Olga Menzelová: Soutěžím i na přechodu

Olga Menzelová Kelymanová je hříčkou přírody v tom, jak nesmírně je půvabná. Kromě nápadné fyzické krásy z ní vystupuje příjemná pozitivní síla. Nemyslím, že by to bylo jen čerstvě druhým mateřstvím, spíš jde o silnou životní intuici obracet věci v dobrý konec. Možná i díky sprintu, jemuž věnovala svoje mládí a při kterém musí běžec ignorovat sílící bolest a rychle mířit k úlevnému cíli.

Mimochodem, Olga Menzelová Kelymanová bydlí v Praze 5 a je předsedkyní nadačního fondu Pragae Quinta Regione. Jak sama říká, je zvyklá věci řešit a vyřešit. „Jsem typ člověka, co když vidí ucpaný kanál, tak mu to nedá. Vyhledám si, pod koho to spadá, a volám.“ Říká o sobě, že je rychlá, a opravdu je. Během celého rozhovoru se srdečně smála a nejvíc svému soutěžení a chaosu. Také si uprostřed odpovědí vrstvila poznámky k práci na komínek neotevřených obálek.

Do bytu pod střechou vstupovala obřím oknem rozkvetlá příroda z protějšího svahu. Bydlí tu tři ženy, Olga Menzelová Kelymanová se svými dcerami. První, šestiletá Anna, je do něj otisknuta ve spoustě kreslených obrázků kolem. A před pár měsíci narozená Evička spí na terase v kočáře, který se jemně rytmicky houpe. Po chvíli mi dojde, že zvuk peroucí pračky a ono houpání spolu souvisejí. Protože Evička dobře spí v pohybujícím se kočáře, nechala si Olga sestavit strojek, který kočárem něžně pohupuje. A má tak volné ruce k práci.

Slavní rodiče

Olga Menzelová porodila holčičku

Olga Menzelová Kelymanová vystudovala nejprve novinařinu při VOŠ publicistiky a posléze produkci na DAMU. Je manželkou filmového režiséra Jiřího Menzela, přičemž otcem první dcery je kameraman a režisér Jaroslav Brabec. Výrazně vstoupila do českého prostoru jako organizátorka výstavy slavných fotografií francouzského fotografa Yanna Arthuse-Bertranda. Fotografie krajiny z velké výšky rozmístila na veřejném prostranství na panelech a ke stejnému účelu založila firmu Medialogue. „Začaly se mi ozývat různé firmy, že by si chtěly naše výstavní panely pronajmout. Takže jsme nechali vyvinout ještě sofistikovanější systém, který pronajímáme.“

Hned v úvodu položím zásadní otázku, kvůli které jsem přišla. Vaši druhou dceru, právě houpe strojek, který byste si měla nechat patentovat, a vy jste nepřestala pracovat. Ač muži tuto otázku kupodivu nedostávají, pro ženy je relevantní, tedy jak vybalancovat péči o děti s péčí o kariéru? Jak to děláte vy?

Malinko si dovolím opravit slovo kariéra. Ono nemusí jít o kariéru, ale o uživení se. Obecně když máte děti, které jsou od sebe věkově dál a jedno z nich ještě nechodí do školky, tak se to zvládá špatně. Řekla bych především, že dobré je nebát se přijmout pomoc. Pomoc od kohokoli, od rodičů i od kamarádů. Já mám v práci báječnou kolegyni Janu, která je velmi ochotná a obětavá a bez ní by se mi teď pracovní plány hroutily.

V šestinedělí mi pomohla maminka, dále pomáhají otcové mých dětí, takže nemůžu říci, že jsem na to sama. Kdybych opravdu byla sama, tak bych pracovat nemohla. Ale jak vidíte, ulehčuji si to i tím strojkem, co vidíte na terase. (směje se) V zoufalství, kdy jsem nemohla vyřídit ani telefon, jsem vymyslela něco, co tím kočárem bude houpat. Život si prostě usnadňuji, jak to jde.

