[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Domnívám se, že dnes u předškoláků používáme příliš často jediné řešení, když nejde něco samo od sebe: odklad školní docházky. Proč? Protože spousta rodičů, ale bohužel ani odborníků, nemá povědomí o tom, co se dítě dokáže během pár měsíců naučit, když mu rodič promyšleně pomůže. V praxi se nejčastěji setkáváme s odklady nástupu do školy kvůli nejrůznějším řečovým vadám, sociální a pracovní nezralosti dětí, nedostatečně rozvinuté grafomotorice či poruchám soustředění.
Důvody pro odložení školní docházky jsou dlážděny hlavně našimi velmi dobrými úmysly. Všichni chtějí, aby děti ve škole uspěly. Je to přirozené, a rodič ani odborník nechtějí udělat chybu. Dítě by mohlo selhat, proto „pro jistotu” doporučí odklad. Ale děti mají být zatíženy rozvojem a učením, když se jejich mozek prudce rozvíjí. Myslím si, že je škoda nevyužít tento vrozený potenciál a nechat ho zahálet. Mnoha dětem jen samotný odklad pomůže jen velmi málo, pokud je cíleně nevystavujeme učení a stimulaci v oblastech, které mají nerozvinuté.
Samozřejmě pro některé děti s těžšími vývojovými obtížemi jsou odklady nezbytností, ale kvůli nim jejich počty určitě nestoupají. Dalším důvodem je, že v posledních letech po dětech chceme stále méně, a když nechtějí, prostě čekáme. Počty odkladů se pak zvyšují tam, kde děti nemají přirozený pracovní návyk a výdrž na jednu činnost, a také úroveň řeči a komunikace se dnes u předškoláků dlouho neřeší. Přitom výslovnost i míra slovní zásoby mají velký vliv na školní úspěšnost.
Odklady jsme si trochu mylně zaškatulkovali jako jediný možný nástroj, jak pomoci dětem, které v nějaké oblasti vývoje prozatím selhávají. Přitom máme s kolegyněmi z poradny zkušenost, že stačí cíleně trénovat, a dítko může být za pár měsíců velmi dobře připraveno. A nechuť, kterou mělo například ke kreslení, velmi rychle ztrácí, když mu ukážeme, jak na to, a nenecháme je to vzdát.
Ano, chystají se zásadní změny, i když budou rozloženy v několika letech. Podle informací, které zatím máme, budou školní odklady zejména pro děti s dlouhodobým závažným onemocněním nebo středně těžkým až hlubokým mentálním postižením.
Přesně tak. Stěžejní z našich zkušeností je včasná domácí stimulace – a nejedná se o žádnou hrůzu, ale cílený trénink zhruba 10 minut denně. Dále proškolení pedagogů z mateřských škol a z prvního stupně základních škol. Stále máme velmi různé přístupy, co se někde učí děti již ve školce, jinde dělají až v první třídě. Někde naopak zbytečně předbíhají. Ve speciální pedagogice víme, že se vyplatí postupovat strukturovaně, pomalu a dostatečně opakovat a postupně přidávat na obtížnosti. Je třeba se domluvit a ctít určité principy.
To, že se nebude v prvních ročnících známkovat, bude jistě velkou výhodou pro děti s nejrůznějšími obtížemi, získají tak více času. Ubude tlak na děti, aby podaly okamžitý výkon. Na druhou stranu si myslím, že bude třeba i více speciálních škol nebo tříd, aby některé děti mohly mít start ve škole nejen pomalejší, ale získaly i odbornější přístup speciálních pedagogů. U dětí s vývojovými obtížemi to často vypadá, že na „to” nemají, ale když postupujeme promyšleně, dělají krásné pokroky.
Ano, změna vždy přináší nejistotu a rovněž zcela určitě i chyby. Důležité je včas se na změny připravit, což platí pro dítě, rodiče i pedagogy, kteří s dětmi pracují. Proto nás velmi těší zájem mateřinek o speciálně pedagogickou prevenci, kde jim vysvětlujeme, jak upravit přístup a děti společně s rodiči na školu připravit, aby se nemuseli obávat, že potomek bude nutně neúspěšný, protože už nedosáhne na „jednodušší řešení“ v podobě odkladu školní docházky.