Maminka.czPéče o dítě a jeho výchova

Nevlastní táta: Nevděčná role, nebo nová šance? Hlavně dejte dětem čas

Barbora Vajsejtlová 14.  9.  2020
Dali jste se dohromady, klape vám to, ale nejste v tom sami za sebe. Jsou tu děti, které si mají zvyknout na nového muže v rodině, respektovat ho a najít si k sobě navzájem vztah. Jak jim v tom můžete pomoct?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Moje kamarádka Lenka se rozvedla, když byly její dceři Kateřině tři roky. Bývalý manžel nejevil o dceru žádný zvláštní zájem a jejich styky byly čím dál tím řidší, až se nakonec spokojil jen s placením alimentů a vyhovovalo mu, když kvůli Kateřině nemusel měnit svůj víkendový program. Po pěti letech svobodného života se Lenka na svatbě své kamarádky seznámila s Petrem. Začali spolu nesměle randit a postupem času se z toho vyvinula skutečná láska.

Kateřina si vytvořila k Petrovi krásný vztah a začala mu říkat „tati“. Za dva roky se Lence a Petrovi narodil syn. Pokud mohu soudit, Petrovo chování ke Kateřině se tím nijak nezměnilo a obě děti vnímal stejně a nedělal mezi nimi rozdíly. S nástupem Katčiny puberty se to ale změnilo. Začala Petrovi předhazovat, že není její pravý táta, a tudíž nemá nárok na to, aby ji vychovával. Obnovila styky se svým biologickým otcem a je zcela evidentní, že ten ji proti Petrovi navádí. Z poddajné přítulné holčičky se stala sabotující rebelka, která svému nevlastnímu otci „zatápí“ na každém kroku.

Petr ovšem také není žádné ořezávátko a disponuje až nadzemskou trpělivostí i nadhledem. „To je úplně normální. Až se Kačka dovymezuje, pochopí, že otec a dárce spermií nemusí být nutně jedna a tatáž osoba,“ pravil, když jsem se podivovala nad jeho klidem. A to je věta, která v sobě obsahuje úplně všechno. Nevlastní tátové to nemají jednoduché (ostatně stejně jako nevlastní děti a jejich matky), ale když to vezmou za správný konec, může být jejich vztah s nevlastními dětmi i hlubší a víc naplňující než s mnohými biologickými rodiči.

Společná péče není střídavka! Je jen pro ty, co se umí dohodnout

Dejte tomu čas

V Čechách se rozvádí téměř každé druhé manželství a podle údajů Českého statistického úřadu šestapadesát procent rozvedených manželů pečuje o nezletilé děti.

Pravděpodobnost, že se stanou nevlastními otci, se tak týká značného množství mužů. Ačkoli se jedná o nesmírně široké téma a záležitostí, které musí nevlastní otcové řešit, je velké množství, pravděpodobně nejpalčivějším „problémem“ je vztah s dětmi, které se najednou v jejich životě ocitnou. Jak k nim najít vztah a jak jim pomoci, aby začaly důvěřovat novému člověku, který se v jejich rodině objeví? Jak si u nich vybudovat zdravou autoritu a jak je to vůbec s výchovou? Může do ní nevlastní otec zasahovat stejně jako biologičtí rodiče, nebo se má spíš držet zpátky?

První zásadou, kterou zdůrazňují snad všichni psychologové, je dostatek času a pozvolný postup. Není potřeba okamžitě nastavovat pravidla, vymezovat hranice a trvat na jejich dodržování. Je nutné uvědomit si, že se jedná o novou, nezvyklou situaci, která je náročná nejen pro děti, ale i pro dospělé. Všichni zúčastnění potřebují čas, aby si na ni zvykli. Často se také zapomíná na to, že i prarodiče se potřebují na novou situaci adaptovat a přijmout nového otce svých vnoučat. V počátečním období by tedy mělo převažovat naslouchání a pozorování toho, jaký je přirozený běh věcí a řád, na který je rodina zvyklá.

Bezbolestný rozvod: Lze se rozejít tak, aby se to nijak nedotklo dětí?

Pozor na přílišnou kontrolu

V roce 2013 udělali britští psychologové výzkum mezi víc než tisícovkou rodin, v nichž se vyskytují nevlastní otcové. Cílem bylo zjistit, co by děti chtěly, ocenily a co by si přály ve vztahu k novým partnerům svých matek. Ukázalo se, že největším zdrojem dětské frustrace je situace, kdy se nevlastní otec snaží převzít příliš rodičovské kontroly, snaží se vynutit si autoritu a zasahuje do řádu, který má rodina už zajetý a vyzkoušený.

