[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Role maminky je téměř pro každou z nás nová a křehká, miminko zabírá valnou část našeho mozkového prostoru a chvilku trvá, než se spolu sladíme. Po pár měsících se to mění, získáváme jistotu a rodičovská role se stává naší součástí. Tak je to úplně v pořádku.
Potíž je, že u spousty z nás mateřská role postupně nenápadně nabyde a obsadí nejen náš mozkový, ale i životní prostor – prosákne do všech ostatní rolí, u nichž jsme doufaly, že se k nim časem vrátíme. Ale je to tak jiné. A nám se do mysli vkrádá pocit, že takhle to možná nechceme…
Tohle je prostě hrozně nefér argument a bohužel si ho někteří lidé dovolí bez uzardění pronášet nahlas. Jakoby si nárokovali právo hodnotit náš život! Nejenže jim podobné odsudky běží v hlavě, ještě mají tu neomalenost nám je sdělovat.
Stojí za tím samozřejmě kult mateřství, který předpokládá, že když se stanete matkou, cele vás to naplní a snad kouzlem nebo vlivem všemocných mateřských hormonů pozbydete tužeb a potřeb, případně ty se stanou druhořadými, třetiřadými, čtvrtořadými… A když to tak náhodou nemáte, tak jste vadná.
Žádný div, že se maminky bojí své pochybnosti prezentovat veřejně. Sotva se k nim přiznají v úzkému kruhu nejbližších kamarádek.
Skupina Everyday Health Group Pregnancy & Parenting Talk to Moms provedla průzkum, v němž odpovídalo 403 žen ve věku 18–44 let, které jsou v současné době těhotné nebo mají alespoň jedno dítě do pěti let. Hodnotily v něm, jak moc je jejich identita definována mateřstvím ve srovnání s věcmi mimo rodičovství. Většina sama sebe umísťovala tak nějak mezi tyto obě oblasti, ovšem ukázal se i jasný trend, že čím dále je žena rodičem, tím více má pocit, že ji její role matky definuje. Respondentky doslova používaly výraz „jen máma“. Což je možná smutné, ale za stávajících podmínek naprosto pochopitelné, nemyslíte?
Maminky uváděly, že vědí, že by potřebovaly víc času na sebe, ale že je pro ně obtížné dát přednost svým potřebám před potřebami především dětí, ale i ostatních členů rodiny, potažmo ale třeba i v práci. 34 procent dokonce uvedlo, že péči o sebe řadí až na úplný konec seznamu svých úkolů!
Jedním z důležitých důvodů, proč tolik maminek nemá čas věnovat se svým koníčkům nebo péči o sebe, je fakt, že stále vykonávají více domácích a pečovatelských prací než muži. Ti čas mimo práci věnují výrazně více svým koníčkům nebo odpočinku A to, i když třeba oba partneři pracují podobnou dobu a mají podobné příjmy. Poukazují na to čísla reprezentativního výzkumu Pew Research Center.
Výsledky ukázaly jeden hodně zajímavý jev: Partnerství osob stejného pohlaví má tendenci k více rovnostářské dělbě práce, než je tomu u heterosexuálních párů. Ale i tam se to změní, jakmile do vztahu vstoupí děti - osoba, která vydělává méně (byť časově a energeticky stejně), má tendenci trávit více času domácími pracemi a péčí o děti.
22 % žen se identifikuje jako „jen máma“ a ztratilo kontakt se svou identitou mimo rodičovství. A čím déle jsou matkami, tím více se tak cítí.
34 % řadí péči o sebe na konec seznamu priorit.
40 % uvádí, že i když vědí, že péče o sebe je důležitá, prostě tomu nevěnují čas.
20 % říká, že už je to tak dlouho, co se snažily plnit svoje potřeby, že ani nevědí, jak vlastně svoje „staré já“ nacítit.
Nejčastější způsoby, jak by si maminky přály dát samy sebe aspoň tu a tam na první místo, jsou cvičení (36 %), nakupování (39 %), cestování (31 %) a trávení času s partnerem (37 %).
Zdroj: Everyday Health Group
Rodičovství je bezpochyby velmi transformativní záležitost, a tak asi není úplně překvapivé, že identita (nejen) ženy se mění, když jí do života vstoupí děti. Dobrá zpráva je, že jakkoli se to teď zdá třeba daleko nebo ne dost reálné, existují způsoby, jak postupně obnovit i další části sebe sama. A to, i když máte pocit, že jste v rodičovských pocitech a povinnostech zanořená velmi hluboko, možná vás až zavalují.
