[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Některé porodily své první miminko, zrekonstruovaly domek nebo chodily pomáhat do domovů seniorů, jiné přišly ze dne na den o práci a finanční příjem, řešily partnerské krize, bojovaly s distanční výukou ratolestí nebo dokonce rozjely vlastní podnikání. Jak prožívaly náročnou situaci, s čím se nejvíce potýkaly, co je covidová doba naučila a v čem přehodnotily své životní priority?
VIDEO: Patricie Pagáčová vzpomíná na svoji první lásku
„Rok pandemie byl absurdní, a to ve všech směrech. Byl pestrý, i když se nic moc nedělo, byl to rok poznání, kdy jsem si myslela, že sebe i ostatní dobře znám, jenže nakonec jsem zjistila, že pořád vím tak málo. O sobě, blízkých, okolním světě. To, co mi tento rok vzal stoprocentně nejvíc, byla svoboda. Jsem člověk, který ji potřebuje a nenechá si na ni sáhnout. Když mi ji nota bene bere nějaký vir, tak to je teprve haló,“ říká Dita Mrázková a pokračuje: „Se ztrátou své svobody i svobody svých blízkých jsem bojovala a bojuji asi nejvíc. Ale nemyslím tím, že jsem nemohla na dovolenou nebo do kina. Ano, přibrala jsem. Ano, nosila jsem roušku i pětkrát po sobě, pod ní rtěnku, neoholený knír a přiznávám, někdy i nevyčištěné zuby. Ano, mým jediným dress codem byly tepláky a kšiltovka. Na co jsem si ale nezvykla a vím, že nezvyknu, je „nemateriální“ svoboda. Svoboda slova, svoboda volně dýchat. Tolik let jsme o ni jako národ bojovali a ze dne na den jsme o ni zase přišli. Nejvíc jsem trpěla, když syn, předškolák, pochopitelně nemohl chodit do školky a užít si poslední bezstarostný rok s kamarády. Drásalo mě, když se mě každý den ptal, jestli je ještě někdy uvidí a jestli by prý ten „blbý virus“ mohl nějak zlikvidovat. Nejvíc jsem ale trpěla, když jsem ho viděla poprvé v roušce a když jsem mu v den znovuotevření školky nemohla dát pusu. Rozeběhl se za mnou na šestou dlaždičku, protože na páté – blíž k jeho třídě – už jsem jako rodič stát nemohla – co kdybych byla zdrojem nákazy, na šesté dlaždičce se asi covid už nepřenáší – a paní učitelka zavelela, že se jako čerstvě otestovaný s maminkou líbat nebude!
Nezapomenu na to ráno, kdy jsem brečela v autě, kam až jsme to dopracovali, když nemůžeme dát svému dítěti pusu. Jsem ráda, že prarodiče strach z nákazy neochromil, a mohli jsme se tak v rámci možností vídat aspoň s babičkami a dědou. To bylo v době lockdownu jedno z mála pozitiv. Stejně jako to, že jsme dali do kupy domek v rekonstrukci. Co nás kvůli covidu ještě čeká, nechci domýšlet. Snažím se žít tady a teď. Nejvíc si ale přeju, aby šel můj chlapeček prvního září poprvé do školy bez roušky, aby do té školy vůbec šel a nemusel své spolužáky a paní učitelku vidět jen na počítači. Tak snad…“
„Přesně si pamatuji na den, kdy to celé vypuklo. Byla jsem v té době v šestém měsíci těhotenství a nařízený home office se zdál být jako sen – práce z postele a odpočinek. Na druhou stranu jsem se samozřejmě bála neznámé nemoci nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli miminku. Pandemie mi naštěstí pracovní život nijak zásadně nezměnila. Mou práci mohu vykonávat i z domova a velkou oporou mi byla i skvělá šéfová, se kterou se dá vždy domluvit,“ vzpomíná Veronika Zedková. Až do nástupu na mateřskou mohla stále pracovat, což si pochvaluje. Během této situace řešila s partnerem rovněž stěhování do většího bytu. „Velkou nejistotou byla přítelova práce, ze dne na den se ocitl s otazníkem na zádech, jak to s ním bude. Pracoval v gastronomii, kterou pandemie zasáhla ve velkém. Každá nastávající máma si dovede představit ten stres a plno otázek, které se mi v hlavě honily každý den. Kde budeme bydlet? Kdy nakoupím výbavičku pro miminko? Zvládneme to? Zvládnu to JÁ?
