[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na jaře roku 2022 byla nastávající maminka, lékárnice Kaylee Doss, už na mateřské dovolené a těšila na příchod prvního dítěte. Manžel Landon, příslušník bezpečnostních složek, se snažil co nejlépe využít čas doma během dovolené. Předtím totiž v práci utrpěl poranění mozku.
Jejich dcera Rowan Piper se narodila 22. 4. 2022. Novopečení rodiče se ale z příchodu prvorozené dcerky neradovali moc dlouho. Když bylo Rowan šest týdnů, všimli si podivného výrůstku na její klíční kosti, a protože nechtěli nic podcenit, vydali se s holčičkou na pohotovost. Kaylee se totiž polekala, že by mohlo jít o rakovinový nádor, protože v její rodině byly dřív zaznamenány predispozice vzniku nádorového onemocnění.
Po téměř čtyřhodinovém čekání na pohotovosti byli konečně přijati, jenže to, co si vyslechli, by nečekali ani v tom nejhorším snu. Zpočátku sestry novopečenou maminku uklidňovaly. Poté, co se manželé ubytovali a byli umístěni na pokoj, se ale situace obrátila. Bylo krátce před šestou hodinou ranní, když za nimi na pokoj přišla jedna ze sester.
„Podívala se na nás a zeptala se: Co jste tomu dítěti udělali?! Aby dítě utrpělo tak vážná zranění, muselo se stát něco strašného!“ vzpomíná na nejhorší chvíle svého života Kaylee.
Manželům bylo řečeno, že byla zavolána sociálně-právní ochrana dětí a že nemohou opustit nemocnici, dokud s nimi někdo ze sociálních pracovníků nepromluví. Nic víc jim sestra neřekla, ani nespecifikovala zranění jejich malé dcery. Zanedlouho přišla jiná sestra s tím, že oba rodiče musejí podepsat souhlas s dalším testováním jejich dítěte. „Podepsali jsme ho v domnění, že si necháme udělat genetické testy. Přinesli nám však výsledky, že dcera nebyla znásilněná, dále kompletní CT vyšetření všech kostí i výsledky z magnetické rezonance. Dodnes nevím, co všechno musela Rowan ten den podstoupit,“ popsala situaci maminka.
Poté za rodiči dorazil jejich dětský pediatr a informoval je o tom, že jejich dcera má více než 10 zlomenin. Řekl, že potřebuje vědět, co se stalo. Jenže Kaylee i Landon byli v naprostém šoku a nevěděli, jak jejich dcera mohla k tolika zlomeninám vůbec přijít.
Navíc byli umístěni do takzvaného bezpečnostního plánu, který mimo jiné zahrnoval nemocniční pokoj, který byl monitorován 24 hodin denně. Kaylee a Landon mohli se svou dcerou zůstat přes noc, další den ale dorazili pracovníci ze sociálky. Od nich se už zdrcení manželé dozvěděli, že pokud nemají možnost příbuzenské pomoci, bude jim jejich dcera odebrána a umístěna do dětského domova.
Kaylee vzpomíná, že poté jim pracovníci ještě něco říkali, ona však má všechno „v mlze“. Nebyla prý schopná vůbec nic říct, ani křičet, ani plakat. Byla už tak otřesená z chování sester, které jí odpíraly možnost svou dceru nakrmit. Z důvodu velkého stresu přišla o mateřské mléko a chtěla si užít blízkosti Rowan alespoň nakrmením umělým mlékem. Sestry ale mamince suše oznámily, že tohle je jejich práce... Landon navrhl, že by jim mohla pomoct babička (matka Kaylee), které zbývaly pouhé dva týdny do důchodu. I ona musela později projít prověrkou, zda se o tak malé dítě může postarat. Babička dorazila do nemocnice alespoň na pár dnů a vystřídala tak svou dceru a zetě.
„Dala jsem mámě oblečení pro malou, deku a svůj povlak na polštář. Řekla jsem jí, aby její kolébku přikryla mým povlakem na polštář, aby se Rowan cítila jako doma. Pro šestitýdenní dítě to muselo být už tak děsivé,“ vzpomíná Kaylee na traumatizující období.
A vzpomíná i na to, jak moc se jim po dceři stýskalo. „Truchlili jsme nad ztrátou ŽIVÉHO dítěte, které jsme sice mohli vídat, ale nemohli jsme ho vychovávat. Tehdy jsme pořád jen seděli a zírali do zdi…“
Po čase se setkali se sociální pracovnicí, která neměla jasno v tom, jak k případu došlo, a uvedla, že situace je „nejednotný případ“ a že Rowan „nevypadá poškozeně, týraně ani zanedbávaně“. A vyšetřování se protáhlo o další měsíce.
