[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Trochu to připomíná disociaci, což je obranný mechanismus psychiky, který dítě nevědomě použije, když se nedokáže vyrovnat s nějakým psychickým obsahem. Prostě se oddělí od svých pocitů nebo i od celého obsahu. Tady už se ale dostáváme do oblasti traumatu, a o tom tento článek být nemá. I když některé rysy disociativního dětského chování taky probereme. Takže co dělat, když dítě nevidí, neslyší, prostě nevnímá? Nebo taky nechce vnímat....
Možná přemýšlíte, zda vaše dítě nemá potíže se sluchem. A netrpí spíše tzv. selektivní hluchotou? (Určitě tento jev znáte, zejména u některých mužů přetrvává do dospělosti.) Schválně zkuste v blízkosti dítěte zašeptat slovo „bonbonek“ nebo zašustit pytlíkem od brambůrek. Když zareaguje, můžete návštěvu na ORL odložit.
Někdy také hra dítě pohltí natolik, že vás sice slyší, ale nevnímá. Některé dokonce dokáže i slovo od slova zopakovat, co jste říkala – ale o obsahu sdělení netuší ani zbla. Většinou se v takový diktafon děti proměňují, když je pro ně jejich činnost natolik uspokojující, že nemají dost vůle ji ukončit.
„Abych pořád kontrolovala, jestli mi na něm nezrajou žaludy,“ stěžovala si kamarádka, která do svého synka opravdu hučela jako do dubu. Jak vršila jeden příkaz, zákaz a varování za druhým, naučil se ji synek prostě vypínat. Možná z pudu sebezáchovy, aby se z opatrnické mámy "nezvencnul". Za pomoci dětské psycholožky se pak učila formulovat jinak, tedy nemluvit v záporech. Například:
Prostě vynechat, co nemá, a pokud možno naplnit mysl dítěte jinou představou. Ne že by to automaticky zaručovalo úspěch, ale aspoň tu a tam se zadaří.
Taky pomáhá dítě "zpřítomnit". Třeba si k němu přidřepnout a otočit mu hlavičku tak, abyste si hleděli navzájem do očí. Dotknout se ho, oslovit ho jménem a pak teprve říct, co potřebujete. A při očním kontaktu vyžádat potvrzení, že rozumělo.
„Kam koukáš? Dávej pozor! Copak ty to nevidíš?!“ Ne, nevidí. A jestli je to nepořádek, nevidí ho dvojnásob. Pro dítě nejsou poklizené věci důležité, nechápe, že se nad něčím tak nezajímavým rozčilujeme. Děti mají svůj svět, do kterého se některé vjemy zvenku nepropasírují.
Jenže nedá se nic dělat, prostě se musí naučit orientovat se i v tom vnějším světě. Protože v něm budou taky žít a je potřeba, aby fungovaly spolu s námi ostatními. Aby to auto a další nebezpečí rozpoznaly, viděly.
„U nás je úplně samostatná kapitola ‚nevidím nepořádek‘,“ říká spisovatelka dětských knih a čtyřnásobná maminka Kristina Hummelová. Zavedli prý proto doma systém povinností: „Rozdělili jsme si všechny domácí práce podle dní a vznikl velký plakát, kde má každý svou vtipnou podobiznu a svoje úkoly. Odpadají tak situace, kdy holky něco neviděly, nevěděly nebo neslyšely. Funguje to výborně, doporučuji.“ Menším dětem stačí přidělit jednodušší úkoly jako uklidit boty do botníku nebo urovnat polštáře na pohovce. Jde o to, aby měly pravidelnou činnost, kterou jednoduše zvládnou, a budou mít radost, že jsou užitečné.
Je skvělé, že dítě má svůj bohatý vnitřní svět. Jenže se musí naučit orientovat se i v tom vnějším. Protože v něm bude taky žít a je potřeba, aby tam fungovalo spolu s ostatními.