Celou rodinu mám na Moravě, takže jsem neustále přemýšlela nad tím, kdo by mi alespoň v šestinedělí pomohl. Ač se říká, že je těhotenství nejkrásnějším obdobím ženy, musím říct, že za těchto podmínek to byl jeden velký stres. Zkrátka a dobře, najednou jsem řekla dost a na scénu přišlo řešení. Navrhla jsem, že se na porod a šestinedělí přestěhuji do rodného města, kde budu mít výpomoc a přítel se bude moct soustředit na práci. V momentě, kdy mi doma praskla plodová voda, jsem žhavila telefon příteli, který okamžitě vyrazil směr porodnice, z Prahy na Moravu, a doufala, že stihne přijet. Dopadlo to dobře! Kdo by taky čekal, že mi v pátek večer praskne voda a porodím až v sobotu před půlnocí. Náš rodinný život se díky pandemii vyvinul velmi nečekaně. Mrzí mě, že naše dcerka nemá zatím možnost poznávat „normálně“ fungující svět. Vídá jen pár známých obličejů a nemůže se socializovat a hrát si s jinými dětmi, na různých místech. Doba je to těžká, každý si určitě najdeme věci, na které si můžeme stěžovat. Já se snažím udržet pozitivní přístup a nadhled. Kdybych to měla shrnout, tak vše nepříjemné, co se mi stalo v návaznosti na pandemii, se v dobré obrátilo. Je to tak vlastně vždycky. Po každé bouřce nakonec vyjde slunce. Zjistila jsem, jakou sílu v sobě my ženy máme. Zjistila jsem, jakou neuvěřitelnou sílu mám já sama v sobě,“ přiznává Veronika.
„Těsně před propuknutím pandemie jsem zjistila, že jsem těhotná, což mi naprosto změnilo život. V tu dobu jsme se s partnerem znali pouhých šest měsíců, tak to pro mě byl doslova šok. Ne proto, že bych si svým protějškem nebyla jistá, ale proto, že to přišlo nečekaně. Vždy jsem byla vnitřně nastavena tak, že musím mít vše do puntíku naplánované, což je samozřejmě nereálné. V tomto ohledu jsem se hodně posunula a pandemie mi v tom dost pomohla,“ upřímně svěřuje Lucie Hrubá. Najednou si uvědomila, že nemá smysl plánovat a trápit se věcmi, které nemůže ovlivnit. Místo cestování po světě začala trávit více času v přírodě, chodila na túry, vylepšovala své kulinářské dovednosti a snažila se maximálně pracovně adaptovat na situaci, kterou s sebou přinesl covid.
„Člověk si časem zvykne na vše, a ani u mě to nebylo jiné. Samozřejmě mi chybí cestování, kultura i nakupování v obchodech, ale mnohem více mě trápí to, když slyším, že koronavirus připravil lidi o život nebo o práci. Naopak pozitivně vnímám zavedení home office a také to, jak se některé firmy dokázaly přizpůsobit a jak jsou lidé vynalézaví. Vždy jsem byla zastáncem toho, že člověk nemusí sedět od rána do večera v kanceláři, aby odvedl skvělé výsledky. A abych nezapomněla. V době pandemie jsem se naučila skvělou věc, najít krásu v těch nejobyčejnějších věcech. Aktuálně si nejvíce užívám rodiny, práce a času stráveného na chatě, kde chodíme na túry, každý den si vaříme jídla, která mi připomínají dětství, zapálíme krb. To jsou přesně momenty, které mě naplňují. Strach z budoucnosti už nemám,“ říká Lucie.
„Pandemie změnila život celé naší rodině. Když pominu nouzové stavy a lockdowny, protiepidemická opatření, kvůli kterým se většina lidí začala cítit jako ve vězení, musím říct, že pandemie nás svým způsobem změnila k lepšímu. Začali jsme si víc povídat, protože jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, museli jsme se vzdát mnoha potěšení, kterých jsme si dříve možná nevážili. Zpomalili jsme, a i když to zpomalení bylo zpočátku nucené, vlastně se mi postupem času začalo líbit. Hodně na naši rodinu samozřejmě dolehla distanční výuka, ve které jsme s nejmladším synem jeli s přestávkami přes rok. Naštěstí už je to teenager ve druhém ročníku střední školy, který zvládá většinu úkolů sám. Těžké chvíle jsme zažili také v okamžiku, kdy manžel dostal „covidového“ padáka.