Přitvrdila jste na svém denním režimu?

Já jsem povahou chaot, takže určovat režim dětem je pro mě stejně těžké jako ho určovat sobě. Pro mě je ale důležitější pohoda než systém. Neřeším blbosti a také spousta věcí se vyřeší sama. O co horší mám systém, o to jsem ale operativnější a umím věci řešit rychle. Jsem bývalá atletka a jsem rychlá i v praktickém životě. Tím snad doháním ty, kteří nejsou tak rychlí, ale zase si věci lépe organizují.

Mimochodem, vracíte se ještě někdy k atletice?

No, zrovna včera jsem se při hře s Aničkou rozběhla bez rozcvičení a luplo mi v koleně. Tak jsem Anče oznámila, že už jsem asi stará. Jsem extrémně soutěživý typ, a co se týče fyzické výkonnosti, tak se vytahuji před kdekým, takže i před dcerou. Soutěžím i s lidmi na přechodu. Hlídám si, abych vyšla první a jako první došla na druhou stranu.

Vaše disciplína byl sprint na krátké tratě. Proč zrovna tohle? Vždyť asi neexistuje ve sportu víc stresující a bolestivá disciplína.

Ono mi to šlo. Já jsem tedy taky spíše netrpělivá, ale mám rychlé reakce a jsem svalový typ. Hodně mě to bavilo. Začala jsem běhat už v Písku a pak jsem přestoupila do Českých Budějovic na sportovní gymnázium.

A dotáhla jste to až na mistrovství republiky.

Ano, mám dokonce i nějakou zlatou medaili. Ale dál už jsem nepokračovala, protože živit jsem se tím nechtěla. Začala jsem navíc chodit do školy a skloubit to nešlo. Běh mě ale bavil moc. A léta prožitá na sportovním gymnáziu bych nevyměnila za nic, byli tam skvělí lidé. Sport mě navíc do života připravil dobře, určitě díky němu se potýkám se vším lépe. Víte, některé ty tréninky skutečně bolely. Závodně jsem běhala i čtvrtku, tedy 400 metrů, a ta neskutečně bolí. Kvůli kyslíkovému dluhu se do svalů vylije kyselina mléčná a to je obrovská bolest. A všímám si nejen u sebe, že se díky té disciplíně i toleranci k bolesti posléze sportovcům řeší životní problémy lépe.

Když jsem ze sportovního gymnázia přešla na normální školu, tak jsem viděla rozdíl v mém přístupu a přístupu lidí, kteří nikdy nesportovali. Navíc pořád ze sportu čerpám. Jsou to přesně tři měsíce, co jsem porodila druhou dceru, a jsem vlastně fit, tělo drží, protože svalová paměť funguje. Stačí mi párkrát si zacvičit a pevné svaly jsou zpátky. Když ale nezačnete se sportem včas, tak se to téměř nedá dohnat.

Slavní rodiče

Olga Menzelová: Ráda dobře a kvalitně jím

Přemluvíte se i k cvičení doma?

Ano, v tom jsem disciplinovaná. Léta cvičím jógu a protahuji svaly. Asi bych se zbláznila, kdybych nemohla cvičit, sport potřebuji ke své mentální pohodě. Od porodu už mám naběháno více než sto kilometrů na běžkách. Je to pro mě teď sport číslo jedna, mám skvělé skateové běžky. A i na těch běžkách soutěžím. Jen to lidé kolem mě nevědí.

Jakože ve stopě na horách soutěžíte? S kým?

Vloni mě předběhli na běžkách jenom ti s malorážkou na zádech. Když předběhnu chlapa, tak si to hodně užívám. On se může vzteknout a slyším ho za sebou, jak supí a maká, aby mě dohnal. Ale já radši vypustím duši, než bych ho měla pustit. Letos mi ale máma na horách opakovala, ať laskavě nesoutěžím, že se mi zakyselí mléko a co pak. Takže jsem se letos musela držet, ale za rok si to vynahradím.

