[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
Je krásné a nesnadné zároveň. Často se mě známí ptají, co bylo tou největší změnou, když se Anička narodila. Byla to absolutní ztráta svobody. Vedle vás je najednou někdo, kdo vás potřebuje 24 hodin denně. Byla jsem velmi naivní, myslela jsem si, že za půl roku po porodu poletím do Thajska nebo na lyže a dítě vezmu s sebou. Všechno ale bylo jinak. Dokonce jsem se s Aničkou bála jít do tramvaje, aby na ni někdo neprskl nějaký bacil. Byla jsem daleko opatrnější, než bych si sama o sobě bývala myslela. Hodně mi v tom pomohli Aničky báječná doktorka Jana Bíbová a také její tatínek Jaroslav.
Díky nim jsem pochopila, že dítě musí mít pravidelný režim, svoje rituály, svoje místo, svoje doma, které jen velmi nerado mění. Cestovat jsme začaly až po jejím roce, kdy měla potřebná očkování a detailněji vnímala svět kolem sebe. Jsme ale na začátku dlouhé cesty a mně je jasné, že už se o ni nikdy nepřestanu bát, ať bude stará jakkoli. Rodičem nejste po dobu šestinedělí, na půl roku ani po dobu mateřské, ale na celý život. Na druhou stranu, to vědomí, že člověk už nikdy nezůstane sám, je úžasné. Dítě je pro mě zázrak, i když jeho výchova je pěkná dřina. Velkou oporou je mi moje maminka. Bez ní bych jen stěží mohla dokončit školu a pokračovat v práci.
Velmi živý tvor, který nedokáže sedět minutu v klidu. Chodit začala v 8. měsíci a po několika dalších týdnech už rovnou běhala :-) Je velmi bystrá a vnímavá. Stále se přesvědčuji, jak čistá je duše dítěte. Co do ní vložíte, to tam najdete. Beze zbytku. Někdy nerada použiji nějaké slovo, které by dětské uši neměly slyšet, a Anička ho pak s velkou chutí zopakuje, většinou tam, kde to není moc vhodné :-) Letos v zimě jí budou tři roky a půjde do školky. Skoro je mi líto, že už ji budu muset dávat jinam. I když vím, že to pro ni bude velmi prospěšné. Je kamarádská, samostatná a děti má ráda. Nestačím se divit, jaké to bylo ještě před chvílí miminko, a dnes je z ní malá slečna. Jak řekla jedna moje známá, než se naděješ, pojedete spolu nakupovat do Paříže :-) Těším se a bojím zároveň, jen aby to nebylo moc brzo!
Je pro mě synonymem harmonie a soudržnosti. Přestože naše rodina může zvenku vypadat nekonformně, funguje skvěle. Naše situace není v dnešní době nijak výjimečná. Jen je na nás více vidět. Je důležité, že máme všichni tři dobré vztahy, Anička nikdy nebyla svědkem jediné napjatější situace. Její, ale i můj klid jsou na prvním místě. Dítě je dokonalým barometrem matky a bude tak spokojené, jak bude spokojená jeho máma.
Anička má tatínka Jaroslava a tatínka Jirku. Oba je má ráda a oni mají rádi ji. Táto říká Jaroslavovi a „Jiřinko“ Jirkovi. Maminku má jednu, je to přehledné :-) Ve vztahu k dítěti se musí překonat vlastní ješitnost, bolest i ublížení. Nebylo to snadné, ale zdravý rozum zvítězil. Žádný dobrý vztah není jen tak. Je na něm potřeba pracovat, ale stojí to za to. Anička ví, jak se věci mají, od narození žije v pravdě. Doma je u maminky, u tatínka na Vyšehradě a u „Jiřinky“ na Hradčanech. A je šťastná, když nás má pohromadě. Pozitivní vztahy v rodině ovlivní dítě po zbytek života.
Mám štěstí, že ta moje je i mojí radostí. Živím se pronajímáním unikátního výstavního systému a další výstavy produkuji a organizuji sobě pro radost. Peníze jsou důležité pro můj pocit svobody a nezávislosti, ale i prostředkem k tomu, abych mohla pomáhat druhým. Nedovedu si představit, že bych měla být závislá na partnerových penězích. Vlastní finanční zázemí a seberealizace mi dávají sebevědomí. Jeden vzácný člověk mi kdysi jednou řekl: „Buď velkorysá, vrátí se ti to.“ A měl pravdu...
