Odmítla jsem odběr plodové vody... i přes katastrofický triple test

Chtěla bych podpořit všechny maminky, které se s takovým rozhodováním musejí potýkat. Sama jsem měla výsledek 1:25, že dítě bude mít Downův syndrom. Po dohodě s manželem jsme se rozhodli odběr plodové vody nepodstoupit, stejně bychom dítě v tak pokročilém stádiu těhotenství nebyli schopní nechat zabít (o nic jiného se nejedná, i když to zní hrozně). Přesvědčili jsme se, že je v pořádku a nijak se v dalším průběhu těhotenství nestresovali. Chlapeček se narodil v termínu, zdravý a plný chuti do života.

Tímhle přesně jsem si prošla já,při odmítnutí odběru plodové vody si lékaři klepali na čelo,ale jsem ráda,že jsme to nepodstoupili,vše dopadlo na jedničku a dnes jsou nám tři roky

Především bych chtěla apelovat na všechny maminky, aby si ve 12tém týdnu zaplatili NT screening, jehož výsledky jsou mnohem přesnější (uvádí se cca 95%) než zastaralých Tripple testů (60% přesnost). Rozhodně si myslím, že 1000-1300 Kč dle pracoviště za klid stojí, nemluvě o tom, že pak vás nikdo nepožene na amniocentézu.
Já osobně jsem tripple test ani neabsolvovala, při mém dotazu mi můj lékař (85 let!) oznámil, že takto zastaralá vyšetření on neprovádí!
Držím všem nastávajícím maminkám palce, aby jejich děti byly zdravé a mohly si užívat tu skvělou "dovolenou" :)

aj my jsme nemeli moc dobre vysledky triple testu tak jsem sli jen na 3d uůtrazvuj atam nam pan dpktpr rekl ze budemem mit sikovnou holcicku prokecl se ale nam to nevadilo zazili jsme si svoje uz jen klvuli horzeni ze miminko nedonosim a ted nam budou jiz tri roky a jsem zdrave az moc i bez odberu vody

Já měla to samé, ale podstoupila jsem odběr plodové vody, neměli jsme Dauwnúv syndrom, ale Edwarsnův, a asi bych nedokázala nosit moje dítě celých 9 měsíců, a nevědět jestli mi po porudu zemře, to bych nezvládla. Máme teď tříměsíční Klárku a jsem ráda že jsem to podstoupila, není to tak bolestivé, a když dodržíte vše co vám lékaři řeknou, tak určitě o prcka nepříjdete. Lenka 31let.

I naše zkušenost je velmi podobná - jen se opakovala dvakrát, u obou těhotenství jsem měla falešně pozitivní tripple, ale při následném 3d utz bylo vždy vše v pořádku. Při druhém těhotenství mi bylo ve specializovaném centru důrazně doporučeno vyšetření plodové vody a po mém odmítnutí následovalo strohé podstrčení reversu..... Slečna doktorka prostě špatně prodýchávala, že konečné rozhodnutí je stejně na rodičích. Její chování mi tedy v danou chvíli příliš profesionální nepřišlo. Při prvním těhotenství byl pan doktor skvělý, zkušený a ani minutu nás nenechal na vážkách, že by mohlo být něco špatně.... Navíc mi tenkrát nikdo nenabízel prvotrimestrální screening, proto jsme měli situaci trošku ztíženou. Ale za sebe mohu říci - jsem ráda, že jsem poslechla svůj vnitřní hlas a stála si za svým názorem

Já měla triple test 1:60 na DS,na plodovku jsem nešla,byla jsem u Dr. Vlašína a ten říká,vidím zdravé decko,tak jsem se tím přestala trápit. Díky Bohu máme zdravou holčičku(je to naše 3 dceruška) <3

