[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechno, nebo nic. Takový postoj k partnerství zaujímáme, když je nám dvacet. Nechápeme rodiče, kteří dělají ústupky, a víme naprosto jistě, že my je nikdy dělat nebudeme. Jsme přesvědčeni, že v těch důležitých aspektech budeme vždycky zásadoví. „Stokrát radši rozchod než kompromisy,“ říká například jednadvacetiletá studentka historie Marta. „Proč bych měla dávat druhé šance někomu, kdo mě zklamal? Takový člověk si je nezaslouží a není důvod s ním zůstávat dál.“ O deset let později většina z nás radikální názory typu „jedna chyba a konec“ dávno nezastává. Podle psychologů jsou ústupky podmínkou dlouhotrvajících vztahů. Kdo jich není schopen, na spokojené soužití s jedním partnerem může rychle zapomenout.
Zkuste si vzpomenout, o čem jste kdysi tvrdili, že nebudete nikdy tolerovat, a porovnejte to s tím, co tolerujete v současném vztahu. Asi zjistíte, že rozdíly jsou to velké. Stejně jako čtyřiatřicetiletá Hana, která dlouho razila heslo „jednou a dost“. Dokud nezačala být z hledání stále nových partnerů, kteří by jí ve všem vyhovovali, unavená. „Vždycky jsem věděla, co nechci a co nebudu tolerovat,“ popisuje svůj postoj k partnerství. „Na prvním místě byla nevěra, do které jsem zahrnovala i nevěru platonickou a flirtování. Když jsem zjistila, že si partner píše důvěrnější e-maily s kamarádkou, vztah jsem ukončila.
Vadil mi i nedostatek času a pozornosti. Chtěla jsem, aby si partneři pamatovali mé narozeniny, svátek a datum našeho výročí. A nebo aspoň projevili snahu si je zapamatovat. Důležitá byla také vášeň. Byla jsem přesvědčená, že vztah, ze kterého vášeň vyprchá, nemá cenu uměle udržovat dál. Nechápala jsem kamarádky, které byly ochotné kvůli partnerovi ustupovat ze svých ideálů a tolerovat třeba i nevěru. Výsledkem byl jeden neutěšený vztah za druhým. Když jsem našla partnera, který mi vyhovoval povahově, měl stejnou představu o budoucnosti a cítila jsem, že si hodně rozumíme, ukázalo se, že má občas nějakou nezávaznou bokovku, jak on to nazýval. A já jsem zjistila, že musím udělat spoustu ústupků, jinak se můžu s trvalým vztahem navždy rozloučit.“
V případě náctiletých a během mladé dospělosti nemusejí být přehnané a nekompromisní nároky na partnera a na partnerství ještě zcela na škodu. Podle psycholožky Marie Vágnerové v tomto životním období lidé získávají zkušenosti, na jejichž základě do větší či menší míry opouštějí postupem času své představy o ideálním partnerovi a ideálním partnerství a směřují k realističnosti. Protože jim během prvních vztahů zkušenosti chybí, řídí se podle svých přání a představ, jež zatím považují za obecně splnitelné.
Pokud se první vztahy nevyvíjejí tak, jak by rádi a jak si to vysnili, mají za to, že důvodem je špatný výběr a že zatím nenarazili na toho pravého, kdo jim jejich představy splní. Teprve časem zjišťují, že to není vůbec jednoduché. A začínají slevovat -s výjimkou takzvaných věčných romantiků, kteří tuto fázi odmítají opustit a ukončují vztahy, jakmile pomine zamilovanost. Důvodem je skutečnost, že nejsou schopni se vyrovnat s realitou, která nastupuje poté, co zamilovaná fáze odezní a oni přestávají partnera vidět nekriticky a uvědomují si jeho chyby a slabiny.
Jak uvádí Marie Vágnerová ve Vývojové psychologii II., přístup k partnerství je sice do určité míry stabilním znakem, který souvisí s osobnostními rysy, výchovou a podobně, avšak zároveň je ovlivněn i vývojově, takže mohou v jednotlivých fázích dospělosti převažovat rozdílné varianty. „Vášnivé partnerství plné emocí, majetnické lásky, romantiky, ale i nezávazného sexu, převažuje u dvacetiletých na počátku mladé dospělosti, v dalších letech dochází k poklesu jeho četnosti. Jakmile začnou mladí lidé toužit po trvalejším partnerství, musí se začít chovat jinak. Proto po 30. roce klesá sklon k romantickému zamilování, ale i potřeba nezávazných sexuálních vztahů. Mezi 20. a 30. rokem života se velmi často obě tendence prolínají.“
Ono „musí se začít chovat jinak“ znamená posun. Nikoli rezignaci na ideály, což náctiletí a mladí dospělí vyčítají těm starším včetně svých rodičů. Ptají se jich, jestli byli vždycky takoví, a pokud ne, co se s nimi stalo, že už žádné ideály nemají. Psycholožka Shaaron Biddulph, spoluautorka knihy Deset tajemství lásky, o ideálech v souvislosti s partnerstvím říká: „I rodiče mají ideály, pouze jiné. Pohled na ideálního partnera se časem mění, a tím se mění i sám ideál. Po čem jsme toužili kdysi, už nás neláká. Vyhrocené vztahy plné vášně jsou jako jojo. Nahoře, dole, nahoře, dole. Nikdy se nezastaví uprostřed. Zralejší vztahy už nemívají tak extrémní podoby.“
Partneři, kteří spolu překonali první zamilovanou fázi, vyrovnali se s tím, že jejich protějšek má chyby, které dřív neviděli, a zůstávají spolu, bývají v porovnání s tím, jak se chovali na počátku, tolerantnější. Mají na partnera menší nároky, a to přispívá k větší pohodě. Zároveň to samozřejmě neznamená, že by je neprovázely problémy a neprocházeli krizemi, a také „tolerantnější než na počátku“ nerovná se „respektující všechno a vždy“. Jde o to, že nad určitými věcmi se naučíme mávat rukou a nepřiděláváme si vrásky kvůli banalitám, které nás kdysi přiváděly k zuřivosti.