„Nejsem“ je stadium „nevidím“ dovedené k dokonalosti. Malé děti pštrosí taktiku „nevidím já tebe, nevidíš ty mě“ nejčastěji používají, když se stydí. Většinou si zakryjí oči nebo někam strčí celou hlavu. Vrcholem této praktiky je pro malé stydlíny interakce s cizími lidmi – upřou pohled stranou, ztuhnou, nemluví… Prostě nejsou. Úplně se odpojí, nereagují nejen na cíl svého studu, ale někdy ani na vaše slova.
Nebavit se s cizími lidmi může být žádoucí pro bezpečnost dítěte. Jenže třeba doktorovi je potřeba ukázat, kde co bolí. No jo, jenže když nejste, tak asi ani nic nebolí… Jak takové situace řeší čtyřnásobná maminka Kristina Hummelová? „Podle mě se děti umějí krásně stydět. Říct ‚nevím‘ nebo ‚neumím‘ pro ně může být prostě těžké. Natož vysvětlovat, že ten cizí pan doktor se jim nelíbí a bojí se ho. V takových případech se snažím vytvořit atmosféru důvěry. Třeba odejít kousek stranou a dát dítěti příležitost, aby řeklo, co se děje. Je pro mě důležité vědět, jak se cítí," říká spisovatelka a doporučuje sociálně otužovat dítě pomocí sebedůvěry. „Učím děti, aby se uměly pochválit a nebály se říct, co chtějí. Snažím se jim ukázat, že se budou cítit lépe, když si budou umět věci vyjednat samy a postavit se za sebe. Je fajn to trénovat postupně, jako hru. Když se to podaří, je to super. A pokud ne, protože byl pan doktor třeba moc přísný, nevadí, příště to zvládnou.“
Tematika „nesáhnu“ je tak trochu bokem, ale spoustě rodičů komplikuje život. Pojďme si ji rozdělit na "nesáhnu" („je to ee“) a "nenechám na sebe sáhnout" („bojim, bojim“).
Nesáhnu. V prvním případě se dítě něčeho štítí a tento pocit neváhá dát najevo pořádnou scénou. Většinou jde o slizké věci typu slimák nebo žížala. Taky mouchy a všemožnou vícenožnou havěť. Někdy to jsou ale neutrální předměty. Synovec měl například panickou hrůzu z kovové drátěnky na nádobí. A má praktická sestra toho neváhala využít, nakoupila zásobu drátěnek a nastrkala je všude, kam nechtěla, aby jí lezl. Taková neinvazivní varianta zábrany na šuplíky.
Nenechám na sebe sáhnout. Třeba ostříhat takové batole, to je o vypíchnuté oko. Ve školce jsem vídala chlapečka, který měl jednu stranu účesu divně delší. Z jeho maminky vypadlo, že jediná možnost, jak ho ostříhat, je ve spánku. Jenže chlapeček spal po obědě vždycky na stejném oušku. Z toho je ještě vtipná historka, jenže někdy musíte k zubaři nebo na pohotovost a takové nespolupracující, vystrašené a vzpínající se dítě je náročná záležitost pro všechny zúčastněné.
Základní rada pro oba případy je nepopírat velké emoce malého človíčka. Že je budete banalizovat, neznamená, že zmizí. Dobré je situaci pojmenovat, a to i když je zjevná: „Vidím, že se pana doktora bojíš.“ Zkusit odhadnout příčinu: „Nejseš si jistý, že to zvládneš?“ Případně se na ni doptat. Dát najevo, že dítě za jeho pocity neodsuzujete. A ujistit ho, že s ním v té situaci budete jako podpora. Zeptat se, co by mu mohlo pomoct, co byste mohli udělat.
Netvrdíme, že se s tímhle postupem obejdete beze scén. Ale minimálně si připravujete půdu do budoucna, co se důvěry týče. Aby až přijde základní a střední škola, se vám dítě nebálo svěřit se v obavě, že se budete zlobit nebo že jeho potíže zamáznete jako hloupost.