Jako klíčové pro fungování rodiny se ukázaly být tři faktory: Rodiče se musí shodnout na základních pravidlech výchovy, musí omezit množství hádek na minimum a děti musí mít pocit, že se jim mohou svěřit s čímkoli – i tím, co je frustruje nebo je pro ně nepříjemné. Zejména je pro ně důležité, aby se mohly své matce svěřit i s problémy nebo konflikty, které vyvstanou ve vztahu s jejich nevlastním otcem.

Jak prožívají dospívající děti rozvod. Mnohdy hůře než batolata!

Nevnucujte se a nevynucujte si city

Poznávacím znamením vztahu mezi nevlastním otcem a dětmi by měla být vždy tolerance, respekt, úcta a vstřícnost. Tím spíš, že děti si s sebou často do dalšího života nesou psychické šrámy a zranění, která utrpěly při rozchodu svých biologických rodičů. Mnohdy potřebují právě delší dobu k tomu, aby se dokázaly k někomu znovu přimknout a začaly mu věřit. Nemá tedy smysl se jim vnucovat nebo je tlačit do něčeho, na co se ještě samy necítí.

Ostatně s city mezi dětmi a nevlastním otcem je to stejné jako v případě kterýchkoli jiných citů a emocí. Nedají se vynutit a nelze nikoho přimět, aby měl druhého člověka rád. Stejně jako není povinností otce své nevlastní děti milovat, ani na dětech se nedají vynutit city, které k němu nechovají. Psychologové zdůrazňují, že představa o tom, že nevlastní rodič musí děti svého partnera automaticky milovat, je velkou pověrou, z níž pramení spousta problémů a pocitů zklamání.

Vzájemné sympatie jsou něčím, co buď vznikne, nebo ne. Nicméně i v případě, že se neobjeví, neznamená to, že ve vztahu nemohou být přítomny již zmiňovaná úcta, respekt a tolerance. Navíc mezilidské vztahy mají svou dynamiku, procházejí neustálým vývojem a to, že zpočátku není přítomna bezvýhradná láska, neznamená, že se časem neobjeví. Psychologové většinou mluví o době dvou let, která je potřebná k tomu, aby si na sebe členové nové rodiny zvykli a začali společně fungovat.

S manželem jsme se naprosto odcizili. Má cenu zůstávat spolu kvůli dětem?

Shoda mezi rodiči – menší problém

Velkým tématem v rámci nevlastního rodičovství je potom výchova dětí a míra, s níž se do ní mohou nevlastní rodiče zapojovat. V tomto ohledu je víc než kdy jindy nutné, aby se rodiče shodli a domluvili se na jednotném postupu, pravidlech a hranicích.

Výzkum z roku 2008, provedený na Institute of Education na Londýnské univerzitě, ukázal, že největší problém a nejvíce konfliktů mezi sebou mají otčímové a jejich nevlastní synové, kteří se právě nacházejí v pubertě. Dospívající chlapci se vymezují více proti svým otčímům než proti svým biologickým otcům. A jejich chování je ještě problematičtější, pokud rodiče nejsou ve výchově jednotní – tedy pokud nevlastní otec nemá podporu ve své partnerce.

Právě nejednotnost rodičů se lehce může zvrtnout v jakýsi boj, ve kterém nevlastní otec soupeří s dětmi o přízeň a lásku partnerky. To je však cesta, která nikam nevede, a toto chování nikdy nemůže mít pozitivní přínos. Role rodiče je jiná než role partnerská a navzájem se nevylučují. Naopak, souběžné fungování prospívá všem. Stejně tak by nikdy neměla nastat situace, kdy bude nevlastní otec kritizovat, nebo dokonce pomlouvat biologického otce dětí. Ať už jsou vztahy mezi ním a bývalou partnerkou nebo dětmi jakékoli a mají za sebou jakoukoli minulost, nic to nemění na skutečnosti, že se stále jedná o jejich otce a ony musí mít možnost udělat si názor samy a zaujmout stanovisko. 

Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální číslo nebo předplatné s dárkem si můžete objednat na ikiosek.cz/maminka.

Témata: Slavní tatínci, Rodina, Péče o dítě a jeho výchova, Rodiče, Otec, role, Otcové, Nova, Tata, Rebelka, Dej, Katčina, Střídavka, Děti, Táta, Lenka, Český statistický úřad, Tolerance, Vztah, Otčím, Placení, Čechy, Ořezávátko