[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I když nějaký ten splín zažívá každá máma i táta, jejich děti jsou pro ně středobodem bytí. Tito rodiče to cítí podobně, jen s pořádně velkým ALE...
1.
"Moje šestiletá dcera je těžce postižená, a to až do té míry, že nikdy nebude žít normální život. Nemůže chodit ani mluvit, má trubici na krmení, je na invalidním vozíku. Je částečně slepá, vidí světla, tvary, barvy, ale to je vše. K tomu má pravidelné epileptické záchvaty. Kdybych věděla, že se narodí s takovým postižením (záchvaty začala mít ve 3 týdnech), šla bych stoprocentně na potrat. Byla plánovaná a chtěná, ale když vidím, jak žije, nebo spíš přežívá, každý den ji lituji. Nezaslouží si žít život, jaký jí byl dán. Přála bych si, abych pro ni mohla udělat víc."
VIDEO: Jak se projevuje poporodní deprese?
2.
"Některé dny je těžké toho nelitovat. Mám sedmiletého syna s těžkým ADHD (trauma mozku při narození) a autistickou čtyřletou dceru, která nosí stále pleny. Moje žena je aktivní v armádě, a já proto musel opustit velmi lukrativní práci, abych se o své děti postaral. Miluji je, ale občas upadám do opravdu velkého splínu."
3.
"Mám pocit, že to zničilo mé manželství. Oba jsme se změnili od narození našeho dítěte a obávám se, že už nejsme tak kompatibilní, jako jsme bývali. Mluvíme spolu čím dál míň, a když už, tak jen na téma, co kdo musí udělat. Nemáme společné zájmy, o sexu, který jsem tolik milovala, ani nemluvím. Chápu, že po narození je krátké období, kdy se každý musí přizpůsobit, ale tohle trvá víc než čtyři roky. Miluji své dítě víc než kohokoli jiného na planetě Zemi – stejně jako svého muže. Ale chybí mi mít v životě společníka do nepohody. Kdybych věděla, že to bude takhle, nemyslím si, že bych do mateřství někdy šla."
4.
"Můj život se změnil v živoucí peklo, když byl můj nejstarší syn teenager. Drogy začal užívat ve 14 letech, přibližně ve stejném věku byl zatčen za vloupání do aut. Věci se dál stupňovaly a my jsme nad ním neměli žádnou kontrolu, zkoušeli jsme všechno. Pokračoval v užívání drog, prodával je. Byly to čtyři roky pekla, s manželem jsme se dvakrát téměř rozvedli. Syn je přitom chytrý, ve škole se dobře učil a v rodině jsme nikdy nikdo žádné drogy nebral. Neexistuje žádná záruka, jak vaše dítě dopadne!"
5.
"Naplňují mě strach a obavy, když pomyslím na to, co je čeká. Poznají, co je to válka? Poznají chudobu, hlad, nedostatek vody? Je to jako mít srdce mimo své tělo. Nechci žít, ale musím kvůli nim a vím, že je toho tam venku tolik, před čím je nemůžu ochránit. Nemůžu říct, že 'lituji', že jsem je měla, ale často si myslím, že můj život by byl lepší, kdyby tomu tak nebylo. Rodičovství je hod kostkou."
6.
"Miluji oba své syny, ale kdybych to všechno mohla vrátit, nešla bych do toho. Otěhotněla jsem mladá a nevěděla jsem, že oběma předám bipolární poruchu. Oba trpí opravdu velkou depresí. Snažit se je vychovávat, když jsem sama byla v nemocnici, bylo opravdu těžké. Teď jsou dospělí a zřídka si na mě udělají čas. Den matek a moje narozeniny řeší rychlou textovou zprávou nebo zmínkou na Facebooku. Mladší syn mi říká, že jsem jediný člen rodiny, který ho přijímá i s jeho stavy, ale to je jediná 'lichotka', kterou od něj slyším. Ten starší je ještě horší. Pravidelně pláču, tolik bych si přála, aby mi byli blíž."
7.
"Miluji své děti víc než cokoli jiného na tomto světě. Slova nemohou popsat míru lásky, jakou k nim cítím. Ale zároveň lituji, že je mám. Lituji, že jsem se stala rodičem. Vždycky jsem byla bezstarostná, teď jsem opatrná, a pokud nejsou moje plány nejlépe vytesány do kamene, je zle. Hlavně nejsem vůbec typ pečující osoby. Nemám ten přirozený mateřský instinkt, který zřejmě mají všechny ženy. Chybí mi samota, svoboda. Neexistuje ale nic, co bych pro své děti neudělala. Přesto se často přistihnu, že přemýšlím, jaký by byl život bez nich."
8.
"Byl jsem vždycky typ chlapa, který si hrál se všemi dětmi na každé party, a zdálo se, že mě berou, ale bezpečně jsem věděl, že nikdy nechci mít vlastní. Naštěstí to moje žena cítila podobně. Dokud se ovšem nepřiblížila čtyřicítce a nezbláznila se nově nalezenou a neuhasitelnou touhou po mateřství. Jenže se nám nedařilo počít, a tak následovalo několik kol IVF. Nakonec se zadařilo a narodil se nám zdravý a rozkošný syn. Zvenčí velký úspěšný příběh, že? Jenže já se okamžitě ponořil do stavu velkých depresí a vzteku. Někde ve mně se pořád ozývalo, že jsem šel do něčeho, co jsem přece nechtěl. Ztratil jsem přátele, protože jsem musel pomáhat se všemi domácími pracemi, ztratil jsem spontánnost a flexibilitu. Jak syn povyrostl, bylo to o něco lepší. Ale zpětně bych do toho už nešel. Schválně jsem si vygoogloval 'nenávidím být rodičem', a hle – bylo to všude!"
9.
"Nechci říct, že lituji, že mám děti, ale svým způsobem to tak je. Naši kluci jsou úžasní, ale nedostává se mi pomoci ani podpory, kterou slíbil můj manžel. Chtěla jsem manžela, děti, práci a můj manžel trval na tom, že chce totéž. Byl to on, kdo inicioval, že chce velkou rodinu. Trval na tom. Teď máme naše dva prcky, a sotva ho vidíme. Sotva se podílí na jejich výchově. Cítím se hrozně, protože dělám to nejlepší, co můžu, ale stejně nemám pocit, že by děti dostávaly vše, co by měly. Jsem na dně a mému manželovi je to jedno. Nemám v úmyslu přerušit antikoncepci až do menopauzy!"
10.
"Miluji své děti víc, než jsem si kdy myslela, že dokážu. Nicméně... Je sobota večer a já jsem pokryta dětskými zvratky s dítětem, které odmítá spát kdekoli jinde než na mně. Mám o 20 kilo víc a nemám žádné oblečení, které by mi sedělo. Cítím vinu za tolik rozhodnutí, která dělám. Jsou chvíle, kdy lituji, že jsem měla druhé dítě, protože je tak těžké žonglovat s potřebami obou a najít si čas na své potřeby. Lidé mi říkají, že to bude lepší, až povyrostou, ale moc tomu nevěřím."