[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Irena se své profesi věnuje už bezmála 30 let, „rukama“ jí prošly stovky dětí, stovky životních příběhů – radostných a bohužel i těch smutnějších. A právě mezi ty druhé patří příběh malého Aleše, který se po rozvodu rodičů ocitl v jejich střídavé péči. Iniciátorem rozvodu byla Alešova maminka (důvodem ale nebyl jiný muž).
O střídavou péči velmi stál Alešův otec, matka jí nakloněna nebyla. Nicméně se nakonec rozhodla respektovat přání otce a přistoupila na všechny jeho podmínky – i díky tomu byl rozvod vcelku rychlý. Matka chlapce se odstěhovala do vedlejší čtvrti do domku po své zesnulé mamince, otec zůstal v nové řadovce, kterou si společně pořídili. Aleš měl tedy ze dne na den dva domovy, dva dětské pokoje, dvě neúplné rodiny, které po týdnu střídal. Každý pátek přišel do školky s kufrem na kolečkách, který zůstával v zádveří, kde si jej spolu s Alešem vyzvedl druhý rodič…
„Aleše jsem měla ve své třídě dva roky, byl to hodný a nenápadný kluk, miloval zvířata a moc rád je kreslil. Po rozvodu rodičů se jeho chování změnilo; začal být agresivní k druhým dětem, destruktivní k věcem a hračkám okolo. Občas se mu dokonce během spaní stala nehoda, což jsem dříve neznala. Tuto fázi mnozí pedagogové ve školkách znají; některé děti tak zkrátka reagují na rozvod rodičů, na změnu, se kterou se neumějí vyrovnat, nechápou ji. Vzbuzuje v nich obavy a budí dojem ztráty všech jistot. Obvykle se děti časem zase zklidní – někdo pomaleji, někdo rychle. Záleží na rodičích, jejich přístupu, vzájemných vztazích po rozvodu i na naturelu dítěte.“
„Nebudu blíže popisovat důvody rozvodu, ale chlapcovu maminku naprosto chápu – každý si ve vztahu musí zachovat určitou sebeúctu. Dlouho se snažila, aby s manželem vycházela a rodina dobře fungovala, dle mého byla dokonce tolerantní až moc. Když podávala žádost o rozvod, naprosto ji nenapadlo, že by si bývalý manžel chtěl vzít Aleška do střídavé péče – jeho životní styl a priority se s takovým rozhodnutím zdály neslučitelné. Kdyby to tušila, možná by se k rozvodu nikdy neodhodlala. Jenže zhrzená mužská pýcha, že si jej dovolila žena opustit, vykonala své. Zatímco dříve se o Aleše takřka nezajímal, v průběhu rozvodu naprosto obrátil. Bohužel jeho péče podle toho vypadá (a to se opravdu snažím být nezaujatá!).“
„Když se vám dětská duše drolí pod rukama, a vy s tím nemůžete naprosto nic udělat, je vám z toho moc smutno. Tolikrát jsme musela Alešovi domlouvat, když někomu ubližoval nebo něco schválně rozbil, a při tom sem věděla, že jeho agresivita je volání o pozornost, o pomoc a výraz naprostého zoufalství. Nejhorší bylo, když mi řekl, že nenávidí svůj kufr, že by chtěl bydlet u maminky nebo ve školce. Pravidelně v pátek, kdy si jej rodiče předávali, se stávalo, že se mu při spaní stala nehoda. Pátky odpoledne pak byly kritické, zvlášť když si jej měl vyzvednout otec.
Aleš nesvačil, někdy plakal, že ho bolí bříško, jindy pokousal spolužáka, roztrhal knížku, rozbil auto – nakonec jsme ho vždy v pátek museli s kolegyněmi více hlídat. Samozřejmě jsem vše s oběma rodiči řešila, bohužel rozhovory nic nepřinesly. Psycholožka, kterou chlapec s maminkou navštívil, cosi poradila, ale nakonec řekla, že víc ona dělat nemůže, že je to prostě přirozená reakce dítěte na rozvod. To rodiče spolu musí lépe komunikovat, respektovat se navzájem a jednat v zájmu Aleše. Chlapec si prý časem zvykne, jen to chce čas a trpělivost.“
„Ano, přiznávám se, v tomto případě straním matce, protože rodinný příběh i oba rodiče trochu znám. A tak musím říct, že z pohledu člověka, který chlapce zná přes 2 roky, denně s ním tráví několik hodin času, a vidí, co s ním neustále stěhování dělá, bych jej nejraději viděla jen u jednoho rodiče – v tomto případě u matky. Jenže soud rozhodl jinak a otec nechce nic měnit.
Je mi líto všech dětí, které se stávají rukojmími svých rodičů, neschopných se dohodnout tak, aby nové uspořádání vyhovovalo především dítěti a ne jejich egu a jejich potřebám! Sama jsem rozvedená a vím, o čem mluvím! Syn mě ve 13 letech požádal o to, abych mu povolila bydlet u otce. Nemusela jsem na to přistupovat, nikdo mi to nenařídil. Bývalý manžel mi velmi ublížil, ale syn zkrátka potřeboval tátu každý den, tak jsem zatnula zuby, zatlačila slzy (což moc nešlo) a syn u mě býval jen o víkendech. Nyní máme moc hezký vztah.
Dle mého nemusí být střídavá péče vždy špatná, je však nezbytné, aby spolu měli expartneři dobré vztahy a u obou byl zájem dítěte na prvním místě – vždyť oni se rozhodli pro rozvod.“
(Jména i některé okolnosti v příběhu byly na žádost aktérů pozměněny.)