Jóga je ale přímo protipólem soutěžení.

Tu dělám, abych se uklidnila a zpomalila. Chodím na individuální hodiny jógy. Asi to souvisí s povahou, v atletice je také člověk sám. Ani na běžky nikoho nepotřebuju, jsem ráda, když běžím sama spoustu kilometrů, a nevadí mi, když nikoho nepotkám.

Otázka související s vašimi pracovními aktivitami. Ve své diplomové práci jste popsala, jak funguje fundraising, tedy vyhledávání možných dárců a sponzorů na kulturní a charitativní akce. Jaké jsou hlavní triky?

Entuziasmus a empatie. Je spousta lidí, kteří se o fundraising pokoušejí, ale řada z nich si neuvědomí, že jdou žádat o peníze a mohou být už stopadesátí. Mně k fundraisingu pomohla moje novinářská průprava. Nedovolila bych si jít žádat o peníze někoho, o kom bych si nenačetla a nezjistila co nejvíc, jeho zájmy a cíle. Je zásadní nastudovat si maximum informací.

Z devadesáti procent jdete o peníze žádat nějakého muže a ti rádi mluví. Takže není hlavní, jak žena vypadá, ale jestli není úplně mimo, jestli je komunikativní a jestli umí naslouchat. Vy po nich něco chcete, žádáte je, ale je dobré myšlenku vnuknout, aby vlastně napadla je a vyřkli ji nahlas oni. Zásadní je, že musíte nabízet něco, co pro ně i pro jejich firmu bude zajímavé. Když se v úvodu rozhovoru začnete bavit třeba o koních, protože víte, že ten manažer má rád koně, hodně to neformálnímu jednání pomůže. Je tam spousta nuancí souvisejících s psychologií, které musíte cítit.

Na DAMU mi občas předhazovali, že když vypadám takhle a mám takovéhle jméno, tak to se mi to ty peníze shánějí. Ale tak to vůbec není. Najít tu hranici, aby člověk neobtěžoval, je těžké, zpravidla žádáte o peníze lidi vytížené, co mají hlavu plnou starostí a nemusí mít náladu poslouchat zrovna vás.

Přece jen se vaše jméno objevuje občas v bulvárním tisku, může i to nějak fundraisingu pomoci?

Ne. Já neprodávám cédéčka. Bohužel je tady neuvěřitelná spousta lidí vysokoškolsky vzdělaných a kultivovaných, které bulvár zajímá. Zaráží mě to. Setkávala jsem se s tím, že jsem přišla na jednání a občas se tam někdo neudržel a řekl mi, ať se nezlobím, ale že by se rádi zeptal, jestli jsem fakt těhotná. Mě to pokaždé odbouralo.

Vzala jsem si o čtyřicet let staršího člověka, který je navíc slavný, takže jsem se automaticky zařadila do škatulky. A já to nikomu nevyvrátím, což ani nedělám. Spousta lidí si myslí, že jsem si pana režiséra vzala pro peníze, přitom já na svém muži nebyla nikdy závislá, a to jsme spolu od mých dvaadvaceti let. Od patnácti let jsem byla zvyklá chodit na brigády. A když jsme někam s Jiřím jeli, tak jsem si vozila s sebou stodolarovku pro všechny případy. Taky jsem si tři roky platila svůj byt, i když jsem bydlela se svým mužem. Taky pro všechny případy.

A už tak dost atraktivní téma jsme přiživili tím, že mám dítě s jiným mužem. Tím už jsem úplně mimo normu, vybočuju a jsem jiná. Přitom to je jen byznys, který má prodat stránky bulváru. Ale je těžké to nějak vybalancovat a naučit se v tom chodit. Mně se podařilo utajit druhé těhotenství a bulvár se o něm dozvěděl deset dní po porodu. Skvělé.

Jak se dá utajit těhotenství?

