Nevěru bych Tamaře odpustil, ale to říkám teď, svěřil se Tomáš Klus

Bavilo tě být na měsíc šéfredaktorem Maminky? 

Bavilo, ale asi bych obecně vzato nechtěl být šéfredaktorem. Líbilo by se mi být redaktorem. To tvůrčí prostředí je skvělý, to mám rád i na svojí práci. Nechtěl bych ale nést zodpovědnost za celý tým. 

My jsme se naposledy viděli před rokem, když byla Jenůfka ještě miminko. Dá se říct, že je to teď jednodušší, když už všechny tři děti běhají? 

Určitě. Je fakt, že Jenůfka má občas takový miminkovský záchvaty, že potřebuje ponosit, ale většinu času tráví tím, že se stará sama o sebe. Třetí děti jsou od starších sourozenců vycepované a naučené dělat si svoje. Ale zároveň si umějí nejrazantněji říct o svou potřebu. 

Je tedy Jenůfka typické třetí dítě? Je jiná než její sourozenci? 

Myslím si, že je první z našich dětí, kde převažuje Tamařina krev. Je impulzivnější a víc jde k jádru pudla, nehledá kompromisy, jak by čeho dosáhla. Třeba Josefína se vždycky hodně snaží najít tu ideální cestu, ale pro Jenovéfu je ideální cesta jen ta její. …Přichází Alfred, kterému mezitím ségry nasadily třpytivou čelenku a pár sponek…

TOMÁŠ: Jsi krásná holčička, Alfrede.
ALFRED: Nejsem. 

​

Tomáši, není u vás toho testosteronu doma málo, když tam zrovna nejste? Není na Alfreda doma moc velká ženská převaha? 

On to unese. (smích) V něm je toho testosteronu asi tak sedmkrát víc než ve mně. Přinesl hodně mužný síly do naší rodiny i do mýho života. Nejenom tím, jak je poměrně dost namáknutej, ale má i takový chlapácký uvažování. Není to bábovka. Takže si myslím, že síly jsou vyrovnaný, i když to tak na první pohled nevypadá. Alfred obsahuje několik desítek mužů. Ten kluk je celej pluk! 

A co Josefínka? Nedávno ses zmínil, že jí už „občas překážíš“… Jak to tedy teď je? 

Joska, to je můj miláček, prostě první holčička. Umí si mě omotat. Nedávno jsme byli u zápisu do školy a tam mě úplně minula, řešily s kamarádkou kluky. Až jsem z toho byl dojatej, jaká už je to velká slečna. 

Co tě učí děti? 

Obrovský trpělivosti a bezprostřednosti. V momentě, kdy člověk shodí všechny problémy, který v tu danou chvíli jsou, a naladí se na tu sladkou vlnu zapomnění, tak se pak probere a zjistí, že ví vlastně úplně všechno. A vědět všechno znamená užívat si naplno přítomnost. 

Jak vzpomínáš na svoje dětství? 

Moc idylicky. Musím říct, že si z dětství nevybavuju žádnej vyloženě negativní prožitek. Samozřejmě kromě toho, že pak zemřeli táta se ségrou… Ale myslím, že za těch deset let, co se mnou táta byl, tak stihl daleko víc, než jiní tátové stihnou za dvacet let života s dítětem. Byl takový to přerostlý dítě, vymýšlel s námi hry a snažil se i ve mně co nejdéle udržet svět fantazie… Hodně jsme cestovali, táta s mámou byli hodně akční. Užil jsem si to. 

Těch neštěstí bylo ale hodně najednou… Nesl sis z tohohle období nějaká traumata? 

Myslím, že víc toho nesla máma, protože dospělej člověk má už ty mechanismy v sobě zajetý. Jako dítě jsem měl to „štěstí“, že se mi to snáz zpracovávalo. Prostě si v tý hlavě vytvoříš spoustu příběhů, který ti to vysvětlí. A paradoxně si myslím, že to nějakým způsobem zpřístupní vlastního ducha. Po pubertě jsem vlastně zjistil, že mě zajímají otázky ducha a že se to otevřelo v tý době, kdy jsem si kladl otázky typu: „Kam jdou? A vidí na mě?…“ A tím spíš, když jsem si říkal, co vlastně ve svým životě chci, co mě baví, co mě zajímá… Takže duchovní svět a pátrání po pravdě je pro mě jedno ze stěžejních témat mýho života. 

