[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Odmalička rádi posloucháme pohádky a těšíme se na vítězství dobra nad zlem. Je to úleva, když zlá macecha stejně jako ten nejmazanější vlk doplatí na svou zákeřnost. Chceme věřit tomu, že dobrý člověk se nemá čeho bát, a tak i jako dospělí milujeme filmy o neohrožených mstitelích, kteří darebákům nedají šanci.
Jiný konec než happy end nás obvykle zklame. Štěstím je myšleno, stejně jako v pohádkách, přežití hlavního hrdiny a trest pro všechny záporňáky. „Ano, v potrestaném padouchovi a glorifikovaném kladném hrdinovi ožívá naše dětské infantilní ego, které potřebuje zprvu svět štěpit pouze na dobro a zlo.
Malé dítě vnímá svou matku pouze jako buď potřeby uspokojující, nebo odmítající objekt. Teprve v dalším vývoji patří dobro i zlo jednomu a témuž objektu,“ doplňuje psycholog Martin Cipro. ====Co je trest?==== „Koncept viny a trestu je jedním ze základních pilířů židovskokřesťanského náboženského a filozofického systému. Vychází z lidské přirozenosti, klasického hledání smyslu. Tedy vše, co se člověku stane, má nějakou příčinu, protože všechno je snesitelnější než nekonečná lhostejnost vesmíru k lidské nicotnosti. Vina dává smysl utrpení a přináší možnost odpuštění,“ říká psychoterapeutka Petra Pokorná.
„Trest je zase velmi účinným nástrojem z hlediska mocenského. Ať už se jedná o zastrašování trestem světským nebo božím, či o výčitky svědomí jako projev zvnitřnění norem.“ Trest má způsobit nepříjemné pocity a ty by měly propříště odradit od opakování toho, za co jsme byli potrestáni. Zdá se být tedy relativně jednoduchou výchovnou metodou. Uspěchaný rodič má pocit, že tak uvědoměle pracuje na formování charakteru svého potomka. Trestá pocitem studu: „Neumyl sis ruce? Styď se!“ Nebo: „Neudělal sis úkol? Tak dnes žádný počítač.“
Zákaz jednoduše odstaví dítě od zábavy a rodičům zároveň pro jednou ušetří diskusi o tom, kolik času potomek u počítače může strávit. „Lhal jsi mi? Nechci s tebou mluvit!“ Trestem je mlčení, kterého je ale všude plno. ====Někdo trestá, někdo ne==== Co se považuje za špatné, tedy trestuhodné, není ale nikde přesně definováno. Proto si každý z nás s sebou nese jinou zkušenost s tím, za co se trestá, a tu předává dál. Tak můžete na autobusové zastávce pozorovat maminku, jak svému capartovi podává doma oloupaný kousek jablka. Poté, co dítě upustí jablko na zem, ho maminka vyhodí do koše a s klidem nabídne malému ze sáčku další kousek. Dodá jen – dávej pozor, to už je poslední.
Druhý den na této zastávce můžete slyšet jinou maminku, jak ve stejné situaci rázně oznámí synovi, že už žádné další jablko nedostane, aby si zapamatoval, že má být opatrný. Jak byste zhodnotili reakce maminek? Je první trpělivá, protože chápe, že se dítě všemu teprve učí a že každý v procesu učení potřebuje většinou více pokusů? Nebo dítě rozmazluje, když mu nedá najevo, že upouštět jablko na zem je plýtváním s dary přírody? A co druhá maminka?
Zaslouží chválu za důslednost při výchově, nebo byste se otřepali při představě, jak ustrašený člověk z dítěte možná vyroste, když bude počítat s tím, že každé pochybení bude hned potrestáno? ====Trest říká: Něco jsi udělal(a) špatně==== Osmadvacetiletá učitelka Tereza v tom má jasno: „Já jsem vyrostla s pocitem, že se mi kažfoto: dá chyba vrátí. Táta mě učil, že všechno má své následky, a tak mi nikdy nic neprošlo bez nějakého,logického důsledku‘, jak on tomu říkal. Když jsem večer přišla o pět minut později domů, nesměla jsem pak tři dny nikam jít. Nechtěla jsem s ním jít na procházku, tak mi zakázal dívat se na televizi. Mně to sice moc logické nepřišlo, navykla jsem si ale přesto vždycky očekávat odplatu, když jsem udělala něco, s čím rodiče nebyli spokojeni.