Bylo to složité, chodila jsem pořád v něčem, co se podobalo stanu. Asi jsem vypadala spíš tlustě, takže bylo lidem hloupé se zeptat. Jediná forma, jak vyjít s bulvárem, je mlčet jako hrob. Nereagovat. Ale i tak se objeví spousta spekulací a oni sázejí na to, že většina lidí nemá na soudy čas a peníze. Nemůžu se z toho vymanit. Řada lidí mi říká, že jsem s tím měla počítat. Jak jsem s tím měla počítat, když mi bylo dvaadvacet?

Asi jediné důležité v případě bulváru je vyjasnit si to s vlastní rodinou, ne?

Ano. Člověk asi musí být trochu cynik, musí mu to být jedno. Ale stejně je nepříjemné, že bulvár ovlivní široké okolí kolem vás. Třeba kamarádky mojí babičky za ní chodí a ptají se dokola, jak to je. Babička chodila do supermarketu a vždycky, když o mně v bulváru vyšlo něco hnusného, tak vzala celý štos těch novin a mrskla s nimi někam pod brambory. Ochranka toho obchodu se u monitorů musela asi dost bavit.

Už jste pilně pracovala, proč jste šla na denní studium produkce na DAMU?

Za to může Jindra Gregorini, bývalý ředitel Vinohradského divadla. Já v té době ukončila Vyšší odbornou školu publicistiky, začala s Jiřím cestovat po světě a žila životem spokojeného důchodce. Tehdy jsem ale také začala pořádat venkovní výstavy. Když jsem potřebovala vědět něco produkčního, z práva, účetnictví a podobně, tak jsem chodila za Jindrou. A on mi jednoho dne řekl, ať už se ho laskavě přestanu pořád ptát a přihlásím se na produkci na DAMU, kde učil.

Tak jsem se v sedmadvaceti přihlásila na denní studium. Je ale fakt, že přijmout školní systém, když už žijete dospělým životem, bylo dost náročné. V třetím ročníku se mi navíc narodilo dítě, takže se to ještě zkomplikovalo. Ale i teď bych se ráda vzdělávala, jen na to vůbec nemám čas. Leží mi tu učebnice španělštiny. Snažím se skloubit práci, péči o děti, sport a aspoň minimální péči o sebe. Nedokážu už najít čas na další vzdělávání, nebo možná spíše koncentraci.

Stejně jako Woody Allen a Mia Farrow nebo Frida Kahlo a Diego Rivera máte s mužem každý svoji domácnost. Evidentně to tak funguje.

Tím jsem si dost jistá. Došla jsem si k tomu a jsem za to ráda. Mám naprostý klid. Můj muž je v určitém věku, kdy má rád klid. A já, dvě děti a pes zrovna klid nejsme. Říká mi, že nás má rád dvakrát, když za ním přijdeme a když pak odcházíme. My se vidíme, kdy chceme, kdy máme náladu, máme se rádi a nelezeme si na nervy, pomáháme si, ale myslím, že je pro mého muže přirozené, že chce být sám.

Ale stejně tak to mám i já, i když to možná zní v sedmatřiceti letech divně. Já jsem večer opravdu ráda, že už po mně nikdo nevyžaduje, abych se bavila a vysvětlovala, proč jsem zase na tom počítači. Nevidím na tom nic špatně. Má to svá úskalí, například že vleču domů tašky a dítě v ruce, ale dá se to a pořád výhody bydlení sama převažují. Aspoň se nám po sobě stýská. Rozhodně se mi to zdá lepší než domácnost, kde bydlí všichni, je tam pořád dusno a nikdo nemá kam odejít.

Ptá se na to někdy dcera?

Ona nikdy nezažila, že bychom bydleli dohromady. Několikrát se zeptala, proč nebydlíme s tatínkem. Musím říci, že máme s jejím tatínkem výborné vztahy, takže ona nevyrůstá v žádném napětí a může být u toho, u koho zrovna chce a jak dlouho chce, oba chceme, aby byla šťastná. Někdy spolu trávíme čas společně, aby viděla, že oddělené bydlení neznamená nějakou bariéru.

