[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
5.00 Zvuk, který mě neomylně a definitivně probouzí, je pekelný. Neznám horší než ten, když se malé a hbité dětské ručičky přehrabují v krabici s legem, pátrajíce po kostičce, bez které stavěná věž nebude dokonalá. Proč sakra celou krabici nevysypou a nehledají očima? To je takovou trivialitu nemůže moje žena naučit? Vlastně nemůže, když tady není… Kchrrrr – a – kchrrrrrr… a znovu. To není rodinné probuzení, ale tortura. Když na to přijde, po deseti minutách naslouchání zvuku hrůzy bych se přiznal i k tomu, že jsem sestrojil bombu určenou k likvidaci lidstva… I když jinak mi hnutí hippie není názorově vzdálené.
6.00 Snídaně také není ani trochu klidná. Chleby padají na zem přesně tou namazanou tváří, kakao je rozléváno v intervalu, kdy setřu jednu nehodu, odklidím houbičku a dosednu ke stolu k tabletu. V ten okamžik se stane co? Další kakao se rozhodne prozkoumat jídelní stůl a opět slyším: „Jsem já to ale nešika…“ Já tedy ne. Chci si jenom v klidu sednout se snídaní a mluvit. Třeba o tom, co budeme během dne dělat, a ne poskakovat s hadrem poslední záchrany. Vím, jak se má otec správně chovat, kdo na to ale má mít nervy, navíc když zjišťuju, že některé nehody malí záškodníci dělají záměrně? Považují snad ranní bordel za zábavu? Já tedy ne, mně to vtipné nepřipadá…
6.30 Obléknout chobotnici mi dává docela zabrat. Kdeže jsou dny, kdy jsem si natáhl džíny, tričko a byl připraven? Občas se mi i stane, že jde jedno z dětí do svého ústavu polooblečené, dvě různé ponožky nejsou výjimkou, občas nevím, které tričko komu patří, a že bych stihl chystat svačiny s vhodnou výživovou hodnotou? Faktem je, že do práce dorazím poslední, zpocený a vyřízený tak, jako bych měl za sebou celodenní běh Prahou. Vyvonění kolegové se scházejí nad šálkem kávy, já lapám po dechu a chce se mi – spát. S nimi nediskutuju, protože téma dětí zatím nikoho nezajímá a mě zase nebere to, jak je náročné dojít si ráno před prací zaběhat do fitka na pás.
10.00Spal bych. Vzhledem k tomu, že se to v práci nesmí, předvádím před kolegy hluboké soustředění nad tabulkami. Nebo studuju v počítači soubory, kterými mě vedení pravidelně zásobuje. Po pěti hodinách permanentního stresu mám hlad na oběd a pocit, že pokud se nenajím okamžitě, zkolabuju. Jdu si pro patnáctou kávu, do očí zapichuji párátka, která mi snad víčka udrží ve stavu bdělém, a snažím se, abych vypadal, že mě vývoj firmy zajímá… A nejsem sám, kolega se mi svěřil, že od té doby, co má syna, je na tom podobně, jen jeho krize přichází kolem poledne. Tehdy má pocit, že pokud by se najedl, zkolaboval by a usnul s hlavou na klávesnici, která by mu do čela potupně vypálila cejch tlačítka DELETE.
14.00Setrvalý stav otupělé bdělosti. K únavě se přidává tik z toho, že se blíží doba, kdy budu muset vyzvednout děti ze školek a škol tak, abychom byli večer v „klidu“ doma a stihli přípravu večeře. Volá šéf, že dává dohromady poradu na pátou odpoledne, že si mám udělat místo v diáři. Fakt nemohu, školky fungují do pěti, a i když porada není, jsem já tím poslední otcem, který si své potomky vyzvedává. Opět se z porady omlouvám a vím, že čtvrtletní prémie nezískám. Ach jo, co mám ale dělat, když jsem na všechno sám?
17.00Konečně doma. Děti si jdou hrát do pokoje, já rychle začínám chystat večeři, zapnu pračku, zametu podlahu, uklidím stůl od snídaně. Mezitím si vyžehlím košili na jednání druhý den a stihnu s dcerou připravit paruku pro loutku, kterou vytváří v kreativním kroužku. Po večeři sklidím ze stolu, dětem vysvětlím, že je nejvyšší čas uklidit si v pokoji, a jdu jim příkladem.
19.00 Děti jsou po koupeli a přiznám se, že já taky. Není nic příjemnějšího než pocit, že den je v klidné fázi, nic zásadního mě nečeká a hlavně, že děti budou za hodinu v postýlkách a spinkat. Snažím se sledovat zprávy, ale nejde toho, místo toho, co se děje ve světě zjišťuju, co se děje u Marečka doma, že sousedovic pejsek dneska vůbec neštěká a že se moje dcera pusinkovala na záchodě se spolužákem!! Jsem v šoku a nevím, jak si s ní povídat o tom, co život může přinést… Je na takovou debatu v pěti letech brzo, nebo pozdě? Ach jo, proč tu není moje žena.
CRRRRRRRRRR, ZVONÍ BUDÍK. Z noční můry mě probouzí právě včas, abych kontrolním pohledem zjistil, že vedle mě leží moje žena, otevírá oči a jde za dětmi… Díkybohu za každý den, kdy se mám s kým podělit o radosti i starosti rodičovství. Přiznávám bez mučení, stejně jako ve snu bych žít nechtěl. Nevydržel bych totiž dlouho.
Zeptal jsem se kamarádů, co už by nikdy dělat nechtěli a k čemu se nikdy neodvážili (týká se dětí).
„Plenky s hnědým obsahem mě míjely úspěšně celé dva roky. Nedokážu si představit, že bych měl vyměnit a vyčistit dětský zadek. Jednou jsem musel hlídat, malý se pokakal, ale oba jsme statečně vydrželi do doby, než se žena vrátila. Pak jsem se tvářil, že k nehodě došlo před pár minutami, moje žena mě ovšem odhalila, podle barvy stolice, či co…“ Michal
„Máme doma ústní odsávačku na nudle. Takovou tu, že když má dítě opravdu velkou rýmu, něco z nosu vám skončí při hlubokém nádechu i v ústech. Používá ji jenom moje žena. Představa, že by mi dětský sopel skončil na patře, které testuje ročníková vína, je příšerná.“ Kamil
„Je pravda, že kdyby byl porod na mužích, lidstvo by asi vymřelo. Stačilo mi být na sále jednou a znovu bych to asi nedal. Bolest, kterou jsem viděl v partnerčiných očích, mě málem porazila, stačila na to, abych se rozhodl, že další dítě už nechci. Anebo pokud se bude konat další porod, já budu služebně na druhém konci republiky.“ Václav