[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jasně, mateřství většinou neprobíhá v duchu reklamy na plenky nebo nafintěných instagramových krásek objímajících rozesmáté děti. Možná je lepší připravit se předem na to, že si někdy ani nestihnete umýt vlasy a zrcadlo radši budete míjet, abyste se nemusela dívat na toho zombíka, který z něj na vás kouká. Pak budete možná skutečností příjemně překvapena.
Úplně nejlepší v mnoha ohledech ale bývá naučit se nemít očekávání vůbec žádná. Jako prvomatka jsem s tím, že to bude zpočátku mazec, teoreticky počítala. Jenže moje miminko plakalo tak nějak víc než ostatní děti. Dokonce i sestřička na novorozeneckém oddělení, která se stará dnes a denně o desítky miminek, zhodnotila, že je rozhodně nejnespokojenější ze všech „zúčastněných“. Přestože mlíko mi teklo horem dolem. To bylo taky asi to jediné, co ho dokázalo uklidnit. Nezapomenu na její větu, která se mi vybavuje v občasných situacích dodnes: „No, s tímhle vzteklounkem si teda užijete.“
V podobném duchu jako v porodnici to pokračovalo i doma. Chlapeček krásně prospíval, přestože měl dost silný reflux (prý normální), a celý den jsem s ním v podstatě chodila jak lev v kleci, chovala ho, krmila, přebalovala, chovala, chovala, chovala. A když jsem nechovala, neváhal i několikrát denně brekem promodrat. Propínal se do luku, lekal se i nepříliš hlasitých zvuků… A pak jsem zaznamenala takový zvláštní třes v ručičce. Jasně, miminka sebou škubají v šestinedělí poměrně běžně, ale tohle bylo jiné. Na neurologickém oddělení, kde jsme následně zůstali pár dní na pozorování, jsem poprvé zaznamenala – v našem případě vyřčený – pojem „syndrom dráždivého dítěte“.
Jak poznamenává dětský neurolog MUDr. Jan Hadač, Ph.D., z pražské Thomayerovy nemocnice, který vede aktuálně mimo jiné ambulanci vývojové neurologie, označení „syndrom dráždivého dítěte“ se příliš nepoužívá. „Nadměrná dráždivost neboli hyperexcitabilita se u novorozence či kojence projevuje různě a také má mnoho příčin. Proto se ani nejedná o vyhraněný klinický syndrom,“ vysvětluje. Podle jeho slov je třeba odlišit přechodnou hyperexcitabilitu, kterou dítě reaguje na akutní zdravotní obtíže nebo dočasný diskomfort, jako jsou břišní kolika, hlad, zima, prořezávání zoubků, a která s odstraněním příčiny vymizí, a na druhé straně pak déletrvající hyperexcitabilitu, která se projevuje v řádu týdnů i měsíců.
„Chronicky dráždivé děti často a neutišitelně pláčou, mohou mít malou potřebu spánku, horší příjem potravy se u nich někdy pojí s ublinkáváním, neprospíváním na váze. Na různé zevní i vnitřní podněty reagují přehnanou hybností, intenzivními úlekovými reakcemi, jako je rozhození ruček, dystonickými atakami, tedy náhlou změnou držení těla v šablonách primitivních reflexů nebo třesem brady, končetin,“ podotýká s tím, že některé ze zmíněných hybných příznaků, jako jsou úlekové reakce nebo třes bradičky při pláči, jsou zcela normální u novorozenců, ale jejich četnost a intenzita by v prvních třech měsících měly postupně slábnout.
Vzhledem k tomu, že hyperexcitabilitou se může projevovat celá řada nejen neurologických, ale i jiných nemocí, měl by dítě s těmito obtížemi podrobně vyšetřit praktický dětský lékař a podle vlastní rozvahy by měl doporučit další postup. „Léčba by se pak samozřejmě měla zaměřit k odstranění příčiny, nikoliv pouhého příznaku. Proto ani nelze maminkám dát nějaké univerzálně platné doporučení. Neklid a abnormní hybné reakce se obvykle daří alespoň do určité míry zklidnit převedením dítěte do polohy klubíčka. Někdy stačí prosté poučení maminky, jak s kojencem zacházet správně,“ vyzdvihuje.
Konkrétně u nás se nikdy na nic zásadně významného nepřišlo. A to i přes to, že se řadím k extrémně starostlivým matkám (což mezi námi taky není vždy zrovna ku prospěchu věci). Nejvíce pomohla režimová opatření včetně instrukcí, jak miminko správně chovat a jak s ním manipulovat – takzvaný handling.
Dnes je synovi deset let a nemůžu sice říct, že by ze své zvýšené časté podrážděnosti a přecitlivělosti úplně vyrostl, jak se říká, stejně tak ale dokáže být naprosto spokojený. Ale když s vámi může dítě komunikovat verbálně, je to hned o něčem jiném. Navíc jsem postupem času zjistila, že neskutečným způsobem dokáže zrcadlit můj psychický stav. Reaguje na něj i dnes somatickými projevy. Možná to bude na první dobrou znít sobecky a alibisticky, ale když se víc zaměřím na sebepéči, je až v neuvěřitelně větší pohodě i on.
Nenabádám vás, ať na čtrnáct dní odjedete na Bahamy, žádný extrém samozřejmě není dobrý. Vystresovaná matka ale miminku nepomůže. I když se vám od vašeho pokladu nechce ani na krok, nezapomínejte na sebe samotnou. I chvilka relaxu podle vašeho gusta se počítá. Tyhle chvilky vypadají jako nedůležité, ale dohromady pak dokážou vybudovat odolnější „domeček“, který se nezboří jako ten, který stavíme často v duchu toho známého domečku z karet. Vykašlete se na diskuse na internetu, většinou vás spíš hodí do ještě větší beznaděje. Tohle je vaše cesta a nikdo jiný ji nemá a nebude mít stejnou. A jestli máte, stejně jako já, doma dráždivější dítě, zkuste spíš než na hledání jeho nedostatků zaměřit se na to, jak je úžasné, empatické a jedinečné. Protože ono je!