Porod

Olga Menzelová: „Anička žije od narození v pravdě!"

Máte ale štěstí na osvícené partnery, že?

Ano, to vím. Museli jsme se k tomu trochu dopracovat, ale jak Aniččin otec, tak můj manžel jsou inteligentní muži a jsou opravdu nad věcí. Vím, že si toho musím vážit, protože vídám, že pro muže je obecně těžší vybočit z nějakého stereotypu, obzvlášť když léta předtím v nějakém žil. Ale pak je otázka, co je důležitější. Jestli soužití dohromady, protože mi záleží na tom, jak mě bude okolí hodnotit, nebo ne, což také bude okolí nějak hodnotit. Myslím si, že spousta domácností to tak má. Žijí dohromady, ačkoli v domově té rodiny není klid. Ale je pro ně důležitější ta fasáda než vlastní spokojenost.

Školák

Olga Menzelová: „Naše rodina není tradiční, ale ani výjimečná."

Na nás se mnozí dívají divně, že nežijeme spolu, že mám dítě s někým jiným, že vybočujeme z normy. Ale to je celé, nic se neděje, my jsme v pohodě, nehádáme se, já mám jednoho partnera a Anička je spokojená a šťastná. Pak jsou rodiny úplné, kde jsou partneři ve stresu, hádají se, řežou a děti to vidí, protože napětí před nimi rodiče nedokážou skrýt. Nebo jsou rozvedené páry, kde se děti stěhují při střídavé péči a musí být čtrnáct dní tam a čtrnáct dní onde.

Naše Anička má absolutní svobodu, je tam, kde chce, je šťastná tady, u tatínka i u Jiřího. Když se totiž zamyslíte, co je opravdu důležité, tak je to spokojenost dítěte v tomhle okamžiku. Nemám ráda mentorování, ale z toho, co se kolem děje, si můžete uvědomit, jak je život křehký a že člověk tu už zítra být nemusí. I naše dětská lékařka mi říkala, jak je na Aničce vidět, že žije v pohodě a klidu, je velmi vyrovnaná, sebevědomá. To je pro mě odpověď, že to dělám dobře. Řada věcí je nekonvenčních, ale neznamená to, že jsou špatně.

Jak je to s vaším dívčím příjmením? Kelyman i podle vyhledávače je v Evropě neobvyklé jméno a většinou se vyskytuje v USA.

Ano. V České republice jsme jen dvě rodiny Kelymanových. Je to poměrně vzácné příjmení, takže jsem se ho nechtěla vzdát. Děda byl Ukrajinec z Podkarpatské Rusi, který utekl do Čech. Zbytek jeho rodiny utekl do Ameriky. Jednou bych se ráda jela podívat do Mukačeva, abych prošla místní matriky, odkud dědova rodina pochází. Já věděla odjakživa, že se nechci vzdát svého jména a přijmout manželovo. A když jsem se vdávala, tak jsem si ho nechala.

Ale po dvou dnech se mi to rozleželo v hlavě. Říkala jsem si, že bude divné, když se zase budu jmenovat jinak než můj muž, že na mě pořád budou lidé vedle Jiřího zírat, co bude na poště a že je to vlastně nepraktické. Brali jsme se v Thajsku v rezidenci velvyslance, který je náš kamarád. Šla jsem tedy za konzulkou, aby to dodatečně ještě změnila. Za tři čtvrtě roku mi přišel z jediného úřadu v republice, který sňatky v zahraničí řeší, oddací list a ještě s chybou. Nedávno jsem oddací list hledala a zjistila jsem, že mám vlastně dva. A moje skvělá maminka, povoláním učitelka, to vyřešila. Na jeden z nich napsala pečlivě CHYBNÝ!

Foto: Ben Renč, Profimedia.cz