[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechny členky rohlíkového fanklubu, které se nerozpakují svým odrostlejším kojencům občas podstrčit rohlík na žužlání, si mohou oddechnout. Několik prestižních vědeckých institucí včetně např. Britského úřadu pro výživu nebo Evropského úřadu pro bezpečnost potravin se shoduje na tom, že dříve tolik obávaný lepek (hojně obsažený v pšeničném pečivu) do výživy větších kojenců přirozeně patří.
Pakliže je potravina s obsahem lepku (nejčastěji obilná kaše) dítku nabídnuta okolo 6 měsíce, kdy bývá mnoho dětí ještě kojených, může setkání s lepkem paradoxně eliminovat riziko vzniku celiakie či alergie na lepek. Pomineme-li obsah soli, je tedy možné nad krátkodobým a nepravidelným žužláním rohlíku přimhouřit oko. Nicméně přemýšleli jste někdy nad tím, v jakých situacích kojencům a batolatům rohlík dáváme a co je tak nevědomky učíme? Co v nich systematicky po celé dětství pěstujeme?
Také patříte mezi jedince, kteří mají jídlo neoddělitelně spojené s emocemi? Je mi smutno, potěším se malou čokoládou nebo dvěma humrovými chlebíčky. Naštval mě šéf (nebo manžel), tak se uklidním nadýchaným koblížkem a krémovým latté. Mám za sebou náročný pracovní den, všechen stres zasypu směsí oříšků a sušeného ovoce. Kde má takový způsob řešení nepříjemných vnitřních pocitů kořeny?
Že by v dětství, kdy nám byly pusinky „ucpávány“ jídlem či sladkostmi ve chvílích, kdy bychom okolí obtěžovali projevy dětského vzteku, nelibosti nebo smutku? Pakliže nás tento způsob útěku od nepříjemných emocí v dospělosti neuvrhl do měkké a třesoucí se náruče obezity, asi své návyky příliš neřešíme, natož abychom přemýšleli nad tím, proč je předáváme i svým dětem.
ČTĚTE TAKÉ: Duševní nastavení svého dítěte můžete ovlivnit již v děloze
Ne, ne, nebrojíme proti občasnému odvedení pozornosti rohlíkem, křupkou, piškotem, nakrájeným ovocem nebo v horším případě malou sladkostí. Jsou situace, kdybychom za kousek rohlíku zaprodali klidně duši a kdy je pět lentilek schopno vykonat práci nejsilnějšího anestetika. Nicméně by se z těchto situací nemělo stát pravidlo, neměli bychom v dítěti vypěstovat jakýsi reflex, že jídlo je lék na každou bolest duše i těla – zázračná, avšak pouze dočasně působící pilulka na vztek, frustraci či smutek. Neprospějeme tak ani jeho tělu a v konečném důsledku ani duši.
(Hlasovat můžete v anketě umístěné v pravém sloupci.)