V letošním roce byla v Praze na Vyšehradě k vidění výstava „Wintonovy vlaky“. Je věnována ke 102. narozeninám sira Nicholase Wintona a zabývá se jeho záchranným aktem během druhé světové války. Podává svědectví o holocaustu a o „Wintonových dětech“ žijících v České republice. Výstavu jsme realizovali i v Londýně, kde nám ji bohužel hned druhý den smetla vichřice. Na podzim ale chystáme její obnovení. Autorem výstavy je otec Aničky Jaroslav a musím říct, že ji vytvořil skvěle. S Nicky Wintonem jsem se poprvé osobně setkala při příležitosti projektu „Winton Train“, kde jsem zastávala pozici tiskové mluvčí a fundraisera.
Projekt se stejným názvem jako naše výstava byl velmi výjimečný. Spolu s Českými drahami jsme v roce 2009 vypravili přesně po 70 letech historický vlak (a nejen ten, bylo jich celkem osm), který na počátku druhé světové války vypravoval i Nicky Winton, aby zachránil před holocaustem převážně židovské děti. Celkem jich do Anglie do náhradních rodin vyslal 669. A my jsme s těmito „dětmi“ jeli onu trasu znovu. Bylo to velmi dojemné a krásné. Cestou se objevovaly i velmi bolestné vzpomínky. Byla to doba, kdy „Wintonovy děti“ viděly naposledy své rodiče... V roce 2009 s nimi ale jeli i jejich rodiny a příbuzní a ta cesta byla úplně jiná. Společně měli čas tři dny ve vlaku hovořit o tom, co bylo. Jen si vzpomeňte, kdy jste měli, byť jen jeden den, čas na svoje prarodiče... V Anglii na nádraží na nás čekal tehdy 100 letý Nicky Winton. Je to úžasný člověk! Jsem si jistá, že ho Bůh odměnil za to, co všechno pro české a slovenské děti udělal.
Je životní optimista a je s ním i legrace. Dnes, ve 102 letech, bydlí sám 40 mil od Londýna v bytě plném schodů se zahrádkou. Často přijímá návštěvy a podporuje domov seniorů. Naposledy se mě ptal, a to velmi konkrétně, na naši politickou scénu. Nicky hraje v mém životě zásadní roli. Je mi velkou ctí, že jsem měla možnost ho osobně poznat. Obdivuji jeho skromnost a smysl pro humor, je velkým příkladem všem mladým lidem. Zmíněné děti zachraňoval ve 30 letech místo lyžařského zájezdu do Švýcarska, na který se původně chystal. A to bez jakéhokoli mandátu vlád! Nicky je příkladem toho, že i jedinec zmůže mnoho, pokud má dostatečně silnou vůli a odvahu.
Těším se na to, co bude. Instinktivně vím, co chci a co ne, a to úplně stačí k tomu, abych si mohla svůj život nasměrovat. Snažím se třeba nehromadit věci - čím víc toho člověk vlastní, tím větší má starosti a ztrácí svou svobodu. A co se týká Aniččiny budoucnosti, zjišťuji, že není nic těžšího než výchova dítěte. Dítě musí pociťovat autoritu a velkou lásku zároveň. Velká liberálnost je špatná a velká přísnost taky. Je potřeba najít rovnováhu. Místo odborné literatury čerpám ze zkušeností dobrých matek, které vychovaly skvělé lidi. Velkou inspirací je mi i moje máma. A taky respektuji osobnost Aničky. Má v datu narození čtyři jedničky, a to je síla :-)!
Krátký dotazník:
Vaše životní krédo Optimismus a schopnost vidět v lidech to lepší. Někdy je to dřina…
Nejlepší rada, kterou jste kdy dostala? Buď velkorysá.
Co vás v životě nejvíce posílilo? Sport a s ním boj v životě.
Věříte v lásku na celý život? Ano.
Myslíte si, že svůj osud si ovlivňujeme každý sám, nebo je už předem daný? Osud je nám dán, jen o určitých nuancích je možné rozhodovat.
Co vás nejvíc potěší a co spolehlivě naštve? Potěší pochvala. Naštve srážka s blbcem…
Existuje ideální muž? Nobody is perfect.