[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zdena je učitelkou na základní škole, za 18 let své praxe si nemohla nevšimnout, jak jsou některé děti ve svém chování či v určitých jeho aspektech podobní svým rodičům.
„První lekci jsem dostala hned po nástupu do školy. Sice jsem neměla zkušenosti, ale měla jsem vzdělání, tak jsem se stala od 1. září třídní učitelkou vykulených prvňáčků. Devatenáct dětí jsem zvládala s radostí a nadšením, ale dvacátý Jiřík byl má noční můra.
Naprosto neuměl řešit konflikty a velmi těžce se vyrovnával s jakoukoliv kritikou vůči osobě. Když nevěděl kudy kam a byl frustrovaný, tak obvykle použil fyzickou či hrubou verbální agresi. Mnohokrát jsem mluvila o všem s maminkou, jemnou a drobnou osobou, která snad ani neuměla mluvit na hlas. Po jednom nepříjemném konfliktu přišel na kobereček místo maminky Jirkův otec.
Už z typicky Jirkovské kývavé chůze jsem pochopila, že Jiřík bude pravděpodobně celý tatínek. Pán se zpočátku urputně snažil nepříjemný problém řešit v klidu, ale ve chvíli, kdy jsem mu sdělila, že Jirkovi doporučujeme vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, vybuchl. Musím říct, že jsem se ho docela bála. Časem jsem pak během své praxe zažila podobných momentů, a to i v opačných polohách bezpočet,“ vypráví zkušená pedagožka Zdena.
„Nejvíc vychováváme, když nevychováváme,“ tvrdí staré přísloví a potvrzují to i názory odborníků. Dle názorů mnoha psychologů se totiž naši potomci nejintenzivněji „vychovávají“ pozorováním, napodobování a přejímáním vzorců chování svých rodičů. Výchovně tedy nejvíce působíme ne ve chvíli, kdy máme k dítku přísné mravoučné kázání či laskavý poučný proslov, své potomky prostě a jednoduše vychováváme neustále. Tím jak se chováme k sobě samé, k partnerovi, k cizím i známým lidem, v nejrůznějších situacích, zvláště těch velmi vyhrocených.
„V učebnicích se sice říká, že výchova je záměrné působení na dítě, ale my psychologové se tomu usmíváme.“ tvrdí klinický psycholog a pedagog Pavel Říčan. A dále dodává: „To podstatné se odehrává po celou dobu, kterou v rodině trávíme spolu s dětmi. Ranní frkot při startu do práce a do školy, jednání rodičů a prarodičů mezi sebou doma i s přáteli a s cizími lidmi na ulici, projednávání finančních záležitostí, to, jak se bavíme a jak hádáme, jak se smějeme i pláčeme…“.
Jsou snad tedy odborné rady, knihy, výzkumy a nejrůznější články o výchově úplně zbytečné? Samozřejmě, že ne! Pokud však rozličná doporučení skutečně neuvedeme do praxe i ve svém vlastním životě, možná si budeme lámat hlavu, proč to či ono skvělé doporučení nefunguje. Navíc i ty nejmoudřejší rady fungují pouze za určitých podmínek a v určité situaci.
Je nutné si uvědomit, že nejrůznější doporučení ohledně výchovy jsou naprosto přirozeně ovlivňována i zvyklostmi dané země, ze které autor pochází. Zde tedy nezbývá nic jiného, než používat zdravý selský rozum. „Je to zrádné, protože i ta nejlepší rada platí jen v určité situaci. A z poraden máme často zkušenost, že rodičové a jiní vychovatelé, kteří chtějí mít dobré svědomí, že vychovávají podle odborníků, si jako na potvoru vyberou radu, podle toho, co mají chuť udělat a ne podle zdravého rozumu.“ píše ve své knize S dětmi chytře a moudře psycholog Říčan.
(…ať zbude na mě)
Zdá se tedy, že mnohem účinnější než knihy a příručky je z pohledu výchovy dětí důležitější, zda jsme – docela obyčejně – dětem příkladem. (I když dobrá kniha či rada samozřejmě také neuškodí a mnohdy nás nasměruje, utřídí myšlenky a otevře dveře, o kterých jsme netušili.)
Říkáme dětem, aby si čistily zuby, neládovaly se čokoládou a nekřičely na mladšího brášku a sami si ke kávě nikdy neodpustíme něco sladkého, na zuby občas večer také zapomeneme a na mladšího brášku a třeba i manžela a vlastní rodiče často křičíme mnohem víc, než by dovedl malý neposeda. Můžeme se pak divit?
(A pozor, batole možná ještě někdy „obelstíme“, ale „puberťák“ nám nastaví zrcadlo naprosto nemilosrdně. Nemáme to my rodiče lehké – ostatně podobně jako naši rodiče :o)