[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Donedávna se tvrdilo, že kojence nelze rozmazlit. Do určité míry je to pravda, pláčem novorozenec prostě dává najevo, že něco potřebuje – a kromě jídla, hygieny a spánku to může být třeba i tělesný kontakt nebo rozptýlení z nudy. Pokud mu v této potřebě vyhovíte, rozhodně ho nerozmazlujete. Na druhou stranu ne nadarmo se už dlouho říká: Ohýbejte proutek, dokud je ještě mladý.
„S výchovou je zapotřebí začít co nejdříve. Již novorozenec si pamatuje věci, které jsou mu příjemné, po dobu 24 hodin. Čili pokud se maminka rozhodne (nebo je k tomu dohnána, protože už neví, co jiného udělat), že bude uspávat dítě při hopsání na míči, může se stát, že se to dítěti zalíbí a při dalším usínání to bude vyžadovat znovu.
Bude si pamatovat, že při minulém usínání prožilo krásnou chvíli, a při tom dalším si bude chtít formou pláče vynutit opakování,“ říká dětská psycholožka Ilona Špaňhelová. Podle doktorky Špaňhelové je nutné, aby se na způsobu výchovy oba rodiče (a případně i prarodiče, pokud se budou s dítětem pravidelně stýkat) dohodli. „Pokud dítě zapláče, doporučuji, aby je rodiče hned nebrali do náruče. Pláč je komunikačním prostředkem dítěte, někdy jím chce dítě říct – je mi zima, mám hlad, nudím se, nechci se pořád dívat na hračku, kterou jste nade mě pověsili, jsem tu sám, pojďte za mnou…
Reakce rodiče má být taková, že k dítěti přijde, usměje se na něj, začne si s ním povídat. Nabídne mu kontakt, ale nemusí to být hned v první rovině vždy náruč nebo kojení či dudlík,“ radí psycholožka. „Je důležité nezapomínat na to, že dítě je velmi inteligentní tvor a dovede s námi dobře manipulovat – samozřejmě v tomto raném věku ještě ne vědomě,“ dodává psycholožka.
Docela spolehlivým ukazatelem toho, zda si dítě určitou věc vynucuje, či ne, je jeho pláč. Rodiče již pár týdnů po narození dokážou rozpoznat pláč ukazující na to, že se miminku něco stalo či ho něco bolí anebo se prostě jen zlobí, protože se mu něco nelíbí. „Mnohdy se to potvrzuje i tím, zda má dítě slzičky a o jak intenzivní pláč se jedná. Při intenzivnějším pláči a bez slziček se ve většině případů jedná o nějaký psychický zádrhel – zlobím se, vadí mi to… Nejde tedy o negativní tělesný prožitek. Pak má rodič reagovat slovně, pohlazením, případně pomocí. Dítě tak bude vědět, že není na potíž samo, že má někoho, kdo mu pomůže,“ vysvětluje doktorka Špaňhelová.
„Nedokázala jsem poslouchat synkův vytrvalý pláč, tak jsem ho téměř po celý den nosila na ruce. Večer chlapeček nechtěl usínat sám, dlouhým houpáním a kolébáním jsem ho nakonec uspala, aby se nejdéle za hodinu znovu probudil a opět vyžadoval chování. Tak to šlo celou noc a ráno se zase budil s křikem,“ vzpomíná na první měsíce své role matky Lenka (32). „Půl roku jsem dělala, co chtěl, pak přišel bod zlomu a já věděla, že už prostě nemůžu. Rozhodla jsem se, že syna naučím usínat o samotě a spát celou noc,“ doplňuje Lenka. „První večer jsem brečela s ním, myslím, že nějakou dobu nemohl uvěřit tomu, že jsem to skutečně udělala. A já možná taky ne. Intenzivně brečel asi půl hodiny, pak usnul. Vzbudil se za hodinu a situace se opakovala ve stejných intervalech až do rána, při každém dalším probuzení však byl pláč stále méně intenzivní a kratší, což mě utvrzovalo v tom, že musím vydržet.“ Další noc spal Lenčin synek do dvou hodin ráno, pak si zkusil plakat, ale brzy to vzdal a znovu usnul.
Děti mají tak říkajíc v popisu práce zkoušet, kam až mohou zajít, a budou to dělat po celé své dětství. O to víc je žádoucí, aby rodiče jasně stanovili meze a hlavně aby drželi spolu – co nedovolí máma, nesmí povolit ani táta. Jak bude dítě růst, zažijete samozřejmě mnoho různých zvratů a také situace, kdy prostě pravidla na chvíli půjdou stranou – třeba pobyt v nemocnici. I hodně malé děti ale poměrně dobře chápou, že některá situace je výjimečná a po jejím pominutí se ne snad ochotně, ale bez větších komplikací vrátí k zajetému pořádku.
S výchovou je opravdu třeba začít hned po narození. Například u nejrozšířenějšího kojeneckého problému, jímž je jednoznačně nechuť k samostatnému usínání, lze už od prvních dnů doma sledovat, kdy je dítě unavené a ukládat ho ke spánku přesně v ten moment. Novorozenec má velmi tenkou hranici mezi bděním a spaním a moc dlouho být vzhůru nevydrží. Pokud jej včas uložíte ke spánku, můžete vytvořit návyk: jsem unavený – dali mě spát – usnul jsem. Mějte na paměti, že to, co vám zpočátku může situaci usnadnit, může vám ji později zase pěkně zkomplikovat. Jednou necháte miminko, aby se ukojilo u prsu do spánku a bude to vyžadovat stále!
V prvním roce života dítěte je možné vypozorovat několik důležitých mezníků. Především k nim patří třetí a devátý měsíc. „Ve třetím měsíci se uplatňují určité zvyky, které rodič dělá a které se právě v tomto období mohou měnit ve zlozvyky. Mám na mysli třeba spaní ve společné posteli či uspávání v náručí,“ říká doktorka Špaňhelová. Podobně důležitý je v prvním roce také devátý měsíc, kterému se podle doktorky Špaňhelové říká univerzita kojeneckého věku. „Je to proto, že v tomto věku dítě rozumí více slovnímu spojení, které rodič říká, a dovede na ně reagovat. Samozřejmě jsou děti, které jsou jaksi od přírody poddajné a poslušné, a pak jsou děti, které se s omezeními a zákazy nebudou smiřovat lehce. Doporučuji rodičům, aby zvolili například dvě věci v bytě – dejme tomu květináč s hlínou a odpadkový koš, které budou pro dítě „ne, ne, ne“ pokaždé, jakmile k nim přileze a bude je chtít prozkoumat,“ radí Špaňhelová. Rozhodně vás nenabádáme, abyste svému dítěti nedávala najevo dostatek lásky. Jen pokaždé mějte na paměti, že každý ústupek, který uděláte, použije vaše dítě časem proti vám.