Pověz, jaká je Tamara? 

Nevyslovitelná. Tím, že člověk vstoupí do partnerství a pak tu svou lásku zhmotní do nějakých malých bytostí okolo sebe, tak se určitým způsobem rozplyne do prostoru, protože do sebe nechá vstoupit toho druhýho člověka, který ho kolikrát zná lépe než on sám sebe. Náš vztah s Tamarou totálně změnil můj život. A to tím způsobem, kterej jsem vůbec netušil, že je možnej. Tím, jaká je, jak obrovský srdce má a jakým způsobem přistupuje k institutu pravdy v rámci života, že nesnese jakýkoli nuance přetvářek… 

Láska k dětem je bezpodmínečná, a to ta partnerská vždycky neumí… 

Já si myslím, že by měla být taky. To se tak jako učíme s Tamarou navzájem. A musím říct, že jakákoli drobná lež v rámci partnerskýho vztahu, jakýkoli nekalý semínko tam roste dvakrát rychleji než v jiných případech, protože ten partnerskej vztah je daleko intenzivnější, neustále hnojenej tou pozorností, tou blízkostí toho druhýho člověka. Já jsem díky vztahu s Tamarou pochopil, že v momentě, kdy nebudu tyhlety špinavý semínka těch lží a polopravd a vylepšování sebe sama zasévat, tak můj život se stane daleko snazším, protože se zpřehlední. Protože najednou ta moje role bude jen jedna, a to role manžela, otce, ale to je pořád jedna a táž bytost.

Takže v momentě, kdy člověk hraje s někým nějakou hru, že někde někoho má, tak je pořád ve stresu, že na něj někde něco odněkud spadne. A já teď jednoduše nemám žádnej stres. A vděčím za to Tamaře. Ne že by ona sama nebyla ve stresu, to ona umí, ale není to stres, kterej by byl vyvolanej pokřivením charakteru. Je to stres vyvolanej tím, že toho chce po sobě hodně. A od toho jsem tam pak zase já. Jsme dva obrovský protipóly. Tamara je člověk, který pořád potřebuje být v pohybu, a já jsem člověk, který je rád v klidu… 

Takže myslíš, že základem fungujícího vztahu je… 

…pravda. A vědomí toho, že láska není věc, která by se děla sama o sobě. Láska je kontinuální práce. V momentě, kdy máš květinu a nezaléváš ji, nestaráš se o ni, tak uhyne. A stejně to je i s láskou. Potřebuje neustálou péči a pozornost. A myslím si, že to přirovnání k té květině sedí ještě o to víc ve spojení s tou ženou, protože pakliže se chce chlap něčím chlubit, tak nejlépe to může udělat prostřednictvím svý ženy. Protože žena, když je šťastná, když má dostatek pozornosti, tak je jako ta květina. Je krásná, kvete a je úplně jedno, kolik jí je. A to, že jsou ženy nešťastný, to je vina chlapů. Nejsem zastáncem toho, že by se ženy měly vyloženě emancipovat na základě tabulek, ale je to o tý pozornosti. Jsem toho názoru, že jestli má na světě začít být líp, tak je míč na straně chlapů. Myslím, že toho ženám hodně dlužíme historicky a máme co napravovat. Ani ne tak fyzicky, ale v mysli by se ženy měly s muži zrovnoprávnit. 

Hezky řečeno. Probrali jsme lásku rodičovskou, partnerskou… Jaké další formy lásky ses v albu dotknul? 

Asi té všeprostupující. Lásky k člověku jako takovýmu, všemu živýmu. To si myslím, že je důležitý pěstovat. V momentě, kdy člověk přistoupí ke každýmu problému s láskou, uvědomí si, že život se mu nemstí, ale že to všechno je výzva, aby se on sám mohl stát prostřednictvím týhle skutečnosti, která se mu děje, tím lepším člověkem, bude se mu žít líp. A lepším člověkem v mým úhlu pohledu je člověk, kterej ovládl svou mysl a dokáže reagovat neukvapeně a nepříliš emotivně, tak, aby lidem okolo sebe neublížil… Dobrej člověk je ten, kterej neubližuje na třech úrovních. A těmi jsou mysl, řeč a tělo. 
A když to člověk dokáže mít pod kontrolou, tak je dobrej člověk, protože vědomě nerozšiřuje kolem sebe žádný zlo. 

Tys nakousl, že už jsi teď byl podruhé „ve tmě“. Co tě tam napadalo? Co se ti honilo hlavou? 

