[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Teď to zní úplně směšně, ale já opravdu byla přesvědčená, že co si vysním, to se mi podaří. Měla jsem to přesně nalajnované. Po pár letech chození s přítelem svatba, na svatební cestě „zaděláno“ na první dítě, které si pořádně užijeme a pak mu pořídíme sourozence. A že to bude pořadí kluk – holka, je prostě jasná věc.
Lukášek do mého plánu zapadl přímo ukázkově. Za svého muže jsem se vdávala v osmadvaceti letech a miminko jsme počali sice ne na svatební cestě, ale víceméně na první pokus. Když se blížily jeho druhé narozeniny, začali jsme plánovat druhé miminko. „Vyjde to akorát, až půjde Lukášek do školky, budu to krásně zvládat a věnovat se oběma,“ libovala jsem si.
Uplynul víc než rok, Lukášek do školky skutečně nastoupil – ale sestřička nebyla. Nebyl ani chlapeček. Nebylo žádné miminko. Nebyla jsem vůbec těhotná.
Prvních pár měsíců jsem to ještě moc neřešila, i když jsem samozřejmě s každou menstruací zažívala velké zklamání, obzvlášť po první zkušenosti, kdy šlo všechno tak hladce. Ale právě ta školka byla zlomem, kdy jsem už více znervózněla a začala se čím dál častěji ptát, co se děje.
Jak to, že když předtím to šlo hned, teď ani po roce nic? Manžel byl klidnější než já, na druhé dítě zas tak nespěchal, bylo mu celkem jedno, jestli se narodí za dva roky, nebo za pět let. Ale já řešila návrat do práce a především jsem si miminko opravdu přála, i kvůli Lukáškovi, aby měli k sobě se sourozencem blízko.
Po dalším půlroce marného snažení jsem už začínala panikařit, i když mě moje doktorka uklidňovala, že k tomu zatím rozhodně nemám důvod. Jsem prý ještě mladá, mám tomu nechat volný průběh a ono to brzy klapne.
Jenže uplynuly dva roky a pořád se nic nedělo. A nastal klasický bludný kruh. Věděla jsem, že když chci otěhotnět, musím být zdravá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Zkrátka být v pohodě a moc to neřešit. Jenže když se vám nedaří, řešíte to samozřejmě neustále, pořád dokola.
Dostala jsem se do stavu, který by mě nikdy dřív ani nenapadl – začala jsem řešit ovulaci, plodné dny, hlídat manžela, aby „neplýtval“ zbytečně v době, kdy to nemělo smysl, zkrátka jsem se chovala jako posedlá. Muž měl pro to zprvu pochopení, ale pak už ho to štvalo a často místo sexu proběhla v posteli spíš divoká hádka.
Když jsme se marně snažili tři roky, začala jsem to řešit přes doktory. Absolvovala jsem kolečko různých vyšetření, ale všechno bylo naprosto v pořádku. Žádné srůsty po prvním porodu nebo významné hormonální změny. Po určitém boji se mi podařilo vyslat k lékařům i manžela – se stejným výsledkem. Jsme naprosto zdrávi, není žádný objektivní důvod k tomu, abychom nemohli počít dítě.
Jeden z lékařů, u kterých jsem byla, tehdy poprvé opatrně vyslovil termín „sekundární neplodnost“, vzápětí ale prohlásil, že se mu nezdáme jako tento případ. Slyšela jsem toto spojení poprvé v životě a on mi vysvětlil, že je to situace, kdy se páru podaří bez problému počít první dítě, ale s druhým (případně dalším) už se nedaří. Příčiny bývají různé, často jde ale o to, že dvojice o pár let zestárne a o další dítě se pokouší ve vyšším věku, kdy je samozřejmě otěhotnění s každým rokem o něco složitější. Klesá plodnost, mění se hormonální hladiny v těle, vliv má i životní styl.
„A právě proto si myslím, že to není úplně váš případ,“ řekl mi onen lékař, „protože vy jste s druhým dítětem nijak neotáleli, začali jste se snažit relativně brzy po prvním, navíc vám bylo sotva třicet.“
Proč se to tedy nedaří, mi ale vysvětlit nedokázal. A tak dodal větu, na kterou už jsem začínala mít alergii – ať jsme trpěliví, že se to určitě dřív nebo později podaří.
No, tak trpělivá jsem už osm let. Z Lukáška je mezitím desetiletý kluk a mně je hrozně líto, že se nám nepodařilo dopřát mu sourozence. Někdy ve svých pěti letech začal po bráchovi nebo ségře intenzivně toužit, protože většina jeho kamarádů sourozence měla a on nechtěl vybočovat. Ale postupně i on pochopil, že tohle přání se mu asi nesplní, a už o tom ani nemluví.
Manžel zaujal stejnou strategii. Dělá, jako by bylo všechno v pořádku. Vlastně si myslím, že jemu to už ani nevadí. Zvykl si na stav věcí, jak jsou, a druhé dítě už neřeší. Zato já… já se tím trápím dnes a denně. Manžel mi už dokonce řekl, abychom to nechali plavat, že to tak asi mělo být. Já to ale nedovedu. Pořád doufám, že se jednou stane zázrak (teď už se tomu snad ani jinak říct nedá) a my se druhého dítěte ještě dočkáme. A věřte, že by mi bylo úplně jedno, jestli by to byla holka, nebo kluk. Jenže zatím to vypadá, že Lukáš zůstane jedináčkem napořád.
Klára, 39 let