U nás to bylo to samé. Po 2,5 letech snažení jsem chvilku před plánovaným umělým oplodněním zjistila, že jsem těhotná přirozenou cestou. Bylo mi 23 let, přítelovi 27. Také nám vyšly hodnoty z krve šílené a že prý to vypadá na Downůc sydrom (DS) ale máme počkat na ultrazvuk ve 13. týdnu který se zaměří na šíjové projasnění plodu. To bylo v normě, ale lékaři se nepodařilo vyšetřit nosní kost, což byl další znak svědčící pro DS. Ty nervy bych nikomu nepřála, ale já jsem se proti tomu jaksi ,,uzamkla" a odmítla tuto informaci přijmout. Vybrali jsme jména a těšili se, až přišel ultrazvuk ve 20. tt. Ten dopadl snad nejhůř jak mohl, nejenže miminko bude mít asi DS, ale ještě rozštěp pusinky i patra, na mozku má cysty a zvětšenou ledvinovou pánvičku, a dokonce i hydronefrozu. Ještě ten den jsme mazali na genetiku kde nám nepříliš ochotná lékařka sdělila že musíme podstoupit odběr plodovky co nejdřív protože na ukončení těhotenství máme jen 4 týdny. V tu chvíli se ve mě i v partnerovi cosi zlomilo, prohlásila jsem že své dítě nedám, už jsme věděli že to bude moje vysněná holčička. Přítel řekl že už jsme to řešili i doma, že si miminko stejně necháme a vychováme ať je jakékoli, hlavně že je naše. Tudíž je zbytečné chodit na odběr, protože na miminko jsme zvyklí, už cítíme pohyby a kopání takže bychom ho nedokázali zabít potratem. Lékařka nás přesvědčovala, jenže riziko postižení bylo menší než riziko potratu při odběru. Do smrti bych si to vyčítala. Spokojeni sami se sebou že jsme si naši dcerku dokázali uhájit jsme jeli domů, nic neřešili a chystali výbavičku. A jak to dopadlo? Narodila se nám krásná ZDRAVÁ Natálak, která nemá ani DS, ani rozštěpy, ani hydronefrozu. Cysty na mozku sice měla, ale prý to není nic neobvyklého a sami se ztratí. Na kontrolním ultrazvuku mozku v půl roce už tam 2 vůbec nebyly a 2 se krásně zmenšovaly. Zvětšenou ledvinoou pánvičku sice měla, ale zase to není nic neobvyklého a do půl roku se to srovnalo. Po porodu jsme změnila gynekoložku protože ta původní mě akorát deptala. Ne vždy se vyplatí doktorům věřit.

Ne všechno vždy vyjde, tak jak si představujeme. My měly výsledky tripple testů 1:170, odběr plodové vody jsem také odmítla. UTZ dopadl taky v pořádku... Po porodu jsem zjistila, že jsem "vyhrála" v loterii. Máme holčičku s DS, budou jí 2 roky a je to to nejmilejší dítě, které mám (tato je v pořadí 4.). Musím říct, že ničeho nelituju, byť je dcerka pomalejší a oproti předchozím dětem jsem poměrně často po doktorech. Znám poměrně dost maminek, kterým testy vyšly dobře, na odběr nemusely a taky bingo.... Takže jsem tím chtěla jen napsat, že na někoho prostě slovo musí padnout. A když už maminka má takto "bonusové" mimi, a nejenom že se s tím musí sama vyrovnat, ale bohužel se pak může setkávat s negativními reakcemi okolí.

Je mi třicet, máme doma zdravou tříletou holčičku a momentálně jsem znovu těhotná. Pár měsíců jsme si museli počkat, ale přišlo to. Na doporučení jsem šla na biochemický screening, a tam mi nějaká jedna hodnota vyšla 1:200 na DS, což, jak mi později oznámila genetička, je pro ně pozitivní. Hned mi vylíčila, jak čekáme DS, že zrovna paní se stejnými výsledky jej porodila a taky mi neopomenula detailně popsat, jak se potrácí do 24. týdne těhotenství. Nebudu to rozebírat, je to humus. Víkend jsem probrečela, 3 týdny jsem byla mimo, věděla jsem, že bych potrat nezvládla, protože jsem pohyby cítila od 13. týdne. Plodovou vodu jsem odmítla a řekla jsem, že počkám do 20. týdne na ostatní testy a světe div se, tripple test mi na DS vyšel 1:50000. Myslím, že by se tyhle testy vůbec neměly dělat. Nejsou seriozní, někdy vyjdou dobře a i tak se narodí Downík a často vyjdou špatně a 95% maminek po plodovce zjistí, že mají zdravé dítě...

Tak my jsme podstoupily jak plodovou vodu tak 3D ultrazvuk a podle všeho se nám měla narodit zdravá holčička jaký byl pro mě šok par minut po porodu že dcera má vrozenou vývojovou vadu Vrozené chybění‚ atrézie a stenóza konečníku,a okamžitý převoz do motolské nemocnice kde malou operovali.