Strašně mi chyběly děti. Ale potřeboval jsem to vzhledem k tomu, jaký dělám povolání a že těch nároků a toho očekávání na mě je poměrně dost. Člověk ale potřebuje nějaký čas pro sebe, aby mohl vytvářet své vize prospěšnosti společnosti. A to se mi daří dělat v tý tmě… Potřeboval jsem prostor pro vize, čeho chci v životě dosáhnout a jakým způsobem k tomu dojít. A to se mi tam docela podařilo. Ta první tma byla hodně očistná v tom, že se člověk pronudí k věcem, který ho trápí, aniž by to tušil. Takový ty věci, který jsou hodně hluboko a který jen paprskem přinesou tu blbou náladu, která přijde a neví z čeho, většinou to jsou ty dialogy, který v sobě neuzavře, a ty jsem si tam odžil a vlastně to mělo za důsledek spoustu mých veřejných prohlášení, že jsem jako veřejná osoba potřeboval očistit sebe i v tomhle pohledu. Protože po principu pravdy prahnu i v rámci společenskýho života a snažím se otevírat otázku role etiky v rámci společnosti, tak bych neměl kázat vodu a u toho popíjet vínko. A v momentě, kdy já chci po některých politicích, aby žili v pravdě a byli našimi ikonami, co se týče morálního aspektu věci, pak já sám musím být čistej. 

Tomáš Klus se stal šéfredaktorem časopisu Maminka. Jak si vedl na první poradě? 

Je to ten motiv, proč jsi napsal svou dlouhou zpověď na sociální sítě o tom, že jsi vyzkoušel všemožné opojné látky a byl jsi nevěrný všem svým partnerkám včetně své ženy? Bylo to tohle „přiznání“? 

Ano. Pro mě už to vlastně ani žádný přiznání nebylo, protože pro lidi, pro který to z mý strany bylo důležitý, tak s těmi už jsem to probral dávno předtím. Tohle bylo prohlášení veřejně známé osobnosti Tomáše Kluse, která se vyjadřuje k veřejným věcem a která požaduje tu pravdu po tý společnosti, protože sama svým vlastním životem přišla na to, že v tý pravdě se žije snáz. A v momentě, kdy to chci ordinovat všem ostatním, musím být zcela očištěnej. Pravdu si musíme hájit, protože to je naše svoboda. 

Když ses v tom statusu dotknul nevěry, umíš si představit, že bys ji ty sám Tamaře odpustil? 

Ta otázka je pro mě velmi složitá v tom, že já si to ze svýho pohledu určitě zasloužím. Já bych nemohl ani pípnout. Před Tamarou bych to asi ještě nebyl schopen odpustit, ačkoli jsem to sám dělal, protože jsem k lásce přistupoval jako k nějaký věci, kterou člověk vlastní, na který lpí. To se teď změnilo… Ona je svá a v momentě, kdy se rozhodne být šťastná někde jinde, kdo jsem já, abych jí říkal, že na to nemá právo? Člověk by měl dopřávat člověku, kterýho miluje, aby byl šťastnej. Otázkou je, jak si nastaví ty hranice toho, kde je ten člověk ještě šťastnej a toho druhýho netrýzní. Teď jsem hrdina a říkám, že bych nevěru odpustil. Ale dokud se to nestane, nevím, jak bych reagoval… Ale je fakt, že mi přišla velká spousta vzkazů v rámci toho, že mnohým právě naše situace pomohla získat jakýsi nadhled v rámci jejich vlastní životní situace, a za to jsem rád. Já si myslím, že jedna ze stěžejních věcí, které lásku dělají božskou, je akt odpuštění. V momentě, kdy to člověk zkusí, odpustit i lidem, kteří mu ukřivdili, nejenom v rámci lásky, dává mu to obrovskou moc. Odpuštění je další velký krok k osobní svobodě. 

Co by sis přál pro svoje děti do budoucna? 

Moc bych si přál, aby považovaly za přirozený být pro společnost, ve který se pohybují, prospěšný. A aby braly v potaz to, že tady nežijí samy a že sice je důležitá jejich vlastní individualita, ale že ta jedinečnost má být především prospěšná celku. 

Celý rozhovor můžete číst ve speciálním tatínkovském vydání časopisu Maminka, který je na stáncích už jen dva dny – do středy 17. 7. Ve čtvrtek vychází Maminka nová.