Často jsem přitom ani nevěděla, co to bylo. Když mě máma ignorovala, bylo mi prostě jasné, že jsem něco musela provést. Abych si ji udobřila, snažila jsem se vykoumat co. Mohla jsem ale jen hádat, a tak jsem časem považovala za špatné většinu z toho, co jsem dělala. Pro mě bylo trestem už samo nekonečné přemítání nad tím, co zase bylo špatně. Naučilo mě to, že čím míň dělám, tím míň zkazím. Nejraději jsem potom jen tak seděla u topení, nic neříkala a nic nekazila.“
Jak vidno, pravidelné trestání celou logiku rádoby trestu může postavit na hlavu – pořadí, že za vinou následuje trest, se u Terezy otočilo. Princip „logického důsledku“ ji naučil cítit vinu, kdykoli ve svém okolí zaregistrovala sebemenší nesoulad. „Za výčitkami, obviňováním ze špatnosti či nadměrným trestáním dětí většinou stojí výchovná bezmoc, kdy rodiče výchovu sice dobře myslí, ale špatně dělají,“ konstatuje Martin Cipro. ====Vina, trest a nevina==== Pro Terezu představovalo znehybnění nejlepší ochranu před nebezpečím, že udělá něco špatně a opět v ní budou hlodat pocity viny. Před nimi se nedá utéct, šanci zbavit se jich nabízí ale vidina trestu. Kdo věří, že známá postava Spravedlnosti na miskách vyvažuje vinu trestem, netouží po ničem víc než po trestu.
A když se ho nemůže dočkat, stane se často raději sám svým soudcem i vykonavatelem spravedlnosti podle motta – až si to odtrpím, bude vina smazaná. S touto představou například čtyřicetiletá Mirka pokorně snášela manželovy zálety. Každý večer se staženým žaludkem čekala, jestli manžel zůstane doma, nebo odejde na noc za tou druhou. Byla přesvědčená, že to musí vydržet, když před nějakou dobou sama měla sice utajenou, přesto intenzivní aférku.
Ani jednou manželovi nic nevyčetla a jen doufala, že až ho bokovka omrzí stejně jako ji, budou si kvit, udělají za dosavadním životem tlustou čáru a začnou s čistým štítem další společnou etapu. Manžel se místo toho ale odstěhoval s konstatováním, že na něm Mirce stejně nezáleží, když s klidem přihlíží, jak chodí za jinou. Nebo má snad sama špatné svědomí?! „Pocity viny mohou ovšem současně uspokojovat naše masochistické potřeby,“ říká dr. Cipro.
„Žena, kterou muž ve vztahu trápí, je okolím vnímána jako světice. Sama sebe zhodnocuje utrpením, protože nemá dostatečnou sebeúctu a sebedůvěru k otevřenému konfliktu s partnerem,,máslo na hlavě‘ jí slouží jako obranný alibismus. Vina může tedy sloužit k manipulaci a sekundárním ziskům.“ ==== Pocit viny nebezpečně zkresluje naše vidění ==== Už biblické „kdo je bez viny, ať hodí kamenem“ spoléhá na to, že člověk se špatným svědomím se neodváží soudit druhé. Neřeší ale, jestli je to svědomí černé oprávněně, anebo jen v představách dotyčného. Leckterý vykuk se totiž klidně může považovat za čestného člověka, zatímco se mnohý slušný člověk od rána do večera trápí svými směšnými proviněními – třeba že nepozdravil vrátného, nebo nešel včera s kolegou na pivo.
Takže vykuk by kamenem hodit mohl, slušňáka by to ani nenapadlo. Pocit viny svazuje, což často zjistíme až dodatečně. Jako maminka třináctiletého Jakuba, která dva roky (ne)poslouchala jeho stížnosti na spolužáky s pocitem, že nemůže nic dělat. Až když problémy narostly do nepřehlédnutelné šikany a Kubova máma s divným pocitem žádala od školy řešení, uvědomila si, že jí přišlo nepatřičné ozvat se, protože Jakub sám kdysi ve vzteku shodil spolužáka ze schodů. ====Provinilý je velmi snadno manipulovatelný==== Terezu, Mirku i Kubovu matku pocity viny paralyzovaly natolik, že nebyly schopny zasazovat se o své potřeby. A právě tato „povolnost“ je důvodem, proč mnozí lidé – ať rodiče, partneři, kolegové nebo nadřízení – tak rádi sugerují druhým nějaká provinění. Kdo je přijme, je povolnější, lehce se nechá zastrašit, a tedy i snáze ovládat. Proto je model vina/trest zdánlivě tak účinný.
Přitom bývá často zaměňován s pravidlem o příčině a jejím následku. Malému prckovi, který se houpe na židličce, můžeme říct, nehoupej se, spadneš, bude to bolet. Prcek většinou spadne a bolí to. Co říct? Když se houpeš, můžeš spadnout. Nebo: Když neposloucháš, přijde trest a bolest. V druhém případě rodič sice takticky využije situace jako názorného příkladu, ve skutečnosti ale vytváří v potomkovi dojem, že kdykoli se mu něco nepříjemného stane, je to trest, a tedy znamení, že se někde provinil.