Byla to velká výzva pro naše manželství, ale i tu jsme zvládli. Možná i díky mnoha novým drobným radostem, kterým jsem se začala věnovat. Začala jsem péct domácí chleba, naučila se kváskovat, začala jsem hodně chodit a na konci roku jsem si udělala kurz Červeného kříže a začala pomáhat jako dobrovolník v domovech seniorů. I díky tomu jsem možná pozměnila některé životní priority. Ano, řekla bych, že pandemie naše životy dost změnila. A až skončí, budu ráda, když některé „covidové“ změny v naší rodině zůstanou a že se do stejných kolejí nevrátíme,“ přiznává Ivana Ašenbrenerová, máma třech synů.
„Ještě před necelými dvěma lety jsme si doma říkali, jaké máme štěstí, že jsme zdraví, máme co jíst, práci, můžeme cestovat a žijeme v klidu a míru. Když na to dnes vzpomínám, začátek lockdownu jsem brala celkem v klidu, ale to jsme ještě nikdo netušili, co nás čeká. Netušíme to dodnes a právě ta nevědomost je asi to nejvíce nepříjemné na celé situaci,“ říká Dagmar Kutilová a dále vypráví: „Mám PR agenturu, tak pracuji z domova už léta, v tomto se pro mě moc nezměnilo. Co se ale změnilo, byl přechod od určité jistoty příjmu do nejistoty dalších měsíců. Zastupuji klienty z lifestylu, a protože se zavíraly obchody, restaurace, hotely, bylo logické vyústění i to, že tito klienti přestali potřebovat mé služby. Pozastavila se spolupráce a já začala být nervózní z toho, co bude. Ze dne na den jsem přišla o příjem. Říkala jsem si, co dál? Co budu dělat? Co mě uživí? Kdo mě zaměstná?
V životě už jsem měla dost zlých momentů a možná my ženy máme takový pud sebezáchovy, že jakmile jde do tuhého, umíme ze sebe dostat to nejlepší. A tak jsem se jednoho rána vzbudila a řekla si, že založím vlastní e-shop. O dva měsíce později jsem spustila internetový obchod, zaměřený na prodej šperků od evropských designérů. Ty dva měsíce jsem doslova nespala a nejedla, což je fajn, protože jsem pár kilo zhubla. Jak se říká, odvaha je jen nedostatek informací, a to byl i můj případ. Měla jsem odvahu, šla do toho a až v průběhu realizace, jsem si mockrát říkala, že to nedám. S e-shopem mi pomáhá 18letá dcera Karolína a i toto nás hodně spojilo. Moc nám pomáhá i moje mamka, naše šperky nosí i babička. Je krásné vidět, že čtyři generace mají stejnou vášeň. Za to všechno jsem šťastná a vděčná. Také už začíná být možnost více cestovat, a to naší rodině dodalo vzpruhu. Cestování nám dává pocit svobody. Jsem vděčná, že naši rodinu covid ušetřil a velmi si vážím každé chvíle, kdy můžeme být spolu. Už vím, na čem opravdu záleží.“
„Když vypukla panika ohledně koronaviru, byla jsem už delší dobu na tropickém ostrově Roatan. Domů jsem se vrátila repatriačním letem a začala naplno vnímat všechna úskalí, ale i pozitiva. Snažím se na věci nahlížet optimisticky, i když to někdy bolí. Musím říct, že tato doba mi přinesla do života uvědomění, že všechno jde, když se chce. Krátce před pandemií jsem potkala svého současného muže. Karanténu jsme tedy trávili spolu zavřeni v jedné domácnosti a užíváme si ji dodnes. Když se celý svět uzavřel a nikdo nikam nesměl, měla jsem opravdu čas sama na sebe a své nejbližší. Věnovala jsem se své mamince, přečetla nespočet knih, vrhla jsem se na vaření, pečení. Povytahala jsem kostlivce ze skříně a pořádně s nimi zametla. Ano, svět je naruby, dějí se hrozné věci, které vnímám víc, než bych si chtěla připustit. Ale také vím, že každá noc končí svítáním. Proto se stále usmívám i pod rouškou a trávím se svými nejbližším co nejvíce času. A když se přitulím ke své mamince nebo ke svému muži a ucítím tu vůni bezpečí, říkám si, jaké mám štěstí a jak moc je mám ráda,“ svěřila se Zlata Biedermannová.