Mě vyšel triple test na DS 1:13!!!A to mi bylo pouhých 25 let-doktoři samozřejmě mě strašně vyděsili a tak jsem odběr plodové vody podstoupila a jsem ráda. Nebyla bych klidná až do porodu-vše se vyvrátilo, žádný syndrom se nekonal a narodil se zdravý chlapeček-mimochodem také s novorozeneckou žloutenkou, ale to s tím nesouvisí :).

Taky jsem včera odmítla odběr plodové vody mám dvě zdravé děti a tedka to třetí vím že,bude taky nedokázala bych ho dát pryč když už od 16 tt cítím pohyby :)

Na odběr plodové vody jsem šla a u odběru mi propíchli placentu takže jsem krvácela a měsíc ležela v nemocnici s rizikem potratu.Až do porodu jsem měla rizikové těhotenstv a nervy nadranc.Naštěstí jsme to zvládli a narodil se zdravý kluk.Na odběr plodové vody bych už nikdy nešla!!!!! Radka

Dobrý den, v 16. týdnů těhotenství jsem šla na odběr plodové vody. Do 2 týdnů následoval pozvolný odtok plodové vody. Pak musel být vyvolaný porod. O dítě jsem přišla. Byla by to zdravá holčička. Budu vždy svého rozhodnutí litovat.

