[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Opravdu nikdy jsem netoužila po tom, být těhotná a porodit dítě. Chovám obrovský obdiv a respekt ke všem ženám, které mají hned několik ratolestí, k tomu pracují a zvládají o všechny a o všechno doma vzorně pečovat. Už od mládí jsem prostě vnitřně cítila, že to není nic pro mě. Vdávala jsem se brzy a můj první manžel si tenkrát děťátko moc přál. Jenže já ani trochu," vypráví Američanka Renata Black. A vzpomíná dále.
"Moje první manželství příliš nefungovalo a nakonec se bohužel rozpadlo. Nějakou dobu po rozvodu jsem potkala svého nynějšího manžela, do kterého jsem se okamžitě zamilovala. Zažila jsem úplně jiný druh lásky a partnerského vztahu, vzájemné propojení, respekt a pochopení. S ním jsem si najednou uměla představit, že bychom měli dítě. A tak jsem si pro jistotu nechala ve svých 36 letech zmrazit vajíčka a také již oplodněná embrya.
Po nějakém čase jsme začali o založení rodiny vážně mluvit. Přiznala jsem manželovi, že v hloubi duše cítím, že jedinou cestou pro mě je využít náhradní matku. Na těhotenství jsem prostě nebyla stále připravená. Viděla jsem už dříve, čím vším si musí ženy projít, aby donosily a porodily miminko, jaké všemožné komplikace a zdravotní problémy se mohou objevit, nehledě na to, co udělají hormony s psychikou. Nejsem úplně zdravá a přepadal mě jednoduše strach, že by se můj stav mohl tou obrovskou zátěží zhoršit.
Neměla jsem kvůli tomu žádné špatné pocity nebo výčitky, navzdory občasnému tlaku okolí, které mě mnohdy odsuzovalo. Dovolila jsem si několikrát říct pěkně nahlas: To prostě není nic pro mě. Jenže na druhou stranu jsem si dokázala představit, že cesta náhradního mateřství pro mě není problémem. Chápu, že to není nijak populární krok, pro mě ale jediný možný. S partnerem jsme dospěli ke společnému rozhodnutí, že do toho půjdeme, že je to pro nás nejlepší řešení.
Zpočátku jsme vůbec netušili, jak na to. Na klinice jsme dostali základní informace a nakonec jsme využili agenturu pro náhradní mateřství, kterou nám doporučila kamarádka. Našli jsme maminku dvou dětí, která k nám byla od začátku zcela upřímná v tom, co ji vede k tomu, aby se stala náhradní matkou. Ano, peníze. Jako svobodná devětatřicetiletá matka původem z Kuby byla ve Státech již osm let a snažila se vydělat dost peněz, aby uživila a zajistila svou rodinu. A nebylo to pro ni vůbec snadné. Já sama pocházím z Kolumbie a obě jsme Hispánky, cítila jsem s ní okamžitě určitý druh spojení a spřízněnost.
Celý proces probíhal poměrně hladce, otěhotnění se podařilo v podstatě hned. Jelikož naše náhradní maminka pracovala v nemocnici na noční směny, platili jsme jí poslední tři měsíce těhotenství náhradu mzdy, aby mohla být doma a odpočívat. Chtěli jsme si být jistí, že ji ty náročné a dlouhé noci v práci nebudou tolik fyzicky ani emocionálně zatěžovat. Také jsme jí platili jídlo, aby měla skutečně kvalitní a plnohodnotnou stravu.
Během jejího těhotenství bylo pro mě ze všeho nejtěžší věřit, že všechno dobře dopadne a vyjde, jak má. Faktem je, že své dítě, byť ještě nenarozené, svěřujete plně jiné osobě, kterou jste sotva poznali. I když se samozřejmě snažíte být jí nablízku a budovat si s ní vzájemný vztah. Přesto pocházíte z různých prostředí, máte odlišné návyky, nemůžete ji kontrolovat 24 hodin denně, jestli dostatečně spí, zdravě jí, nepije alkohol, dodává miminku v bříšku vše potřebné… Čas od času mě přepadaly obavy, bojovala jsem s negativními emocemi, trápilo mě, že nemám situaci pevně pod kontrolou. To jsem nikdy dříve v životě neprožila. Modlila jsem se každý den, aby naše děťátko bylo zdravé.
Řešila jsem to tím, že jsem se snažila s naší náhradní maminkou co nejčastěji mluvit, když to bylo možné, absolvovali jsme s ní kontroly a vyšetření u lékaře, hodně jsme se tenkrát kvůli tomu nacestovali. Uklidňujícím zjištěním bylo, když jsme se přesvědčili, že je velmi zodpovědná a hodně starostlivá. Věděla přesně, co má dělat, protože sama už má doma dvě děti, nejrůznější těhotenské neduhy nebo obtíže ji nepřekvapovaly. To všechno nám dodávalo jistotu a víru.
Říká se, že dítě je ten největší dar, požehnání. Ano, je to tak. Je opravdu těžké naplno pochopit, co to vlastně znamená, dokud nedržíte v náručí ten svůj vlastní poklad ze všech nejcennější. Ten uzlíček ovlivní a změní celý váš svět, nic není najednou důležitější.
Od porodu do prvních narozenin našeho syna jsem prodělala neuvěřitelný přerod, kompletní posun v myšlení a vnímání života, najednou život sledujete úplně jinýma očima. Jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná. Narození našeho Ria bylo jedním z nejhlubších a nejradostnějších okamžiků, jaké jsem kdy zažila. Naše rodina je nyní kompletní a nikdy nepřestanu děkovat ženě, která nám tak velkoryse propůjčila své tělo."
.