Odborníci doporučují začít drobnostmi, jako například poslech hudby v autě, která se líbí vám, ne dětem. A postupně toto pole rozšiřovat. K tomu přidávají varování: Dlouhodobé zdraví a štěstí vyžaduje, abyste se opravdu nutně spojila sama se sebou (mimo svou roli matky) a taky s dalšímu lidmi. Protože když to neuděláte, koledujete si o syndrom vyhoření.
To, že odsouváme svoje potřeby tak dlouho, až nás mateřská role definuje, je následkem programů, které jsme přijaly za své. „Nabalujeme je na sebe jako kabátky a následně udávají našim životům směr. Stojí za to si na ně posvítit. Protože i přesto, že jdete celý dosavadní život po červené, neznamená, že nemůžete přejít třeba na žlutou,“ říká mentorka a průvodkyně KRISTÝNA PELCOVÁ, která vysvětluje klientům, že tyto programy si přejí být odhaleny, aby mohly z našeho života odejít a nám se tak žilo snáze a radostněji.
Kde se v nás ženách, ale v maminkách obzvlášť, bere ta tendence odsouvat svoje potřeby za až potřeby ostatních?
V dětství samozřejmě. V tomto utvářecím období hráli zásadní roli naši rodiče. A ti k nám, obzvlášť ve výchově, přistupovali tak, jak uměli. Někdy jak uměli nejlépe, někdy zkrátka jak jen uměli. Do dospělosti si řada z nás následně přinesla výbavičku v podobě nejrůznějších programů, které jsme si přisvojili. Často to byly naše mechanismy přežití. Třeba ujišťování „Ty jsi ta nejhodnější holčička, vždyť my o tobě ani nevíme.“ Taková holčička zjistí, že je lepší, když neprojevuje své touhy a potřeby, a v dospělosti se z ní s největší pravděpodobností stane zaměstnankyně roku. Bude poslušná a zodpovědná. Bude však také nešťastná. Pokud se totiž tyto programy přenesou do dospělosti a my si jich nejsme vědomy, vládnou nám. Pak se necítíme dobře, býváme naštvané, podrážděné, nespokojené, unavené a podobně.
Nehraje silnou roli také společnost, která předpokládá, že být matka znamená automaticky sebeobětující se madonu?
Společnost sehrává silnou roli tím, že v nás může vyvolávat pocity viny a studu. Mohou to být výroky typu „Jsi krkavčí matka, když si chceš zajít večer raději na masáž, než být doma se svým miminkem, které tě tolik potřebuje!“. Pokud se žena třeba na masáž i navzdory této destruktivní větě vydá, nejenže si proceduru neužije, ale vrátí se domů k uplakanému miminku, nervóznímu partnerovi či jiné pečující osobě a začne jí dobře známý koloběh výčitek svědomí: „Nikam jsem neměla chodit!“
Šlo by to i jinak? S lehkostí, bez výčitek?
Určitě. Jako zásadní krok vnímám přiznat si, že něco potřebuji, nějak se cítím. Nehodit to do koše s tím, že takové myšlenky si jako matka nemůžu dovolit. Můžete, a dokonce bysta měla! Protože pokud k vám přišly, mají svůj význam. Ukazují vám, jaké části vašeho pravého já jste v dětství byla nucena potlačovat - a tudíž potřebují dodatečně dosytit. A v tu chvíli je jedno, že k tomu dojde až v dospělosti. Ten správný okamžik je TEĎ.
Když tohle vysvětlujete klientkám, jaké překážky jim to nejčastěji kazí?
Mnoha z nich v mysli vyvstává myšlenka, že dobrá matka nemá nárok chodit si třeba pravidelně zacvičit, protože to dělá jen matka špatná a sobecká. V takové případě jim doporučuji nahlédnout do sebe a položit si otázku: Kdo ve mně si tohle myslí? Odpověď jim s největší pravděpodobností dá ustrašené děvčátko uvnitř jich samotných. A já je pak nabádám: Opečujte toto děvčátko. Zeptejte se ho, co od vás potřebuje a dopřejte mu to. Se soucitem, v lásce.
Říkám si, jestli moje okolí nebude na moji snahu opečovat primárně sebe reagovat negativně.
Pokud začnete „hladová“ místa v sobě dovyživovat, přestanou ve vašem životě vznikat odpory, a okolí vám je tudíž přestane mít tendenci zrcadlit. Zní to jako klišé, ale je v tom všechno: Všechny odpovědi máte v sobě. Začněte si dovolovat je objevovat. Začněte obdarovávat sama sebe – jste toho hodna!