[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Brali jsme se hodně mladí, bylo nám devatenáct,“ začíná své vyprávění Eva. „Dítě bylo naším snem a plánem od začátku. Lidi nás varovali, že na to ještě nemáme věk, že si kazíme mládí a podobně. Jediní, kdo nás opravdu podporovali, byli Kristiánovi rodiče. Nabídli nám střechu nad hlavou a dokonce mi navrhli, že si v přízemí jejich domu můžu zbudovat a otevřít kadeřnický salon, abych to měla snazší s prací a miminkem, až přijde. A následně mi to i zaplatili.
Antikoncepci jsem vysadila ještě před svatbou a všichni jsme se moc těšili na miminko. Byli jsme ti nejšťastnější snoubenci pod sluncem. Jenže miminko nepřicházelo a nepřicházelo. Dali jsme tomu rok a pak jsme se objednali na jednu pražskou kliniku. Trvalo to několik dlouhých měsíců, než provedli všechny možné testy, ale nenašli nám nic, žádný problém. Jeden lékař za druhým shodně konstatoval, že jsme úplně v pořádku. Hladiny všech hormonů v normě, ovulace přesná jak hodinky, manželovy spermie kvalitní. Objednali jsme se na jinou kliniku, absolvovali další kolečko testů celé znova, ale výsledek naprosto stejný.
Po skoro třech letech snažení a roce a půl „léčení“ jsme byli tam, kde jsme začínali. Nikdo nám nebyl schopný říct, proč se právě nám nedaří otěhotnět. Byla jsem zoufalá a svěřila se jedné kamarádce, která nevěděla nic lepšího, než mi sdělit příběh své známé: Tak dlouho se snažila s manželem o dítě (přesně sedm let), až to vedlo k rozpadu jejich vztahu. Po té, co se rozvedla, vyspala se jednou s někým jiným a bum, byla v tom. ‚Její vajíčko a spermie jejího bejvalýho prostě nebyli kompatibilní,‘ uzavřela to kamarádka.
Upadla jsem tehdy do ještě větší deprese a s tou kamarádkou jsem se od té doby neviděla. Zvažovali jsme samozřejmě umělé oplodnění, ale pak jsme si řekli, že jsme ještě poměrně mladí a máme dost času. Zkoušíme žít zdravě a čistíme se bylinkami a alternativní medicínou vůbec. A každý měsíc doufáme, že se stane zázrak.“
„Sama mám už problém pamatovat si, kolik potratů jsem vlastně zažila. Když počítám ten poslední (3 týdny zpátky), bylo jich celkem šest. O dítě jsme se začali snažit hned po svatbě, když mi bylo 30. Otěhotněla jsem poměrně bez problémů hned napodruhé, ale od začátku to provázely komplikace. Krvácela jsem a měla jsem křeče. V devátém týdnu jsem se v noci vzbudila příšernou bolestí a na posteli našla velký krvavý flek. To bylo naše první miminko.
Gynekoložka tomu tehdy nepřipisovala žádný význam. Ujistila mě, že k podobným událostem dochází ne zřídka a pokud to bylo poprvé, není důvod k obavám. Jenže číslo dvě na sebe nedalo dlouho čekat. Tentokrát v desátém týdnu přestalo bít srdíčko. Nejvyššího věku se dožilo miminko číslo tři, které jsem donosila až do 15. týdnu. To už jsem ležela na v rizikovém v nemocnici, ale ani to nepomohlo.
Řekli mi, že mám dráždivou dělohu a kromě toho taky poruchu auto-imunity. Moje tělo si myslí, že dítě je vetřelec, cizí jednotka, protože nese půlku cizí genetické informace, a jako takovou se ho můj imunitní systém snaží zlikvidovat. Je strašné uvědomovat si, že jste vlastně zabili svoje vlastní dítě (a ne jedno). Že jste ho nedokázali ochránit před sebou samotnou.
Zvláštní je, že ženy s touto poruchou nemohou většinou ani otěhotnět (jejich poblázněná imunita si poradí s partnerovými spermiemi, dřív než stihnout najít vajíčko a splynout s ním). S tím jsem já ovšem problém nikdy neměla. Naproti tomu donosit v pořádku zdravé dítě, nechat ho v sobě vyrůst - to se ukazuje v našem případě jako víc a víc nemožné a já už si nejsem jistá, na kolik dalších neúspěšných pokusů mám ještě sílu.