své záliby a zájmy, případně je do nich rovnou zapojíte (cvičení a pohyb, četba, malování, vaření, zahrádkaření atd.), budou takové chování považovat za normu. Když bude ratolest vyrůstat „aktivně“, v prostředí, kde rodiče podnikají spoustu věcí, jezdí na výlety, hrají společenské hry, vyrážejí ven na kole, lyžovat a bruslit, zajímají je knihy nebo třeba zvířata, vezme podobný životní styl za vlastní, normální a přirozený. Zatímco když u rodičů uvidí pouze pasivitu a nezájem, bude je napodobovat.
Za žádných okolností dítě do ničeho nenuťte pod tlakem nebo za pomoci výhrůžek či ponižování. Může se stát, že ačkoli vy milujete horskou turistiku a neobejdete se bez lyžování a volejbalu, vaše ratolest talent ani nadšení pro sport nepodědila. A pokud k tomu dítko budete nutit, vypěstuje si k tomu odpor a začne protestovat. Takže pokud máte utkvělou představu, že dcerka musí zazářit v tanci nebo gymnastice, zatímco ona by mnohem raději navštěvovala kroužek ochotnického divadla a touží začít hrát na klavír, respektujte její rozhodnutí. Promluvte si, vyjděte vstříc jejím přáním, ale dohlížejte, aby se zvoleným aktivitám věnovala poctivě a naplno.
Je dobré už od malička učit děti, že každý má (alespoň někdy) právo na svůj vlastní prostor. Vštěpujte jim to, aby dokázaly respektovat, že i rodiče potřebují občas čas jen sami pro sebe a že není jejich povinností asistovat při každé aktivitě. I máma a táta mají nárok na odpočinek a není to ani trochu sobecké. Určitě je ale fajn to ratolestem vysvětlit, například: "Teď potřebuji půl hodiny, abych uvařila oběd (pověsila prádlo, odpověděla na e-maily, zavolala do banky, podívala se v televizi na zprávy…). Až zazvoní budík na mobilu (nebo třeba zvukové upozornění nastavené na minutce u trouby), půjdeme si zase společně hrát."
Zeptejte se dětí narovinu: Kdybyste mohly dělat úplně cokoli, co chcete, co by to bylo? Vyslechněte si návrhy a pak se společnými silami snažte najít kompromis, vymýšlejte způsoby, jak by alespoň něco z jejich nápadů šlo zrealizovat, a zdůrazněte, jakou snahu bude potřeba pro konkrétní cíle a plány z jejich strany vyvinout. Naučte je, že je jejich vlastní povinností, nikoli vaší, vypořádat se s nudou a podniknout kroky, které povedou k naplněnějšímu a produktivnějšímu životu.