„Když se na sebe podívám před deseti lety a dnes, jsem překvapená, kolik věcí mi přestalo vadit,“ uvědomuje si třicetiletá Jaroslava. „Dřív mě rozpálilo doběla, že partner ani na moji pětistou výtku nebyl schopný dát po použití toalety prkénko dolů. Dneska je mi to úplně jedno a divím se, že mi něco takového mohlo vadit. Po každém jeho pozdním příchodu jsem vedla přednášky o nezodpovědnosti a teď to skoro neřeším. Když chci oslavit výročí, tak prostě partnerovi v klidu připomenu, že ho máme, a domluvím se s ním na tom, co budeme dělat, a nevztekám se, že si žádná data nepamatuje. Chci mít především klid. Docela klidné, spokojené partnerství, bez častých a velkých hádek a bouchání dveří a bez usmiřování.“
Jaroslava nemá pocit, že by na něco rezignovala. A už vůbec ne, že by klidný vztah byl nudný. „Nudný je takový vztah, kdy spolu partneři nekomunikují a jeden o druhého se nezajímají. My se o sebe zajímáme. Pouze už na sebe neštěkáme jako psi. Neřekla bych, že je italská domácnost nějak zvlášť zábavná. Pro mě bývala spíš stresující.“
Podle Marie Vágnerové je zralejší vztah tolerantnější, respektuje odlišné vlastnosti, postoje i projevy partnera, jeho nedokonalost a ponechává mu částečnou osobní svobodu i výsadní teritorium. Dále přiznává partnerovi i sobě větší individuální práva a akceptuje oboustranné povinnosti a zodpovědnost. „Je důležité, aby vlastní rozvoj nebyl příliš spojen s rozvojem partnera, protože by jej s největší pravděpodobností omezoval. Teprve v této době je možné budovat skutečný vztah založený na sdílení hodnot, stanovení společného cíle a otevřené a jasné komunikaci. Partner je posuzován racionálněji než v první fázi, přestože ani nyní není jeho atraktivita bezvýznamná.
Člověk v tomto období zaujímá realistický postoj i k sobě samému, vzdává se potřeby udržet si idealizované sebehodnocení a odpoutává se z naprosté závislosti na partnerovi. Když partnerský vztah dosáhne této úrovně, stává se přijatelným základem manželství. Udržení takového vztahu vyžaduje značné úsilí obou partnerů, nevzniká spontánně a sám od sebe jako prvotní zamilování, a zřejmě i z toho důvodu bývá mnoha mladými dospělými chápán jako méně přitažlivý. Blíží se více přátelství než prvotnímu romantickému vztahu. Ale jedním z důležitých úkolů mladší dospělosti je pochopení skutečnosti, že ideál lásky nelze nikdy zcela naplnit.“ Marie Vágnerová dodává, že vývoj vztahu je zákonitý, a že pokud se páry nerozejdou nebo nerozvedou, procházejí jeho jednotlivými fázemi. Tedy od idealizace a radikalismu až k přijetí reality a větší toleranci.
Benjamin Franklin, státník, diplomat, přírodovědec a spisovatel žijící v osmnáctém století, napsal: „Před manželstvím mějte oči široce rozevřené. Potom je napůl přivřete.“ Schopnost přimhouřit oči a tolerovat partnera s jeho nedostatky je podle psychologů známkou dospělosti, a nikoli slabosti. Někteří jedinci dospět nefoto: chtějí a rigidně ulpívají na představě idealizované romantické lásky ve stylu Romea a Julie, která jim připadá jako jediná správná. Ve skutečnosti jde o projev osobnostní nezralosti.
Vztahy, v nichž jeden z partnerů není schopen či ochoten přizpůsobit své představy realitě, se rozpadají a výsledkem je pak věčné hledání a prohlubující se frustrace z toho, že léta přibývají a ideál se vzdaluje. K toleranci patří ústupky a kompromisy, avšak tolerance sama o sobě ústupkem není. V partnerství je vždycky krokem dopředu. A jak tvrdí spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny Toni Morrison, je východiskem z osamění.