Neodolám, abych nevyjádřila svůj názor na toto téma, vzhledem k tomu, že jsem si kdysi (před 13-ti lety) též prošla tím, že mne na základě triple testů vyděsili (skutečně nepřeháním, tehdy mne to - navíc v mojí situaci - vyděsilo tak, že se divím, že jsem následkem toho úleku nepotratila) zvýšenou prpstí Downova syndromu či jiného vážného postižení (bylo mi tehdy 26, ale otěhotněla jsem neplánovaně a věděla jsem, že na to budu sama, neb otec se od dítěte distancoval, já nevěděla, jak to sama s dítětem zvládnu, i kdyby bylo zdravé, a svou obavu jsem já neměla ani s kým sdílet). Bylo to o to horší, že mi tehdy volali přímo z laborky (jelikož moje lékařka měl tehdy dovolenou) a odmítli mi říct konkrétní pravděpodobnost, která vyšla (to prý mi řekne až lékařka), ale důrazně mi doporučili amniocentézu (odběr plodové vody, jak jsem si bleskurychle zjistila po internetu ). Do té doby jsem se nějakého postižení dítěte neobávala, jelikož jsem měla starost, kdy a jak to sdělím zaměstnavateli a jak to do budoucna s dítětem zvládnu jak finančně, tak po všech ostatních stránkách (jen jsem už věděla, že navzdory všemu se svého dítěte nevzdám). A teď ještě tohle! Bylo toho na mne opravdu moc a z práce jsem v tu ránu neodešla (jak mi radili kolegové, když viděli, jak jsem z toho hotová) jen proto, že mi připadalo, že odejdu-li, sama doma se zblázním. Na konkrétní číslo vyjadřující onu "zvýšenou pravděpodobnost postižení" jsem si musela počkat několik dní (dní hrůzy). Mezitím jsem si zjistila, jaká je pravděpodobnost komplikací v důsledku amniocentézy (uvádí se 1% prpst potratu dítěte - potenciálně klidně zdravého dítěte, nemluvě o jiných možných komplikacích invazivního zásahu do do té doby harmonicky fungujícího systému). Když mi pak lékařka sdělila, že ta "zvýšená prpst postižení dítěte" je cca 1: 300 (čili pravděpodobnost, že dítě bude postižené, je 3x menší než prpst toho, že v důsledku amniocentézy potratím bez ohledu na to, zda dítě je zdravé či postižené), spadla mi čelist, co se nebohým těhotným maminkám zase podsouvá za strašáky a amniocentézu odmítla. Musela jsem na to konto podepsat asi 2 papíry a připadalo mi, že okolí na mne pohlíží jako na hazardéra, ale já osobně za hazard považuji jít na amniocentézu, která žádný problém nevyřeší, poskytne opět jen pravděpodobnou informaci, ale dítě ohrozí, byť je třeba zdravé, jelikož prpst postižení 1: 300 není nijak závratná (spíš je nepříjemná ta připomínka toho, že dítě se také nemusí narodit zdravé, z čehož má prakticky každý rodič strach). Vzhledem k tomu, že laborka chybu udělala už při vyhodnocování mého těhotenství (kdy z rozboru krve mi údajně vyšlo - v rozporu s mnou provedeným těhot. testem - že těhotná nejsem, takže jsem to, že těhotná skutečně jsem, zjistila až na konci 2. měsíce, když mne začala bolet prsa), že znám spoustu případů takovýchto i jiných omylů a navíc nejeden případ, kdy nejen z triple testů, ale i z amniocentézy vyšly špatné výsledky (vždy jsou to jen prpsti, skutečný stav dítěte nikdo nezná, dokud se nenarodí, a vlastně ani tehdy ne, neb spousta věcí - i vad - se projeví až mnohem později), ale maminky těchto dětí nešly na doporučovaný potrat proto, že byly věřící - a ejhle, dnes mají zcela zdravé děti!!! Stejně jako já, která na amniocentézu nešla, spolehla se na matku přírodu (jelikož na potrat bych stejně nešla, když nikdo skutečně neví, jak to s dítětem je, a zabít svoje vlastní dítě jen ze strachu, aby náhodou nebylo postižené, mi připadá nepřijatelné), byť od té doby už jsem nebyla tak bezstarostná a červíček pochybností ve mně hlodal, byť jsem ho zakopala hluboko a zabednila za ním. Každopádně dnes mám jak krásnou zdravou 13-tiletou dceru, tak další úžasnou mimi holčičku (3-měsíční), přičemž na jakékoliv výpočty pravděpodobností postižení dítěte vykašlala, v zájmu klidného těhotenství bez zbytečných děsů (byť tentokrát jsem byla již 37-letá, tj. "stará" matka). Pravděpodobnosti zjišťované z krve sice mimčo přímo neohrozí, ale matku mohou zbytečně vyděsit a nahnat do vyšetření, které ho již ohrozit mohou. Málo maminek je tak šťouravých, jako já (bioložka), aby si zjistily, že výpočet pravděpodobnosti vychází primárně z hladin hormonů a vysledované korelace toho, co je mimo očekávané hodnoty, s výskytem vad (ale hodnota hormonů mimo očekávaný obvyklý rámec automaticky neznamená vadu) a zohledňuje i věk rodičky, který sice statisticky může zvyšovat rizika, ale sám o sobě není žádnou vadou (a tedy nevypovídá nijak spolehlivě o tom, zda to dané konkrétní miminko bude zdravé či postižené, statistika nám jen říká s jakou prppstí může být postižené) a kdo není matematik (či matematicky zdatný) neví, že tyto výpočet založený na tolika pravděpodobnostních odhadech nijak extra velkou výpovědní hodnotu nemá. Je úděsné, že většina maminek toto neví (neb jim to nikdo neřekne ani takhle nevysvětlí), ale výslednými hodnotami a radami na jejich základě udílenými se řídí. Je šílené, kolik maminek jde (zbytečně) podstupovat riziko potratu při amniocentéze jen proto, že se (zcela zcestně) domnívají, že to vyšetření jim řekne, zda mají dítě zdravé či nikoliv. Ale sdělena jim může být vždy jen pravděpodobnost (čili odhad, já bych řekla v mnoha případech spíš dohad). Je moudré rozhodovat o životě či smrti vlastního dítěte na základě nějakých odhadů (podložených sice čísly, ale vypočtenými na základě násobících se pravděpodobností, což velice snižuje výpovědní hodnotu). Pokud někdo má skutečně v rodině nějakou zásadní genetickou zátěž, může být moudré testovat na konkrétní chorobu, protože takovýto test má mnohem větší výpovědní hodnotu a tedy může mít smysl. Ale to plošné testování vychází (jak potvrzují sestřičky i lékaři v ordinacích) velice často zcestně – zejména ve smyslu zbytečného znepokojování matek) a ano - možná zachrání pár maminek/rodičů (a společnost) od postižených dětí, ale kolik přitom připraví o život zdravých (v důsledku chybných výsledků a zcestných pravděpobnostních výpočtů, kterých se rodiče tak leknou, že matka jde třeba dobrovolně na potrat, i kdyby nepotratila v důsledku třeba amniocentézy nebo úděsu z hrozícího rizika)?!! Zabýval se někdo někdy tímto faktem?!!!