Takto naprogramovaný člověk může podle této logiky za každou nehodou vidět trest a při hledání jeho příčiny, tedy viny, vytvářet ta nejroztodivnější spojení: ujel mi vlak – to mám určitě za to, že jsem už dva měsíce nebyl běhat; nebo: ztratila jsem klíče – asi jsem si fakt neměla kupovat ty šíleně drahé boty. Zkrátka kdo hledá, najde. ====Když výčitky svědomí slouží jako trest==== Zdá se, že by tedy stačilo nehledat, a ujetý vlak by z nás nemusel udělat líného pecivála bez vůle, ani ztracené klíče by neznamenaly, že jsme nezodpovědné marnotratnice. Přestat vytvářet umělá spojení mezi situacemi, které spolu nesouvisejí, by mohlo být věcí tréninku. Tedy jakéhosi přeprogramování mechanismu, který nás možná měl vychovávat, teď už ale jen ztrpčuje život.
Tak jednoduché to ovšem není, slouží-li pocity viny jako náhrada za něco ještě nepříjemnějšího. Komu neustále ujíždí vlak neboli pořád chodí pozdě a vyčítá si to, tomu může stačit, že se sám dostatečně trestá těmi výčitkami. Kdyby ale ten jakoby spásonosný trest nepovažoval za vyřešení problému, musel by hledat jiné možnosti. Nabízí se přehodnocení vlastních návyků s cílem začít chodit včas. Jenže změnit zvyky je často mnohem namáhavější než snášet výčitky svědomí.
Takže to vypadá, že to, co mělo vést k lepším návykům, nás před nimi může úspěšně chránit. Petra Pokorná shrnuje: „Trest redukuje prostor pro vlastní lítost a také pro důležitou otázku – proč se to vlastně stalo?“ ====Pokud trest neutralizuje vinu, může být účinný?==== Pokud trest nevede ke změně u nás samotných, jaká je šance, že změní druhé? Výchova dětí se bez něj asi zcela neobejde. Jenže je-li trest výchovnou metodou, jakpak na něj mohou reagovat dospělí? Většině se zřejmě nebude líbit, že je někdo chce vychovávat. „Lakonicky řečeno, kde se trestá, tam havaruje rovnoprávný vztah,“ podotýká doktorka Pokorná. „Trestá autorita – rodič, bůh. Kde je partnerství?“
Odečte-li se ale od trestu výchovný motiv, zbude z něho vlastně odveta. Tys mě naštval, já tě naštvu. Když vám přítel nekoupí kytku k narozeninám a vy s ním na oplátku dva týdny nikam nejdete, přijme přítel nejspíš svůj trest. Jste si kvit – tak proč by měl provinilec ještě přemýšlet nad nápravou. O tu jste se přece postarala vy trestem. Jestli ale bude mít přítel potřebu oplatit to ponížení, tak třeba odjede sám s kamarády na hory. Vy jste s ním stejně zrovna volný čas trávit nechtěla… Trestání se zvrhlo v boj o moc, na jehož konci se ale člověk cítí bezmocný – svého už nedosáhne, protože účet vina/trest je zdánlivě vyrovnaný. „Pro mě to vyrovnání byla vždycky úleva,“ přiznává Tereza, „jenže to nefungovalo.
Každý můj vztah byl nakonec jenom řetězec naschválů.“ Martin Cipro k tomu říká: „Většinou v okamžiku, kdy jedna strana v konfliktu trestá z důvodu vyrovnání skóre, má druhá strana pocit, že skóre již bylo vyrovnáno minulým trestem. Proto také vymyslí další kolo potrestání a obě konfliktní strany pak už jen donekonečna oplácejí, aby vyrovnaly skóre. Nikdo už ale neví, kdo si vlastně začal, jaká je podstata sporu, natož aby jedna či druhá strana přišla s usmířením, odčiněním a odpuštěním.“ ====Aby trest nebyl pomstou==== Někdy není jednoduché rozpoznat skutečné motivy vlastního jednání. Pro rozlišení mezi trestem a pomstou je dobré vcítit se do sebe. Potřeba pomsty vzniká z uražení, zlosti, jako důsledek negativních emocí. Naproti tomu by trest měl být záležitostí rozumovou. A jestliže rozum není zamlžen emocemi, mohl by nám nabídnout i jiná řešení: dítě, které si neumylo ruce místo trestu poslat k umyvadlu, lenocha, co nemá úkol, k psacímu stolu, ze lháře zkusit dostat, čeho se bojí tak moc, že nechce říkat pravdu.
U dětí to chce trpělivost a čas, u dospělých spíše smíření se s faktem, že partnerství je o spolupráci, ne o výchově. A kdo úlevu z pomsty vydává za takzvaný logický důsledek, ať se nechá inspirovat výrokem Martina Luthera Kinga: „Princip oko za oko, zub za zub za sebou zanechává na obou stranách jen slepé a bezzubé.“