[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ještě před pár lety byly oddělené ložnice tématem, o kterém se ve společnosti moc nemluvilo.
Tabu prolomily herečky Iva Janžurová a Bára Štěpánová, které si oddělené ložnice otevřeně pochvalovaly v rozhovorech s médii. Byla jsem tenkrát novomanželka, a i když jsem důvody oddělených ložnic chápala, nedovedla jsem si představit, že bychom s manželem spali každý zvlášť. Jeho blízkost pro mě byla důležitá a ani občasné chrápání mě nepřesvědčilo o tom, že bychom měli spát každý jinde. O pár let později už na společném spaní tak dogmaticky netrvám a občas (asi tak desetkrát do roka) se dokonce dobrovolně přesunu z ložnice do pracovny, kde je k dispozici cosi jako postel pro hosty.
Nadále si neumím představit, že bych v pracovně usínala denně, zároveň si však kladu otázku, do jaké míry v tom začíná hrát roli zvyk. Při hlubším průzkumu mezi mými přáteli se mi potvrdilo, že náhled na oddělené ložnice se mění s postupujícím věkem i délkou vztahu. Zhruba v prvních dvou letech si na nafukovací dvojposteli umístěné v podnájmu o pár metrech čtverečních něco podobného nedovedeme vůbec představit. Přísaháme si, že až se doplazíme k bytu vlastnímu, postel bude minimálně o polovinu větší a ani smrt naše lože nerozdělí. Neplatí to ale navždy a všude.
Čím jsme starší a čím déle máme okroužkovaný prsteníček, tím někteří z nás společné spaní oceňují méně, a sliby se mění. Když děti povyrostou a rodina se dopídí k baráčku, zabere si každý z manželů svůj pokoj, aby se mohl pořádně vyspat. V důchodu už se oddělené ložnice u mnohých zdají být takřka nevyhnutelné, zvlášť je-li jeden založením „sova“ a druhý „skřivan“. A vůbec nejde o to, jak mi řekl jeden z mých přátel, že byste svou manželku nemilovali. Jenom si třeba chcete číst tak dlouho, než nakonec slastně padnete únavou, a nemíníte poslouchat mumlání o tom, abyste už konečně zhasli. I když ten druhý to možná myslí dobře…
Téma oddělených ložnic bylo dlouho tabu, protože před listopadem ’89 se nám o něčem podobném ani nesnilo.
Komunisté umisťovali rodiny do miniaturních bytů v panelácích a pánská pracovna v 3+1 byl buržoazní přepych. V panelákové stísněnosti to bez společné postele prakticky nešlo. Když se ale rodiny po revoluci začaly vzmáhat a pořídily si větší byty, nebo dokonce domy, některé dvojice diskusi o oddělených ložnicích záhy uvedly do praxe. „Manžel začal čím dál víc chrápat. Zprvu jsme se tomu společně smáli, ale pak nás humor přešel. V noci jsem se budila, byla jsem totálně nevyspalá, protivná, nad ránem jsem se chodila aspoň na chvíli vyspat na gauč do obýváku.
Kromě chrápání se přidaly ještě cesty na WC. I když se plížil do koupelny jako duch, budila jsem se s každým spláchnutím. Oddělené ložnice se u nás staly nutností,“ líčí v internetové diskusi čtyřicetiletá Simona. Ze začátku své rozhodnutí s manželem raději kamuflovali a například před svými přáteli o něm nemluvili vůbec.
Teprve když je kamarádi podrobili křížovému výslechu, protože doma řešili podobný problém, přiznali barvu – ano, spíme každý zvlášť. A zjistili, že rozhodně nejsou jediným manželským párem, kde každý z dvojice tráví noc ve své vlastní posteli.
Například ve Spojených státech dnes usíná sólo 23 procent lidí žijících v páru. Jak uvádí server Hospodářských novin iHNED.cz, podle průzkumu Americké asociace stavitelů budou v roce 2015 dvě hlavní ložnice běžné u 60 procent nových domků.
V tomtéž článku zaznívá i další zajímavost: zatímco ve Spojených státech se o oddělených ložnicích mluví naprosto otevřeně, Češi své potřeby vyjadřují spíš skrytě a před architekty při stavě nového domu mluví o přání mít pracovnu s postelí, na které by si mohli čas od času odpočinout. Neřeknou na rovinu, co je architektům dávno jasné, totiž že chtějí oddělené ložnice. „V poslední době se zamýšlím nad tím, jestli už té modernizace našich životů není nějak příliš. Doba nás nutí cestovat za prací, trávit v ní čím dál více času, takže na partnera ho tolik nezbývá, a to ještě máme spát každý zvlášť? To už spolu ani nemusíme bydlet, nebo…? Nejde přece jenom o spánek, ale i o vědomí přítomnosti milovaného,“ svěřuje se v internetové diskusi Helena, proč u ní oddělené ložnice rozhodně nemají šanci.