„Život se nám změnil zásadně, nyní ale zpětně vidím, že vše je tak, jak má být. Před rokem jsme si lámali hlavu, jestli dát synovi, který se léčí s epilepsií a narodil se předčasně, odklad školní docházky. Nakonec jsme dali na jeho přání a do první třídy ho přihlásili, což se vzhledem k následujícím okolnostem ukázalo jako špatná volba. Takže následoval návrat do školky, který se naštěstí obešel bez problémů,“ popisuje Markéta Novák Matějková a pokračuje: „Na podzim jsme si v manželství se čtyřmi dětmi prošli také krizí, která byla způsobena stresem z péče o čtyři děti a naší pracovní vytížeností. Oba jsme se snažili uniknout před problémy jiným způsobem. Naštěstí přišly Vánoce a my si uvědomili, že nemůžeme jít proti sobě, ale musíme spojit síly a společně se celé situaci postavit. Také jsme si uvědomili, že nemůžeme být jen rodiči, ale také partneři, a začali si jednou měsíčně dělat společné soboty, kdy si v klidu bez dětí řekneme to, na co jinak nebyl čas.
Bohužel dlouhodobý pracovní stres a neustálé řešení, kdo bude s dětmi doma, se podepsaly na mém zdraví a já si řekla, že nemůžu v tomto stavu pokračovat. Rozhodla jsem se podat výpověď z práce, kterou jsem tolik milovala. Nyní pracuji s manželem v jeho firmě pár minut od školky, takže mám čas lépe plánovat rodinný a pracovní život. Poslední rok byl pro mě skvělou školou, která se sice neobešla bez ztrát, ale ve finále mi dala mnohem víc. Uvědomila jsem si, co je v životě důležité, že nemusím zvládnout všechno, že krize jsou od toho, aby nás posílily, a že každý má možnost volby. A také to, že nikdo vás v životě nepodrží víc než rodina.“
„Každému z nás se za poslední rok změnil život. Někomu tak zásadně, že přišel o léta budované podnikání, práci a bohužel také o to nejcennější, o své nejbližší. Naštěstí mě nic takového nepotkalo, ale pandemie mi i tak ukázala mnohé. A já si naplno uvědomila, že jsou situace, které nijak neovlivníme a jsme na tomto světě malým pánem. A že jsme si vlastně žili předtím krásně a spoustu věcí jsme brali automaticky. Na začátku jsem si připadala jak postava ve sci-fi filmu a pořád čekala, že odněkud vyskočí režisér a zakřičí STOP! Máme to… Ale pak mi došlo, že to není žádný film, ale drsná realita. Pandemie nás zavřela doma a taky náš život, do té doby hektický a velmi aktivní, vlastně zastavila. Strach z nové a úplně neznámé situace a strach o zdraví byl ze začátku velký a nikdo si nedokázal představit, co nás ještě čeká. A já se tak, stejně jako tisíce rodičů, musela najednou naučit zvládat několik funkcí najednou. Včetně učitelky šesté třídy a zároveň v mateřské školce.
Moje pracovní doba na home office se tak protáhla na celý den. Zavřeni v malém bytě, kde každý marně hledal svůj klidný koutek, jsme to nakonec statečně zvládli, i když nás to občas stálo hodně nervů. Přišlo i několik krizí a ponorek, kdy jsem toužila utéct někam daleko. Ale ustáli jsme to a věřím, že nás to v rodině všechny posílilo a vlastně i spojilo. S odstupem času se na to vše snažím dívat s nadhledem a pozitivně. Věřím, že vše má svůj důvod. Je mi samozřejmě líto toho ztraceného času, který děti nestrávily ve škole a školce, mezi vrstevníky, přišly o oblíbené kroužky a spoustu dalších zážitků. Mrzí mě, jak to všechno narušilo naše společné výlety, cestování a setkávání s rodinou a přáteli. Nic z toho nám už nikdo nevrátí. Ale o to víc si všech těchto zdánlivě obyčejných věcí budu vážit a užívat si s pokorou každičký okamžik normálního života, který se snad už brzy vrátí,“ věří dvojnásobná máma Bětka Niebauerová.
FOTO: Istock.com
Koronavirus se objevil poprvé na začátku prosince 2019 v čínském městě Wu-chan. Onemocnění, které tento koronavirus způsobuje, dostalo označení COVID-19. Koronaviry vyvolávají nemoci od běžného nachlazení po syndrom akutního těžkého onemocnění dýchacích cest. Onemocnění se přenáší vzduchem kapénkovou infekcí a nejčastěji zasahuje sliznice horních a dolních dýchacích cest a spojivky. Inkubační doba je 7 - 14 dní. Mezi příznaky koronaviru patří zvýšená teplota, dušnost, kašel, únava a bolesti svalů.