„Měla jsem pocit, že se celý svět zastavil. Podívala jsem se na Landona a on mě držel za ruku tak pevně, že byla úplně bílá. Měla jsem pocit, že s námi zacházejí hůř než se psy. Štěňata zůstávají s mámou osm až deset týdnů. My takové štěstí neměli.“
Další bizarní situace nastala zanedlouho. Než byla Rowan umístěna do péče své babičky, byla na tři dny převezena k jednomu ze zaměstnanců nemocnice, coby dočasnému pěstounovi! Manželé dodnes nevědí, kdo byl onen zaměstnanec a proč nemohla zůstat jejich dcera po zbytek pobytu v nemocnici.
Štěstí se ale přece jen pomalu obrátilo směrem ke zdrcené rodině, když byla Rowan konečně svěřena do péče babičce. Její rodiče ji tak směli vídat každý den, byť to měli povoleno jen na hodinu denně. Kaylee svou dcerku ale nesměla třeba vykoupat nebo ji vzít ven. Měla prý pocit, jako by jí byla „odebrána“ schopnost rozvíjet své mateřské instinkty. „Nebyla jsem schopná se se svým dítětem skutečně plně sžít. To naše odloučení mělo pak za následek to, že mi déle trvalo se na malou 'naladit',“ říká Kaylee.
Manželé čekali na vývoj případu už půl roku. „Krmili jsme ji, přebalovali, hráli si s ní. Snažili jsme se, abychom s ní byli co nejčastěji, ale stejně nám chyběl její první úsměv, první plazení, první lžička… Cítili jsme se beznadějně, protože jsme přišli o ty nejlepší okamžiky jejího vývoje a cítili jsme se tak ochuzeni o všechno, co zažívá každý novopečený rodič.“
Během nespočtu výslechů, absolvování kurzů, klinických vyšetření, poradenství a schůzek s advokátem Kaylee na vlastní pěst neúnavně hledala odpovědi, co zlomeniny její dceři způsobilo. „Byla jsem v režimu bojuj, nebo uteč. Udělala jsem spoustu rešerší a našla jeden zajímavý článek. Byla to studie, kdy 72 kojenců mělo prokazatelné zlomeniny kostí a problémy podobné metabolickému onemocnění kostí. Nakonec se ukázalo, že všechny měly Ehlersův-Danlosův syndrom,“ šokovalo ji zjištění.
Toto vzácné genetické onemocnění pojivové tkáně, způsobené narušením tvorby kolagenu, postihuje kůži, klouby, cévy a další orgány. Vyznačuje se hypermobilitou a křehkostí kostí, které se tak snadněji lámou.
Máma bojovnice si našla kontakt na specialistu na toto onemocnění a napsala mu dopis. Lékař se ozval ještě ten den. Poslal pokyny k rodinné anamnéze a pozval rodiče i s dcerkou na konzultaci. „Když jsme přijeli do ordinace, pan doktor ihned provedl genetický screening. Otestoval mě, mou matku a Rowan a všechny jsme prošly Beightonovým skórovacím systémem. Měla jsem osm z devíti markerů. Rowan a moje máma jich měly sedm. Vysvětlovalo to všechny naše zdravotní problémy a nedostatek vitaminů. V Rowaniných zdravotních záznamech od jejího pediatra, a stejně tak i z nemocnice, nebyl jediný záznam, který by na Ehlersův-Danlosův syndrom odkazoval,“ nechápe dodnes Kaylee.
Když jim lékař po několika měsících beznaděje řekl, co se vlastně s jejich dítětem stalo, Kaylee se konečně mohla nadechnout. „Nemohla jsem plakat. Nemohla jsem se usmívat. Nemohla jsem se ani mračit. Cítila jsem se jako zamrzlá v čase, ale zároveň se mi šíleně ulevilo. Vyšli jsme ven z ordinace, zrovna sněžilo, a myslím, že to bylo poprvé za těch osm měsíců, kdy jsem cítila, jak mi obličej ovívá vzduch a já se tak mohla znovu nadechnout."
Neuvěřitelný případ obrovského pochybení byl uzavřen loni v prosinci, po dlouhých 555 dnech odloučení rodičů od dítěte. Soud se rodině omluvil pouze za časové prodlevy. Je s podivem, že manželé nepožadují (prozatím) za tak velké pochybení žádné odškodné.
Kaylee, které se loni narodil syn, si konečně užívá života jako dvojnásobná maminka a nechce se tím, co bylo, rozptylovat. „Rowan budou v dubnu dva roky a co se týče milníků, je hodně nadprůměrná. Mluví v plných větách a zajímá se o brouky, přírodu a dinosaury. Jejím oblíbeným filmem je Život brouka. Je to veselé a krásné batole. Miluje a zbožňuje svého čtyřměsíčního bratra Reese. Konečně se všichni můžeme nadechnout a jsme spolu jako rodina…“