Oddělené ložnice nepochybně skýtají výhodu například ve chvíli, kdy žena přivede na svět dítě, ke kterému je nutné každé dvě až tři hodiny vstát a nakojit ho. „Nikdy jsem neřešila, co je in nebo out, ale co každému vyhovuje.
My teď s manželem kvůli miminku odděleně spíme, dohodli jsme se na tom celkem rychle a bez problémů. On dělá na směny a musí se vyspat. Vyhovuje nám to, i když je to prozatímní řešení a rozhodně to neznamená, že bychom se měli méně rádi,“ popisuje dvaatřicetiletá Anna. Pro oddělené ložnice podle odborníků mluví i odlišné biorytmy nebo rozdílná představa o teplotě v místnosti. Zatímco „skřivani“ padají do postele už kolem desáté večer, „sovy“ uléhají nejdříve po půlnoci a pochopitelně se vzájemně ruší i při ranním vstávání. Hodně lidí v internetových diskusích mluví i o rozdílné potřebě intimity.
„Člověk nosí během dne řadu masek. Přetvařuje se na poradě před šéfem, na obědě s kolegyněmi, odpoledne na návštěvě u tchyně, kterou nemůže vystát… kde jinde je může odhodit než ve svém vlastním pokoji bez přítomnosti kohokoli dalšího?“ ptá se – rovněž v internetové diskusi – Robert. Psycholožka Katarína Filasová zmiňované výhody oddělených ložnic nezpochybňuje, ale společné spaní hájí: „Oddělené ložnice mohou být vhodným řešením ve velmi omezené míře ve výjimečných situacích, například při narození dítěte. Přirozené je lehnout si do vedlejší místnosti, pokud partner zrovna trpí nějakým infekčním onemocněním a my víme, že máme slabou imunitu. Ale odstěhovat se od svého protějšku natrvalo s argumentem, že nám schází intimita, to je více než cokoli jiného výpovědí o stavu našeho vztahu,který podle mého názoru nebude nijak zvlášť optimistický.“
Právě nezáviděníhodná kvalita vztahu je podle Kataríny Filasové důvodem, proč se stydíme o oddělených ložnicích mluvit před přáteli nebo i před architekty, kteří nám zařizují bydlení: „Protože bychom tím museli pojmenovat to, co zatím probíhá jen mezi řádky, totiž že náš vztah už postrádá onu blízkost a intimitu, kterou měl na začátku. Nechce se nám nahlas si přiznat, že už to není ono, že už nám to tolik neklape a že nám přítomnost partnera vlastně neschází.“
A Robertem zmiňované masky? „Myslím, že funkční partnerský vztah by měl být právě o tom, že před svým protějškem žádné masky nosit nemusíme,“ dodává. Takže resumé z pohledu psycholožky? Oddělené ložnice ano, ale jen v nejnutnějších případech a na omezenou dobu.
Když někdo řekne, že s manželem nebo manželkou spí odděleně, přiznejte se, kdo z vás by v tom nehledal nějaký problém. Je to pokrytectví, nebo potřeba spát v jiné místnosti skutečně svědčí o slábnoucí lásce? To se podle psycholožky a sexuoložky Laury Janáčková nedá jednoznačně konstatovat: „Z praxe znám případy, kdy manželé zůstávají ve společné domácnosti a jediným pojítkem jsou pouze děti. Někdy se setkávám i s tím, že muž má paralelní vztah a domácí soužití se stává pouze partnerstvím.
Ovšem jsou i ženy, které muže mnohdy ,trestají‘ tím, že ho vystěhují z ložnice s mylnou představou, že si uvědomí své ,hříchy‘. Na druhé straně jsou však lidé, kteří oddělují své ložnice ze zcela prostých důvodů, například kvůli chrápání. Vědecké výzkumy prokázaly, že partner chrápajícího člověka spí v součtu o hodinu méně. Oddělená ložnice je pak jedním z možných řešení.“ Podle ní nelze doporučit oddělené ložnice tam, kde to jeden z partnerů chápe jako potupu nebo křivdu.
A sólo spaní by rovněž nemělo být trestem za nevěru. „Ženy tímto aktem mnohdy dávají svého muže a otce svých dětí bez boje jeho milence. Ale ani takoví muži, kteří ve vztazích touží po větší variabilitě, většinou nemají tendenci opouštět svoji rodinu.“ Ono ať se vám to líbí nebo ne, oddělené ložnice znamenají zmenšený prostor pro komunikaci, a tím logicky i menší možnost uhladit názorové rozpory.
„Je to známé tvrzení, že pokud chcete mít fungující partnerský vztah, musíte na něm neustále pracovat. Mnohým lidem se to nelíbí, a tak než by otevřeli nepříjemný konflikt nebo si vyjasnili neshodu, raději předstírají, že mezi nimi nic takového neexistuje. Jenomže tím se odcizují a vzdalují, až vedle sebe začnou žít v podstatě jako dva cizí lidé. A svou ložnici přece nebudete sdílet s nikým cizím…“ konstatuje Katarína Filasová.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.